Komentář: Příliš dlouhé hry. Elden Ring coby důvod, proč potřebujeme kratší herní zážitky
Je 23:37 a dohrál jsem Elden Ring. Po 135,5 hodině se mi povedlo epos studia FromSoftware dokončit. Nakonec jsem hru odinstaloval přesně za čtyři měsíce. Začal jsem 4. března, skončil 4. července. Je co slavit? Sotva...
Možná, že kdybych býval u Elden Ring vynechal část dobrovolných bossů (protivníků – pozn. red.), neplnil některé vedlejší questy (úkoly, jež se plní za účelem získání odměny – pozn. red.) a šel čistě za cílem, možná bych to zvládl o nějakých deset hodin dřív. Ale těžko říct – poslední souboje pro mě byly natolik těžké, že jsem další předměty i zkušenosti rád využil. Po dokončení nedokážu s určitostí říct, jestli po téhle hráčské anabázi Elden Ring nenávidím, či nikoliv. Částečně za únavu, která se během roztahaného děje dostavila, ale také proto, co Elden Ring symbolizuje – titul, který zavírá brány herního světa tím, pro koho je dělaný. A nikoliv obtížností, nýbrž právě svou délkou, jež se na první pohled tváří jako tržní výhoda.
Jen pro nejoddanější
Hlavní otázka, od níž se vše odvíjí, je prostá: Kdo má tolik času na hraní? A nemyslím to rétoricky – kolik času nějaká aktivita vyžaduje, nutně určuje, kdo si ji bude moci vychutnat. Přestože mám volného času poměrně dost a jsem relativně zkušený gamer, nechápal jsem, že někteří lidé na mém Twitteru informovali, že Elden Ring dohráli jen pár týdnů po jejím uvedení na trh. Kromě celkové časové investice tenhle titul vyžaduje hraní relativně kontinuální – jinak se vám (jako mně) rozklíží dějové linky a ve světě, v němž můžete na jednotlivé questy a postavy narážet ve stovkách možných pořadí, se orientuje těžko.
Nejde přitom o pomyslného rodiče s hodinkou k dobru, která se před ním otevře poté, co děti usnou. Elden Ring si nárokuje intenzitu fandovsky oddaného postoje. Utkat se s Elden Ringem jako negamer je těžké, neboť se tu předpokládá, že hraní je pevnou součástí vašeho volného času: Jste ochotní investovat do něho večer za večerem a strukturovat podle něj svůj sociální život.
Souls hry (série akčních titulů vyvinutá společností FromSoftware – pozn. red.) vždycky byly spíš hardcore záležitosti. Ale navzdory vysokému prahu, který tituly z FromSoftware před vás kladly, pořád bylo možné i takovou hru jako Dark Souls relativně s čistým svědomím doporučovat i lidem, pro něž hraní není prioritou.
Běda, jestli si dáš pauzu
Herní doba může sloužit jako výrazový prostředek. Souls hry jsou ostatně známé pocitem, kdy se z nicky postupně proměňujete v (alespoň dočasného) vládce nad osudem světa – a to by ve dvou, nebo možná ani deseti hodinách dost dobře nešlo. Těžko určit, kde přesně snesitelná hranice leží, Elden Ring ji však dalekosáhle překračuje. Epos může vzniknout nejen natahováním herní doby (Joseph Anderson ve svém eseji dobře popisuje, že dost z částí té hry je repetitivních), ale také prací s příběhem, se zvraty, předěly, prostředím, s (ne)linearitou času. Což je problém, protože na ploše sto a více hodin se příběh hry neudržitelně rozpadá. Scénář samotný jako kdyby byl psán pro dokonalého geeka, který tráví u hry, na herních fórech a jinde každou volnou chvíli. Pokud si nechcete složitě vést papírový deník, budete při přerušovaném hraní Elden Ringu sahat po papíru a poznámkách nebo zplihle googlit, v jaké fázi kterého questu se vlastně nacházíte.
