Hudebnice Nneka: „Západ je ve skutečnosti ten, kdo je závislý na Africe”

Její albový debut Victims of Truth (2005) světová média přirovnávala k nahrávce The Miseducation od Lauryn Hill. Pronikavé, politicky angažované písně Nneky – pohybující se mezi soulem, RnB, elektronikou a reaggae – fascinují obdobnou kombinací vášně a melancholie. Tu Nneka Egbuna (* 1980) neztrácí ani na novince Love Supreme, kterou zveřejnila počátkem letošního roku. „Jako Afričanka jsem byla vychovávaná k tomu, abych si pocity nechávala pro sebe. Na veřejnosti třeba nesmíte plakat. To, že jsem expresivní, není žádná rebelie, jsem prostě taková. Potřebuju ty věci nechat mnou samou volně procházet, abych je zpracovala,“ říká Nneka.

Na Love Supreme hledáte klid a smíření. To jsou témata, která se v posledních měsících zdají být čím dál důležitější…

Nedivím se, že to rezonuje, i když jsem písně pro album napsala před pandemií. Love Supreme je plné vnitřních rozprav s bohem, které mi pomáhaly lépe porozumět tomu, čím jsem zrovna procházela. Porozumět sama sobě je něco, po čem toužím odjakživa, nehledě na to, co se zrovna děje s okolním světem. Vždycky jsem pátrala po hlubším smyslu věcí. Teď mě jen svět konečně následuje (smích). Vězněm vlastní osamělosti jsem byla dávno před tím, než nás do samoty uvrhla pandemie. Ale když tím prochází celý svět, tak to samozřejmě mnoho věcí zintenzivní.

Vlivy afrobeats i jména afrických umělkyň a umělců slýcháme v globálním mainstreamu stále častěji. Tenhle trend jste svojí tvorbou o mnoho let předběhla…

Alicia Keys, Beyoncé, Rihanna nebo Drake, tihle všichni dnes dělají afrobeats! Je tomu tak mimo jiné proto, že v současnosti není afrobeats už pouze hudebním hnutím, ale součástí širší snahy Afriku zviditelnit. Změnit její image coby kontinentu s mnoha problémy, který je podle médií závislý na Západu a na neziskových organizacích. Hudba, která přichází z Afriky, ukazuje, že je tomu naopak – že Západ je závislý na Africe, a nejenom co se týče nerostných zdrojů, ale i třeba právě kultury. Zároveň si myslím, že afrobeats má schopnost propojovat Afričany s diasporou i určitým způsobem dotvářet vazby, které lidé na Afriku ztratili v důsledku transatlantického obchodu s otroky. Také spolupráce mezi západními umělci a Afričany je dnes mnohem intenzivnější. (Pozn. red.: Nedávno jsme na našem webu přinesli kritický pohled na fenomén zvaný afrobeats.)

Mluvíte o tom pozitivně. Vidíte v tom i negativa? Působí to na mě v určitém smyslu alibisticky. V kultuře Africe prostor uděláme, jenže obchodní politiky – pro africké státy nastavené extrémně nevýhodně – měnit nebudeme.

Západ Afriku využívá tak moc, že se opravdu nebojím, že by zájem o afrobeats nebo africkou kulturu obecně tuhle skutečnost zastínil. Západ tu pořád strká ruce do tolika věcí! Už se skoro nemluví o tom, jak některé africké země utlačují jiné právě proto, aby si se Západem udržely dobré vztahy.

Traumata z koloniální minulosti i neokoloniální současnosti poskytují záminky k terorizování místních obyvatel různým militantním skupinám. Na předposledním albu My Fairy Tales jste v písni Pray for You reagovala na únosy žen, jichž se tehdy dopouštěla radikální islamistická skupina Boko Haram na severu Nigérie. Jaká je ta situace dnes?

Původně se tyhle militantní skupiny snažily odstranit západní způsob výuky a zabránit vlivu Západu na místní lidi. Ovšem vyvinulo se to v něco úplně jiného. V té písni jsem narážela na únosy žen z jedné vesnice. Podle únosců ty ženy byly ve škole utlačovány západními vlivy a oni je tím „osvobozovali”. Některé se nikdy nevrátily, jiné se do svých únosců zamilovaly a mají s nimi děti. Ale ty už teď nikoho nezajímají. Dnes je v Nigérii mnoho různých militantních podskupin, které se k Boko Haram hlásí a schovávají se za ně ve snaze násilně upozornit na různé problémy ve společnosti. Lidé jsou naštvaní na spoustu věcí, je do toho zamotaný tribalismus, náboženství a dohady o tom, jaké zdroje komu náleží. Je to šíleně nepřehledné. Ani my Nigerijci tomu, co se vlastně děje, moc nerozumíme.

Sociálním a politickým otázkám se nevěnujete pouze v hudbě. Od roku 2012 provozujete The Rope Foundation, která lidem pomáhá skrze umění najít vlastní hlas, jste ambasadorkou Rozvojového fondu afrických žen. Jak se vám to daří kombinovat s hudební kariérou?

Peníze, které vydělám hudbou, dávám do svých projektů. Nepřemýšlím nad tím, jestli je to těžké, anebo ne. Už o tom ani moc nemluvím, snažím se tu práci zkrátka dělat a hotovo. Podporuju konkrétní lidi, kteří chtějí něco změnit. Občas je to hodně náročné, něco nedomyslíte a nadělá vám to zbytečné problémy. Snažím se teď od toho trochu poodstoupit a zamyslet se nad tím, co můžu dělat jinak. I když jsem na to nebyla sama – podnikali jsme to s mým přítelem Ahmedem Nyeie, který se mnou Rope Foundation zakládal – začátky byly hrozně náročné. Vůbec jsem si neuměla říct o pomoc nebo o peníze.

