Esej: Feministická revoluce barbín z TikToku

„Kdo je gen-z bimbo? Není blbá, teda vlastně trochu jo,“ říká mladá žena s výrazným make-upem, blond vlasy vyčesanými do vysokého ohonu v růžové latexové sukni, miniaturním crop topu a černých kozačkách do půli stehen, zatímco ve videu na sociální síti TikTok naráží do zavřených dveří. „Není ale až tak blbá, vlastně je to radikální levičačka, která podporuje možnost vydělávat si sexem a jít na potrat, podporuje hnutí Black Life Matters a LGBTQ+,“ vysvětluje dále tiktokerka Chrissy Chlapecka roztomilým infantilním hláskem, zatímco si do deníčku píše: Kapitalismus je původce všeho zla.

Jednadvacetiletou Američanku z Chicaga sleduje na TikToku bezmála 4,5 milionu lidí. Je pravděpodobně nejznámější zástupkyní takzvané gen-z bimbo komunity, která se na oblíbené sociální síti začala formovat zkraje pandemie počátkem roku 2020. Gen-z bimbo není jen jedním z mnoha trendů, které na sociálních sítích neustále vznikají a zanikají, nýbrž pravděpodobně také známka nástupu nové vlny feminismu.

Stejně se nikdy nezavděčíme

Švýcarská výzkumnice z univerzity ve švýcarském Lucernu Stephanie Deig, která se specializuje na feministickou filozofii a genderová studia, popisuje bimbo coby osobu, která používá sílu výrazné ženskosti – takzvanou hyperfeminitu – ke kritice kapitalismu. „Bimbo vědomě ničí neoliberální předpoklad, že ženskost odporuje intelektuálním schopnostem. Hyperfeminitu používá k rozkladu toho, co bylo historicky využíváno k utlačování žen a jejich objektifikaci. Tím si sílu ženskosti bere zpět,” vysvětluje v článku na serveru i-d. I když jsou luxusně nalíčené a v sexy oblečcích, tak na rozdíl od svých předchůdkyň nevěří, že vlastní úspěch automaticky znamená systémovou změnu.

I když podobné myšlenky nejlépe artikuluje právě generace Z (tak bývají označováni lidé narození od poloviny devadesátých let do roku 2012), nejedná se o výlučně generační záležitost. Podobné taktiky můžeme vidět u řady současných (a v některých případech starších) hudebnic. Umělkyně Charli XCX si na letošním albu Crash pohrává s nálepkami, které popová hvězda stereotypně dostává. „Můžete být panna, děvka anebo hádavá hydra, ale nikdy nemůžete být všechno najednou,” komentovala devětadvacetiletá Britka na serveru NPR jedno z hlavních témat desky. Americká rapperka Rico Nasty si zase před pár lety stěžovala, že se jako žena nikdy nezavděčí. „Buď jste frigidní, anebo děvka, pořád se vám někdo snaží něco diktovat a kontrolovat to, jak se chováte,“ zmiňovala v rozhovoru pro Pigeons & Planes.

Cardi B, Money, zdroj: YouTube

Americkou rapperku Cardi B zase média ráda kritizují za falešný feminismus, protože její pozitivní přístup k ženské sexualitě a k vlastnímu tělu prý podporuje objektifikaci žen, tedy jejich vnímání coby předmětů a nikoliv lidských bytostí. Americká spisovatelka a aktivistka Rikki Schlott v článku pro The New York Post upozorňuje na zhoubný vliv takové sebeprezentace zejména na mladé dívky. Za nebezpečné Schlott považuje především nerealistické obrazy ženských těl, případně interpretaci sexu jako součást směnného obchodu, což nepochybně je obrovský problém. Otázkou však zůstává, zda generace, která od malička vyrůstá na internetu a porno vidí poprvé v průměru v deseti letech, skutečně získá pocit, že sex je platidlo až z nahého zadku Cardi B. Podobné pohoršené omdlévání spíše naznačuje internalizovanou misogynii – tedy zvnitřněnou nenávist žen vůči sobě navzájem.

