Esej: Co je afrobeats, když to není afrobeat? Rozdíl je to podstatný. Byznys vs. autenticita
Představuje afrobeats vytoužený průlom moderního afrického popu na globální scénu? Anebo znovu sledujeme, jak si Afričané získávají respekt Západu tím, že hrají tak, jak on píská? Počkejme, až se usadí prach, ovšem optimismem pro jistotu šetřeme.
Když v osmdesátých letech minulého století v Evropě představili Salif Keita, Youssou N´Dour, Mory Kante nebo Manu Dibango moderní verzi západoafrické tradiční hudby, hrané na elektrické nástroje a přizpůsobené západním posluchačům, vydavatelům a promotérům nezbývalo, než vymyslet srozumitelný marketingový titul redukující Afriku na jednu zemi – a vznikl afropop. Bylo lhostejné, jaká hudba se hraje na jihu či na východě afrického kontinentu, jak odlišně od sebe Afričané, mluvící stovkami dialektů, zní a že zastupují různé kultury a přístupy. V předinternetových dobách se na podobné detaily příliš nehledělo. Termín afropop navíc jasně odkazoval na Afriku, která tehdy začala být sexy.
Jenže adorace takřka veškeré hudby pocházející z Mali, Senegalu, Jižní Afriky, Alžírska, Keni nebo Beninu neměla dlouhého trvání. Afričané se nechali vlákat do pasti: Tak dlouho se na Západě přizpůsobovali přání vydavatelů a producentů, až přišli o podstatnou část autenticity a umělecké originality. Čehož si někteří afričtí tvůrci jsou vědomi. Třeba zpěvák Youssou N´Dour vydával alba ve dvou verzích: V západní a v senegalské, neboť doma by s „evropským“ popem byl pro smích a v Evropě by jeho styl mbalax pro změnu nikdo neutancoval.
Ten, jehož hvězda vylétla v „osmdesátkách“ – zpěvák Youssou N´Dour, zdroj: Grammy
Nicméně vzdor veškeré diskutabilnosti se na rané období afropopu, přicházející v úsvitu fenoménu world music, vzpomíná jako na zásadní. Termín afropop se později vžil coby obecné označení pro veškerý pop přicházející z Afriky, ovšem už s uváděním země původu (neboť pop z Pobřeží slonoviny zní přece jenom jinak než ten ze Zimbabwe).
Pojďme tančit na afrobeats!
S nynější afropopovou vlnou, která je nejvýznamnější od osmdesátých let a jež zasahuje globální scénu, je spojována snaha o podobnou marketingovou manipulaci: Pod názvem afrobeats se na Západě prodává zjednodušující představa o kulturně jednotném a homogenním popu z afrického kontinentu. Což je nesmysl, ale vysvětlujte to někomu, kdo ani neví, kde leží Ghana a Nigérie, rodiště afrobeatsu. Pocházejí odtud největší hvězdy: zpěvačky Tems, Tiwa Savage a Odunsi a také celá ekipa mužských: Burna Boy, Wizkid, Omah Lay, Mr Eazi, KiDi či Kuami Eugene. A důležitá je i diaspora: Američan s nigerijskými kořeny Davido nebo Britové Fuse ODG a D’banj, jejichž rodiče pocházejí z Ghany a Nigérie.
Wizkid ft Justin Bieber, Tems – Essence Korunu všemu nasazuje zaměňování pojmu afrobeats za afrobeat. Jako kdyby šlo o to samé, jen s přidaným písmenkem „s“. Realita je zcela jiná! Fela Kuti, vynálezce výbušného a politicky vzdorovitého nigerijského afrobeatu, by se musel v hrobě obracet, kdyby měl být spojován s nynější bezproblémovou hudbou fixovanou na úspěch a nadnárodními vydavateli zabalenou do stravitelného internacionálního formátu; vždyť afrobeats dnes poslouchají i v Japonsku. Sláva afrobeatsových umělců není závislá na tom, zda jsou doma v Lagosu nebo v Londýně, kde se narodili či kam dorazili za lepším životem – za hvězdy platí v Africe jako kdekoliv jinde.