Obal letošního alba Love Supreme, repro: decks.de

Kromě nigerijských máte i německé kořeny. V tracku Halfcast z alba No Longer At Ease otevřeně mluvíte o svém problematickém vztahu k vlastní dvojí identitě. Jaké bylo vyrůstat v Nigérii?

Nebylo to nic tak hrozného. Víte, do naší školy tehdy chodila také jistá Janette – bílá holka, která to měla mnohem těžší. Tehdy jsem si říkala: Vypadám skoro jako ty, mohly bychom se kamarádit. Ona ovšem nechtěla; ostatní děti se k ní nechovaly hezky. Nám to vůbec nedocházelo. Pro nás byla nádherná, měla modré oči a hedvábné blond vlasy. Ovšem zároveň jí i mně nadávali nebo nás štípali a koukali, jak to Janette rudne. Já však měla kamarády a necítila se tak odstrčená. Když jsme byli starší, otočilo se to – najednou všichni chtěli mít světlejší kůži, jako jsem měla já. Mladé holky si kůži dokonce bělily, aby byla světlejší.

Protože být bílá nebo bílý je jediná „řádná“ podoba toho, jak má lidská bytost vypadat?

Přesně tak, používají se k tomu různé bělicí krémy, také chemikálie na vlasy, aby se narovnaly, hlavně nenosit afro. Když máš na hlavě afro, tak si lidé myslí, že jsi blázen. Vypadáš špinavě a neupraveně. Ve škole všichni nosíme pořád koloniální uniformy, britský styl, bílé ponožky… Musíme si upravovat vlasy západním způsobem. Když jsme to nedělali, dostávali jsme za to tresty.

Pro moji generaci – a nesejde na tom, jestli jsi černá, nebo smíšeného původu – byl nigerijský vzdělávací systém traumatizující. Pořád dával najevo, že tak, jak jste, je to špatně. Teď je to v Nigérii o něco lepší, vrací se nám určitá africká hrdost, začínáme být pyšní na naši kulturu a fyzický vzhled. Myslím, že tomu tak je i proto, že Nigérie je relativně bohatá, máme nerostné zdroje, což ovlivňuje jednak naši reputaci, jednak to, jak sami sebe vnímáme. Máme důvod být na sebe pyšní. Ale v chudších zemích tomu tak není. V řadě míst frankofonní západní Afriky si lidé pořád bělí kůži a jejich poníženost cítíte na každém rohu.

S tím, že mám vlastně světlou kůži, jsem pak přicestovala do Evropy (smích). Myslela jsem si, že jsem napůl bílá, a přitom na mě lidé na ulici pořvávali všechny ty rasistické nadávky. Trvalo mi, než jsem na svoji identitu začala být hrdá. Nechala jsem si narůst svoje přírodní vlasy, přestala jsem si holit nohy. Všechno jsem to nechala být tak, jak to je.

Proč jste se v devatenácti letech z nigerijského Wari, průmyslového města na jihu Nigérie, přestěhovala do Německa?

Spíš jsem tam utekla. Byl to pro mě hrozný šok, kulturně i jazykově. Nikdy jsem nebyla mimo Afriku. Nicméně byla jsem hodně otevřená a odhodlaná dát tomu šanci. I proto, že jsem vyrůstala v prostředí, které vás přesvědčuje, že na Západě je všechno lepší. Na to, jak je to doopravdy, jsem si musela přijít sama. Některé věci lepší jsou, jiné vůbec. Sami sobě nalháváme, že na Západě budeme šťastnější. Až v Evropě jsem pochopila, co to znamená zažívat rasismus i co to znamená být sama rasistka. Nebylo snadné si připustit, že jsem tak sama do určité míry podvědomě přemýšlela.

Nneka: „Trvalo mi, než jsem na svoji identitu začala být hrdá. Nechala jsem si narůst svoje přírodní vlasy, přestala jsem si holit nohy. Všechno jsem to nechala být tak, jak to je.“ foto: nnekaworld.com

Společnost, která se bojí jinakosti, k rasismu sice nepřímo, ale vychovává. Na nás pak je to rozpoznat a snažit se o změnu.

Přesně. Až později mi došlo, že jsem v důsledku rasismu, který jsem zažívala, přijala pocit, že jsem opravdu jiná. Cítila jsem se podřadně, ale také do určité míry nadřazeně. Uvědomila jsem si, že tím, že se soustředím na vlastní jinakost, přispívám k vytváření nějakého – třeba i neviditelného – napětí. Není to hezké, nezdá se to být fér, ale prostě tomu tak je.

Pandemie nám umožnila se na sebe podívat hodně zblízka a pomohla otevřít i tahle témata. Mám pocit, že jsme sice od sebe byli oddělení, ale ve skutečnosti nás to sbližovalo. Třeba v Německu, ale i jinde, se o rasismu začalo mluvit mnohem víc, a to nejen vůči lidem s africkými kořeny, ale i s kořeny asijskými, což bylo něco, o čem se do té doby nemluvilo vůbec. Otázkou zůstává, jestli tyhle společenské pohyby ukazují i řešení. Teď o tom mluvíme, ok. To je ovšem jen první krok. Ale budeme to také muset začít nějak řešit.