Cardi B prostě jen přišla na to, jak ze systému, který ji nevyhnutelně utlačuje, vytřískat také něco pro sebe, a právě i to z ní udělalo pro řadu gen-z bimbo vzor. Tyhle mimořádně uvědomělé a pragmatické ženy (ale nejen, existují rovněž mužské a nebinární verze – himbo a thembo) si moc dobře uvědomují, že žijí ve společnosti, která na sex a sexualizaci nahlíží jako platidlo, i když na sobě zrovna nemají upjatý kostým nebo vyzývavé šaty. Slut-shaming – tedy zostuzování žen na základě jejich sexuálního chování nebo způsobu oblékání, a vlastně zostuzování jako takové – na ně neplatí. Vyznávají jasně inkluzivní levicové postoje, o intersekcionálním feminismu, který rozlišuje různé úrovně a kontexty znevýhodnění, nevyjednávají. Milují růžovou, třpytky a makeup.

Vědomá hypersexualizace, ale i vysoká míra pragmatismu, to je něco, o čem mluví i zmiňovaná Charli XCX, která na nejnovější desce sekla s alternativou a bezostyšně se přihlásila k popu. Zaprodat se jí nevadí, naopak požadavek autenticity považuje za další nepsané pravidlo, které by jako žena a popová hvězda měla dodržovat.

Jeden z vizuálů Charli XCX k jejímu letošnímu albu Crash, zdroj: Facebook umělkyně

Zdroj útlaku, zdroj slasti

Gen-z bimbo vzniká jako reakce na takzvaný girlboss feminismus, který dominoval druhé dekádě 21. století. Ten na ženskou sílu nahlížel skrze kapitalistickou perspektivu, zdůrazňoval schopnosti žen a motivoval je k úspěchu. Gen-z bimbo se proti kapitalismu silně vymezuje, i když si je plně vědoma toho, že z něj není úniku; utlačuje ji, ale zároveň představuje zdroj slasti. Důležitost slasti se u gen-z bimbo projevuje právě třeba důrazem na estetickou stránku sebeprezentace, inspirují je nejen zmiňované současné popové divy, ale i takzvané původní bimbo – Paris Hilton nebo Britney Spears a jejich výrazně feminní styl z kraje nultých let.

Tehdy vlna konzervatismu po útocích na newyorská Dvojčata nezavalila pouze Spojené státy americké, ale s nimi i globální popkulturní prostředí. Po dekádě devadesátých let, která do populární hudby přinesla témata sexualizovaného násilí, ženské sexuality, vzteku, ale i mužské křehkosti v podobě hvězd jako Tori Amos, Kurt Cobain, Fionna Apple nebo PJ Harvey, si mocenská garnitura nultých let potřebovala vytvořit maskota tradičně konzervativních amerických hodnot. K tomu se nehodil lépe nikdo jiný než vycházející hvězda, zdánlivě submisivní, poslušná holka od vedle – Britney Spears. I když se perfektní bílá americká dcera postupem času vymkla kontrole, mediální šikana názorně ukázala, jak se v konzervativní Americe trestá neposlušnost. K jejich umravnění a zostuzení používala právě i slovo bimbo – nadávku implikující naivní až hloupou nebo problematickou ženu s odbarvenými vlasy a hyperfeminní sebestylizací, v češtině bychom pravděpodobně použili slovo barbína.

Britney Spears, …Baby One More Time, zdroj: YouTube

Společenská tolerance k dehumanizaci a šikaně podobně prezentovaných žen je asi nejlépe vidět na oblibě postavy Barneyho z amerického seriálu Jak jsem poznal vaši matku / How I Met Your Mother vysílaného mezi lety 2005 až 2014. Postavě, kterou ztělesnil Neil Patrick Harris, k široké přízni stačí v podstatě pouze to, že celých devět sérií zneužívá zranitelnosti takto schematicky prezentovaných žen. Jestli bylo pro ženy, které prožívaly pubertu a mladou dospělost v nultých letech něco horšího než nebýt dostatečně hezká, pak to bylo nebýt dostatečně chytrá. V predátorském světě, který číhá na moment, kdy žena přestane být ostražitá, zostuzuje její „naivitu” a nazývá ji hysterkou, když se ozve, pak být dost chytrá a neukazovat slabost představuje jediný způsob, jak se ochránit.

