Jak se hledá důstojnost a projevuje láska v poryvech čínské kulturní revoluce

Sotva jedna vteřina – to je doba, po kterou se na filmovém plátně mihne dcera muže, za čínské „kulturní revoluce“ zavřeného v nápravném táboře, protože se porval. Uteče odtud, aby dceru aspoň takto mohl spatřit, když manželka se s ním pro jistotu rozvedla a on je nejspíš již smířen s tím, že dospívající dceru sotvakdy naživo spatří. Učiní však vše, aby ji aspoň na plátně zahlédl v jednom konkrétním týdeníku, u něhož vlastně netuší, zda bude promítán.

Letos dvaasedmdesátiletý režisér Yimou Zhang (u nás býval transkribován jako I-mou Čang) se v předloňské Jedné sekundě nesnaží burcovat ani odsuzovat: Věrohodně postihuje všední chování lidí v oněch nesnadných dobách, kdy vůdce Mao Ce-tung velel k takzvaným velkým čínským skokům a populace byla pod náporem násilí  ve své drtivě většině smířena s daným stavem společnosti. Ostatně ani protagonista se nebouří, odevzdaně přijímá svůj osud, jen ho zkrátka dočasně „přepnula“ vyhřeznuvší tužbu spatřit dceru.

Yi Zhang (česky Ji Čang) svého dojemně bezradného hrdinu postihl mnohotvárně, vtiskl mu až prostoduchou neodbytnost, snad až zprimitivnělé chování se sklony k výstražnému násilí i podezíravosti. Zvláště když se ocitá v konfliktu s protivníky, kteří by jeho úmysly mohli zhatit. Ale také oni se vyznačují obdivuhodnou plasticitou, ať již je to osiřelá, navenek bezcitná a snad i pomstychtivá dívka (Haocun Liuová), přetahující se s ním – zpola vážně, zpola groteskně – o kotouč s filmem (protože potřebuje z filmového pásu vyrobit stínítko na lampu), nebo vážený promítač, jenž sice svědomitě zavolá policii, a dokonce se ptá, bude-li za svou bdělost odměněn, ale současně, se soucitem a pochopením, znehybněnému muži vtiskne na památku dvě filmová políčka s jeho dcerkou.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Důležitou vizuální složkou jsou úvodní a závěrečné pohledy na pouštní scenerii: Nejprve se tudy uprchlík plíží do provinčního městečka; v závěru, kdy je tudy ztlučený z městečka odváděn, mu surová stráž vzácný výstřižek zabaví a vyhodí. Dívka jdoucí v jeho stopách nalezne jen papír a – aniž by tušila, co by to měla či mohla nalézt – ten papír si uschová. Po propuštění se oba, jako kdyby teprve nyní mohli jeden o druhého opřít, vypraví do míst, kde k neblahému incidentu došlo, a dojatý divák bude spolu s nimi zvažovat, jakou mají šanci, že vzácnou památku naleznou…

Jedna sekunda vzdává hold pohyblivým obrázkům, které dokáží zachytit neopakovatelný okamžik, schopny jej bezpočtukrát reprodukovat. Až dojemná je sekvence, kdy promítač omývá a suší filmové pásy, které se během přepravy vysypaly z krabic na prašnou cestu a skončily pokryté prachem. Vidíme, jak se pásy rozvěšené po skobách pečlivě čistí, jak je ženy ovívají vějíři, aby se rychleji osušily, jak je opatrně převíjí na kotouč a posléze promítají na velké napnuté prostěradlo, sledovatelné z obou stran. Co je vidět? Notně poškrábaný a poničený týdeník, provázený velkohubým komentářem, ale především pak spatříme, jak obecenstvo nadšeně prožívá tehdejší ideologii těžce poplatný válečnický výplod Hrdinní synové a dcery (toto dílo skutečně existuje, vzniklo v roce 1964 a je dostupné na internetu). Diváci si dokonce spontánně zapějí revoluční písně, spolu s filmovými postavami.

Manželé na maloměstě. Václav Vojíř (v podání Martina Fingera) a Věra Vojířová (Gabriela Mikulková), foto: Bontonfilm – Tomáš Juríček

Režisér, jenž vnímavé diváky oslovuje téměř pětatřicet let, ačkoli často naráží na potíže s čínskou cenzurou, tentokrát zvolil vizuálně prostou polohu, která se neopájí ani úchvatnou estetizací obrazu a barevností, ani pohybovou vynalézavostí, ani stylizovaným vypravěčstvím, jak tomu bylo v jeho mnohých předchozích filmech, ať již se odehrávaly v současnosti, v novodobé minulosti (často v souvislosti s traumaty způsobenými kulturní revolucí) nebo v dávných dějinách. Ostatně některé tituly, pod nimiž je podepsán, vstoupily do dějin nejen čínské kinematografie, ať se dotýkají bolestí nedávné minulosti (Rudé pole, Zavěste červené lucerny, Žít), ať prozrazují zájem o stylizované látky dávných dějin (Hrdina, Klan létajících dýk) nebo mapují nynější stav čínské společnosti (Nikdo nesmí chybět, Šťastné chvíle). Avšak Velká čínská zeď, která byla u nás uvedena před pěti lety jako dosud poslední režisérův titul, náleží mezi nabubřelé mytologické spektákly vypolstrované hollywoodskými zdroji.

Rovněž Jednu sekundu nelze řadit mezi umělcova špičková díla. Může nám ten film totiž připadat dobromyslně naivní – ve smyslu zpola pohádkové výzvy, abychom na sebe byli hodní a vstřícní. Ale jako celek je to snímek vysokého standardu, schopný oslovit a dojmout rovněž západního diváka a zprostředkovat mu leccos z krutých zákrutů nedávných čínských dějin.

Plakát k filmu: repro: Film Europe