Slovo, které platí. Nový film Beaty Parkanové lze brát vážně

Příběh Slova se odehrává kolem roku 1968, avšak nespatříme zde ani tanky, ani pouliční demonstrace, dokonce protagonisté nesledují ani rozhlasové či televizní vysílání. Režisérka si vystačí s veskrze komorním pojetím, když ústředního hrdinu, svědomitého maloměstského notáře Václava Vojíře (v submisivně niterném ztvárnění Martina Fingera), jenž se věnuje hlavně dědickým řízením, zastihuje jak v zaměstnání, tak v rodinném kruhu. Václav je „obestoupen“ poněkud dusivě starostlivou manželkou Věrou (Gabriela Mikulková), která mu vlastně diriguje život, aniž by si byla ochotna připustit stinné stránky svého chování.

Tlaky, jež na Václava doléhají, mají pustošivý dopad na jeho psychickou odolnost i existenční jistotu. Odmítne nabídku, aby vstoupil do komunistické strany, později i odmítne podepsat provolání, že souhlasí se změnami, jaké přinesl nástup normalizace. A je připraven nést následky. Neboť vždy zdůrazňuje, že člověk by měl zůstat věrný svým zásadám a plnit slovo, které kdy dal – i sobě. Jinak by musel žít ve lži a předstírání. Vpád „spojeneckých armád“ jej ovšem uvrhne do těžké deprese vyžadující hospitalizaci. Tento motiv považuji za poněkud přemrštěný, schází mu totiž patřičné motivické zdůvodnění, deprese je tu náhlé fatum, byť můžeme ocenit působivé ztvárnění toho, jak Věra v této situaci jen obtížně chápe, proč Václavovi sotva pomůže její jakkoli všestranná péče. Rovněž v nemocnici jej mateřsky obskakuje, ale i peskuje, že nevěnuje pozornost svému zevnějšku; navleče mu ponožky je a připravena jej okamžitě oholit.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Václavova postava je jistě mnohovrstevná, ale ne každá její fazeta je tvůrkyní důsledně domyšlena. Václavovi jsou verbálně přisouzeny početné veřejné aktivity včetně vedení sportovních kroužků, avšak sotva takovému počínání uvěříme vzhledem k tomu, nakolik bolestínsky jej Finger prezentuje a jak nesportovně se jeho figura pohybuje. Jinde než v práci při vyřizování sporů mezi chamtivými pozůstalými nebo v rámci rodiny či během hospitalizace jej nespatříme. Považuji to za nemístné zúžení Václavovy postavy, její prokreslení zkrátka naznačuje jinou osobnostní strukturu než ten slovně deklarovaný vějíř vedlejších činností, které má obětavě vykonávat. Verbálně to tedy vyhlíží na hyperaktivitu, fakticky však vidíme o dost jiného muže. Občas rovněž probleskne náznak, že by se mohlo jednat o nábožensky založeného člověka s jasně vymezenými názory na vládnoucí moc, i když o jeho případné víře nepadne jediné slovo (že by příslušná rovina ke škodě celku vypadla?) – nanejvýš se staneme svědky, jak si rodina u stromečku zazpívá koledu o narození Krista Pána.

Manželé na maloměstě. Václav Vojíř (v podání Martina Fingera) a Věra Vojířová (Gabriela Mikulková), foto: Bontonfilm – Tomáš Juríček

Gabriela Mikulková výtečně vyhmátla starostlivost své hrdinky a nutkavou potřebu mít vše kontrolou, starat se až do vyčerpání o blaho svých bližních (a manžela zejména), i kdyby o to nestáli. Namlouvá si, že právě a zejména Václav by bez jejího dohledu strádal. Velice nelibě vnímá každý pokus vzepřít se jí; vždyť je to přece ona, kdo pečuje o děti (jenže ony za pomazlením spěchají k otci…), kdo udržuje chod rodiny i pohodu v ní. Ale podobně jako u figury Václava, i tady si můžeme všimnout scenáristické a dramaturgické nedotaženosti: Věra sice říká, že poctivě vykonává svou práci stejně jako manžel, ale nespatříme ji, že by byla někde zaměstnána, zpravidla ji vidíme se zástěrou kolem pasu, jak připravuje stravu, případně organizuje život svým dětem i muži. Je tedy oním Věřiným zaměstnáním myšlena hyperpečovatelská starost o rodinu? Nevíme…  