Když se pak v roce 2011 zeptala zpěvačka Beyoncé v refrénu svého hitu Run the World (Girls), kdo řídí svět a sebejistě odpovídá, že ženy, zhmotňuje v té písni fantazii o bezpečí celé jedné generace mileniálních žen. Nejen ona, ale i třeba Lady Gaga v prostředí globálního mainstreamu normalizovala kariérní ambice, neúnavně ujišťovala své obecenstvo o tom, že má potenciál i schopnosti dosáhnout toto, čeho  dosáhnout chce, a zároveň vyzdvihovala důležitost ekonomické emancipace coby způsobu, jak se utlačujícímu systému bránit.

S prasknutím realitní bubliny v letech roku 2008/2009 se totiž dostavila ekonomická krize ukazující, že americký sen zůstane pro příliš mnoho lidí na úrovni přeludu. I proto se tlak na produktivitu v pochroumané ekonomice pozdního kapitalismu ještě dále zvýšil a vedl ke vzniku takzvané kultury spěchu, nasazení, vyhoření (hustle culture). Nastupující vláda prezidenta Baracka Obamy ve veřejném prostoru opět otvírá demokratická témata, takže se feminismus poprvé stává součástí veřejné debaty. I nadnárodní korporace jej začnou používat ve svých marketingových kampaních. V tomto kontextu pak vzniká i eponymní album vzpomenuté Beyoncé, na němž je v hitu ***Flawless k zaslechnutí známý projev We Should All be Feminists nigerijské bojovnice za práva žen a spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie.

Jednak z tlaku na schopnost se otáčet a uspět i v nepřátelském prostředí, jednak z pozvolné otevřenosti společnosti k feminismu vyrůstá popkulturní archetyp úspěšné šéfky – ženy feministky. Takzvaná girlboss (označení bylo převzato z biografie americké obchodnice Sophie Amoruso, jejíž seriálovou adaptaci nabízí platforma Netflix) překonává překážky, směle bourá skleněné stropy a řídí třeba mediální impéria nebo módní značky.

Nelakovat svět narůžovo

Ovšem blýskavé korunky na hlavách úspěšných obchodnic postupem času začínají rezivět; a globální pandemie v plném světle obnažila elitářství girlbossího feminismu a jeho závislosti na fungujícím trhu. Pandemie ze dne na den sebrala práci mnoha lidem a na takzvané hustle nebyl prostor – jít makat a vydělat peníze prostě nebylo možné. Společně s protesty, které následovaly po vraždě George Floyda, vycházelo najevo, že řada žen ve vysokých pozicích, které byly považovány za vzory boje za rovnost pohlaví, ve skutečnosti nebyly nic jiného než včelí královny. Svůj vliv nevyužívaly k systematickému začleňování principů rovnosti do pravidel fungování společnosti, nýbrž řada z nich své postavení využívala především k vlastnímu prospěchu.

Bylo by však příliš snadné kopat do žen, jimž je vyhrazeno pět míst ze sta, za to, že se o svůj těžce vybojovaný pocit bezpečí – představovaný mocí a penězi – nechtějí dělit. A také by se jednalo o exemplární příklad oné internalizované misogynie. Princip, kdy se utlačovaní namísto svých tyranů obracejí proti sobě navzájem, věrně popisuje třeba afroamerický spisovatel Ralph Ellison hned v první kapitole slavného románu Neviditelný (1952, česky 1981). V ní bezejmenný hrdina vzpomíná na to, jak jeho a několik dalších afroamerických chlapců nutili bílí boháči pro své vlastní pobavení mezi sebou zápasit. Hrdina v jeden moment zašeptá soupeři: „Dělej, že jsem tě knokautoval, a já ti tu cenu dám.” „Přerazím ti záda,” zašeptal ochraptěle. „Kvůli nim?” „Kvůli sobě, ty hajzle.”