O tom, jak se z původně plánované menší hry stal kolos, lze pouze spekulovat. Škodolibá část mého já to chce svést na George R. R. Martina, který byl do vymýšlení světa zapojený – podobně jako Game of Thrones, tak i Elden Ring připomíná roztahanou blockbusterovou seriálovou sérii, v níž potřebujete pravidelné rekapitulace, abyste udrželi alespoň nějakou orientaci v postavách a jejich činech. Zatímco u Dark Souls princip zastřeného storytellingu (vyprávění příběhů – pozn. red.) s kryptickými dialogy a s velkou částí odvyprávěnou na popisech předmětů funguje dobře, tady mu láme vaz délka a otevřený herní svět. Nejspíš ten je jeden z pravých důvodů, proč se Elden Ring rozplizne.
Zážitková úroková sazba
Když jsem v předchozích odstavcích zmiňoval v kontextu hraní slovo investice, nebylo to náhodou. Existuje určitá, a ne úplně malá skupina hráčů, kteří považují herní dobu za jeden z důležitých ukazatelů kvality daného titulu. Zkrátka: Kolik zábavy za kolik peněz dostanou. Tahle úměra pracuje se špatnými předpoklady – od převádění uměleckého prožitku na peníze až po fakt, že taková optika znevýhodňuje nepočetné a nezávislé týmy, jejichž hry často bývají menší, ale zároveň nemohou cenu nastavit zas tak nízko, aby to nevypadalo podezřele levně.
Jenže když vyšel poslední Resident Evil: Village, i já jsem se pozastavil: desetihodinová kampaň za sedmdesát eur? Ne snad, že bych nevěřil, že mě svět, v němž se dá useknutá ruka léčit bylinkami a čeká v něm psychoanalytická seance s gigantickou upírkou, nebude bavit. Spíš to byl ukazatel toho, jak u tříáčkových titulů (často ze zbytečných důvodů) neustále roste náročnost vývoje, což šponuje ceny nahoru. Elden Ring je lapen v téhle pasti. Na jedné straně nabízí za šedesát eur minimálně stovku, pro splnění všeho klidně dvě stovky hodin obsahu, ovšem přitom by mu stačila klidně polovina a nikdo by si nestěžoval. Kdyby Elden Ring byl o polovinu kratší, vlastně bych neměl, proč tenhle text psát…
Herní vyhoření
To všechno je potřeba číst v kontextu toho, co je Elden Ring za hru. Nemyslím tím ani tak atmosféru či příběh (i když bez nich by to nešlo), ale vycizelovaný soubojový systém a herní design hraničící s návykovostí. Jistě, možná mám nedostatečnou schopnost sebeovládání, ale je třeba si uvědomit, že velké hry dnes vznikají za doprovodu oddělení analytiků, průzkumníků trhu, ladičů a všech dalších lidí, kteří se snaží herní zážitek dostat co nejblíž pomyslnému „flow” – to pak zapomínáme pít, mrkat, starat se o okolí, v práci se klepeme, abychom večer nastartovali Steam a dokončili ještě další achievement.
Nechci Elden Ringu spílat moc, neboť flow a maximální engagement (přitažlivost, poutavost – pozn. red.) prostupují celým tímhle byznysem. Třeba taková předplatitelská služba Apple Arcade očividně ustupuje z podporování narativních, klidnějších her na jedno dohrání a nabízí víc a víc titulů s nekonečnou hratelností. Elden Ring je v tomhle ohledu relativně férový. Nevyskytují se v něm lootboxy (spotřební virtuální předměty – pozn. red.), nevnucují se v něm dokoupitelné oblečky, nehraje v něm velkou roli velká náhoda, co se týče náhle padajících předmětů (jak ji zlovolně využívá byznys model takového Diabla Immortal). I tak je základní herní smyčka Elden Ringu vystavěna tak, aby byla neodolatelně zábavná – i když občas pochybuju, jestli zábava je to správné slovo pro pocit, který jsem prožíval po třetí hodině hraní, to již bylo po půlnoci, kdy mě Mezizemí (tak si dovoluju přeložit The Lands Between, kde se Elden Ring odehrává) drželo v transu mezi stavy „ještě pár nepřátel, ještě pár” a „jdi spát, nemusíš to dohrát co nejdřív”.