Je chvályhodné, že silně nejednoznačné vymezení Věřiny osobnosti Mikulková nikde nevedla ke karikatuře, postihuje ji právě ve dvojlomném uchopení, když dovedně mísí obdivuhodné i sporné vlastnosti, mezi něž náleží například podezíravost, s níž jedná nejen s Václavem, jakkoli připravena být s ním vždy solidární, nýbrž také se sousedy a sousedkami, jež potkává na ulici – to vzrušeně domýšlí i nevinnou poznámku. Zato beze slova výčitky přijímá i vynucené stěhování do nového Václavova působiště, ostatně vždy hlásala, že je nemyslitelné, aby Václava z vlastní vůle opustila, je za všech okolností připravena stát po jeho boku. A je to právě ona, kdo mu dodává odvahu, mírní jeho obavy, že by neuživil rodinu, kdyby přišel o práci.

Krátké video o natáčení filmu, zdroj: YouTube

Všedně, bez jakýchkoli vizuálních exkluzivit vyprávěný příběh se skládá z několika víceméně ucelených segmentů, které se nebojí zachytit v detailu i mocné hnutí mysli (když se Věra třeba rozvzlyká). Každému výjevu režisérka věnuje – a to tvrdíme i vzdor výše vzneseným pochybám nad vykreslením ústřední dvojice – přiměřenou pečlivost. Snad jedině s výjimkou poněkud jednostrunné prezentace stranických funkcionářů, kteří Václava přicházejí přesvědčovat i varovat či dokonce vydírat, aby vstoupil do partaje, dotvářejí jednotlivé další figury pozoruhodný mikrokosmos tohoto filmu. Jenovéfa Boková jako Věřina sestra Zuzana, Marek Geišberg coby její manžel Eda, Antonie Formanová v úloze Václavovy oddané sekretářky Miluška, Taťjana Medvecká coby Věřina matka Anna – ti všichni se vyznačují nenásilnou, výrazově střízlivou polohou. Drobný herecký skvost předvádí Jaroslava Pokorná. Ztělesnila důvěřivou stařenku, jíž Václav v přítomnosti její dcery (Gabriela Míčová) vysvětluje, že by svůj dům neměla bezelstně věnovat „svým mladým“, aniž by si zajistila právo v něm nadále bydlet.

Slovenský kameraman Tomáš Juríček pracuje ponejvíce s interiérovými záběry, ať již přibližuje notářskou kancelář nebo prostředí bytu, odpovídající postavení místní honorace. Jen výjimečně se vypraví do exteriéru – fakticky je to pár pochůzek v ulicích maloměsta, jedna nedlouhá sekvence, kdy rodina pobývá na dovolené u moře a jedna sekvence zachycuje rodinu při zimním sáňkování. Juríček upřednostňuje tlumené osvětlení s dobře prokreslenou modelací místností i postav v nich, jako kdyby předem počítal s televizním uváděním (ostatně Česká televize se na výrobě filmu podílela). Nevtíravá kamera, střídmé zvukové řešení s přesně vystavěnou verbální složkou i se správně nenápadným hudebním podkresem, snaha postihnout každodennost v nesnadných dobách – to vše zajišťuje divácký zážitek svého druhu.

Plakát k filmu Slovo, repro: Bontonfilm

Redakční P. S. – Fotografie k tomu filmu nejsou zcela standardní „fotosky“. Distributor poskytl snímky, které kameraman Tomáš Juríček pořizoval během natáčení svým analogovým fotopřístrojem (tedy na film) a které jsou do filmového vyprávění vkomponovány coby určitá intermezza, jež mají, dle slov režisérky, evokovat jakési vzpomínkové pohlednice z rodinného alba, či působit jako obrazy, které zůstávají člověku v paměti, když si vybavuje dávné události. Proto v popiscích používáme označení Fotografie k filmu <em>Slovo</em>.