Pěstování nevraživosti a soutěživosti je stavebním kamenem tržního kapitalismu. Nepřekvapuje proto, že se z podstatného jména girlboss, tedy z nálepky, která možná v počátcích fungovala motivačně, stalo synonymum pro udržování narůžovo lakovaného kapitalismu. Toho, který glorifikuje dřinu, ale jen tu, která vydělá miliardy dolarů ročně, a dřině, která vydělá sotva na nájem, se vysmívá.

Beyoncé, Sorry, zdroj: YouTube

Společenské pohyby pak nasvěcují i dobře mířené motivační popěvky feministických hitů druhé dekády v jiném světle. Takzvaný trickle down efekt – prokapávání z horních pater do nižších – nefunguje: Individuální úspěch jednotlivých žen rovné podmínky pro ženy jako takové ve společnosti nevytvořil. Když třeba Beyoncé v tracku Sorry (na albu Lemonade, 2016) zpívá „ukaž mu prostředníček, no tak dej ty ruce pěkně nahoru, zamávej mu s ním před ksichtem a pošli ho do háje”, tak kromě apelu na sebehodnotu zde mimoděk dává najevo, že ona si to může dovolit. Americká socioložka Sloane Kali Faye k tomu ve svém loňském eseji A feminist reckoning for six Beyoncé songs poznamenává: „Narozdíl od superúspěšných muzikantek si totiž většina žen nemůže dovolit vypudit ze svého života mocné muže, protože by ztratily přístup k penězům. O to se Beyoncé bát nemusí.” Podobné texty – čtené v nastíněném kontextu – potom nepřímo říkají, že si ženy vlastní svobodu musí vykoupit finanční nezávislostí. K té se však často dopracují jen ty, které se s privilegii již narodily.

Žena bez naděje, ženy s nadějí

Gen-z bimbo se vůči pravidlům mileniálního feminismu tvrdě vymezuje třeba i tím, že otevřeně přiznává, že se o svět kolem sebe příliš nezajímá, že si v něm chce hlavně užívat a ne na sebe brát tíhu toho, co nezpůsobila. Ostentativním zájmem o vlastní vizuální prezentaci – oproti předvádění vlastních úspěchů řady mileniálek – tak vytváří prostor všem ženám, nejen těm úspěšným. Odmítá totiž přistoupit na to, že si důstojnou pozici ve společnosti musí zasloužit. Sama sebe hrdě nazývá bimbo a původně zostuzujícímu termínu dává nový význam. A tím i rehabilituje ty, které nadávka ponižovala v minulosti.

„Ženy nemají žádnou naději,“ prohlásila Fiona Apple v roce 1997 a nezdá se, že by o čtvrt století měla důvod říkat něco radiálně odlišného, zdroj: fionaapplerocks

Příslušnice gen-z bimbo jako by rezignovala na úpornou snahu vlastními snahami změnit nefunkční systém. Paradoxně se zdá, že je to právě rezignace, která pohání neochotu ustoupit z vlastních hodnot. Je přesvědčená o tom, že patriarchát a kapitalismus jí nic dobrého nepřinese, a tak si z něj prostě bere, co může. V lecčems připomíná Fionu Apple, která v rozhovoru pro časopis SPIN v roce 1997 opakovala větu „ženy nemají žádnou naději”. Apple bylo tenkrát dvacet a nezdá se, že by ve svém chápání vlastní pozice v systému byla o tolik jinde než řada dnešních žen podobného věku. Neochotu nechat se zostuzovat společností, vyjednávat o vlastní sebehodnotě nebo hrát podle pravidel hry, která nejde vyhrát, má naštěstí stále více lidí, nejen jedna komunita na TikToku. Nezbývá než doufat, že už brzy vznikne ve společnosti prostor i pro takzvaně neúspěšné, pro ty, které nebaví se čančat nebo na to nemají zdroje. Protože těch je na světě nejvíc.