Co začíná jako okouzlující pocit, překlopí se určitou chvíli v únavu; v některých textech jsem v souvislosti s hraním Elden Ringu dokonce četl o vyhoření. Jestliže termín, který se používá pro stav vyčerpání a přepracování způsobený především tlakem na tržní produktivitu a efektivitu, zvolíme i v kontextu videoher, je na nich něco špatně.
Když jsem Elden Ring po čtyřech měsících vypínal, stále bylo co dělat. Ale musel jsem si říct: Dost!!!
Tyranie engagementu
A kromě toho: O spoustu jakých dalších her jsem za dobu strávenou nad Elden Ringem přišel? Kolik menších, experimentálních, i když možná ne tak engaging zážitků jsem mohl prožít třeba v nějakém z balíčků na Itch.io? Nebo co dalších sedm nezávislých her v mé knihovně? Anebo jsem mohl zkusit i jinou vysokorozpočtovou hru z mého seznamu… A vezmete-li navíc v úvahu, že firma FromSoftware podle všeho není tím nejpříjemnějším místem pro práci, že herní průmysl jako takový má problémy s vykořisťováním zaměstnanců a s jejich přepracovaností, škodí kult velkých her nakonec všem.
Pro zajímavost jsem se podíval na seznam nejprodávanějších her v obchodě Steam. Vyfiltroval single-player hry, vyřadil jsem otevřené simulace typu The Sims 4. Pak jsem vzal jsem čísla z agregátoru How Long To Beat. U většiny ze zastoupených her jsou to údaje zarážející, protože jdou za pocitovou hranu, která určuje pomyslnou časovou investici, při níž si dospělý pracující a nehardcore hráč má hru užít, nikoliv jí být zmožen. Následující čísla určují průměrnou délku dohrání hlavního příběhu s nějakými dalšími vedlejšími úkoly, nicméně bez ambice dokončit vše:
Red Dead Redemption 2 – 80 hodin
Raft – 23 hodin
Lost Ark – 63 hodin
Cuphead – 15 hodin
The Forest – 27,5 hodiny
GTA V – 48,5 hodiny
Cyberpunk 2077 – 60 hodin
Witcher 3 – 103 hodin
Songs of Conquest – 109 hodin
Dying Light 2 – 47 hodin
Planet Zoo – 60 hodin
Forza Horizon 5 – 36 hodin
Mafia: Definitive Edition – 13 hodin
Euro Truck Simulator 2 – 82,5 hodiny
Namísto masivních her tak možná potřebujeme tituly udržitelné pro vývojáře i hráče. Nebylo by od věci vykročit z imperativu návratnosti investice, z množství obsahu za peníze, a přemýšlet nad tím, na jakých hodnotách stojí herní design (a odvětví) a kde je hranice zodpovědného herního zážitku. Na menší ploše lze více experimentovat, vytvářet soudržnější a troufám si tvrdit, že v důsledku i silnější herní zážitky. Když je každý kus typu Markéta Lazarová nebo Tarkovskij, staví to pro řadu lidí, kteří po hrách pokukují, těžko překročitelnou hranici.
Až bude Elden Ring na konci roku nominován v anketách o hry roku, bude se nejspíš říkat, že nasadil nový standard otevřených herních světů, bude se mluvit o designu jeho monster, o příběhu načichlém alchymistickou ikonografií nebo o radosti z objevování. Mít velikost za zlatý grál je však chyba.
A teď mě omluvte, můj seznam herních restů čeká. I když jak si teď o Elden Ringu čtu, vidím, že na jeden quest jsem zapomněl, a co když z něj bude další achievement…