Afrobeats tak rozhodně není žánrem. Podobně jako u world music, i u něho označení zastřešuje hudební řeku s mnoha přítoky a deltami. Za autora termínu je považován britský rádiový moderátor ghanského původu DJ Abrantee, který termín afrobeats poprvé použil roku 2012 v souvislosti s undergroundovou hudbou londýnské západoafrické diaspory. DJ Abrantee patřil k propagátorům taneční afropopové směsi stylů z Nigérie a Ghany – hiplife, naija, juju, afrobeat, highlife – napojených v černošské komunitě multikulturního Londýna na hip hop, R & B, jamajský dancehall, trinidadské soca, britský house nebo grime. Zastřešující termín DJ Abrantee použil s ohledem na britské posluchače. Než by se totiž pouštěl do podrobností, svá úspěšná show v Londýně otevíral výzvou: Pojďme tančit na afrobeats!
Díky sociálním sítím a digitálním platformám se šíření nahrávek a informací i na africkém kontinentu nesmírně zrychlilo, tamní občané už nemusí čekat, až piráti vypálí na cédečka poslední hity a nabídnou je na ulici. Zjednodušil se i kontakt s fanoušky: Doba odsunula rádio a televizi na druhou kolej. Ohýnek z londýnské diaspory se proto brzy proměnil v požár a zasáhl bující scénu Nigérie a Ghany, vybavenou z minulosti solidními nahrávacími studii a schopnou okamžitě zareagovat. Ovšem zároveň se tam afrobeats daleko více přizpůsobil místním podmínkám, především velmi specifickým rytmům. A tyto variace se jako bumerang vrátily do Británie. A následně pobláznily planetu.
Burna Boy – On The Low Politika jde stranou
Proč afrobeatsu vládnou nigerijští a ghanští umělci? Nepominutelná je role zmíněného DJ Abranteeho uprostřed nejrychleji rostoucí černošské komunity Velké Británie, tvořené přistěhovalci z bývalých britských kolonií v západní Africe. Ti hovoří anglicky nebo pidgin angličtinou, což jim – na rozdíl od zbytku Západoafričanů, spoléhajících se na francouzštinu – umožnilo etablovat se v anglofonních zemích. A také: Nová tanečně-afropopová platforma v Londýně vyústila k překonání bariér mezi karibskou a západoafrickou diasporou; vedlo to ke společnému budování nové městské identity, což si donedávna málokdo dokázal představit. Zkrátka být dnes černým Britem, znamená přihlásit se k veršům Petera Toshe ze skladby African: „Bez ohledu na to, odkud pocházíš,/ dokud jsi černoch, jsi také Afričan.“
Britská hitparáda tak nyní zahrnuje Afrobeats Chart, žebříček nejprodávanějších nahrávek tohoto typu. A činí se i Billboard, neboť zmíněný trend má natolik nebývalou komerční sílu, že jej nelze ignorovat. Navíc se zde nabourává představa o starém dobrém afropopu – dosud ponejvíc řazeném do sekce world music, a tudíž mimo radary mainstreamu. Afrobeatsové hvězdy mají s nahrávkami globální dopad, točí se okolo nich milionový byznys, perou se o ně majors a lísají se k nim Drake, Ed Sheeran, Justin Bieber, Beyoncé, Kanye West. Největší hvězdy vyprodávají haly a stadiony. Když Burna Boy na plakátu festivalu Coachella našel své jméno napsané malým písmem kdesi na třetím řádku, vzkázal organizátorům, ať se koukají rychle vzpamatovat. Wizkid podepsal s RCA Records údajně nejlukrativnější smlouvu, k jaké se kdy jakýkoliv Afričan dopracoval. Vydavatelství Universal Music předloni spustilo label Def Jam Africa, zaměřený na nahrávky afrobeatsu a hip hopu z Afriky, a za jedno ze sídel si vybralo nigerijský Lagos.
Zpěvák Davido a jeho statusové věci, zdroj: iamdavido.com
Celebrity afrobeatsu se na rozdíl od oslavovaných britských jazzmanů, patřících v Londýně do té samé černošské komunity, vyhýbají ostřejším politickým a společensky kritickým prohlášením, protože, jak tvrdí hitparádové promo, afrobeats má být přece o radosti, zábavě a tanci. Takže ano, je to hlavně hudba určená mladé generaci naplněná bezstarostností a libující si v efektních videoklipech, přijímající estetiku amerického hip hopu: nabubřelá gesta, značkové oblečení, luxus. Zobrazují opulentní snění o životě v afrických metropolích, ačkoliv taková Nigérie se potýká s ekonomickou krizí, chudobou, korupcí, násilím a koncert Wizkida si tu finančně může dovolit jen zlatá mládež, zatímco chudí kluci a holky sní se zpěvačkou Yemi Alade o lásce či se klepou štěstím, když na ně z limuzíny zapůjčené samotným prezidentem Buharim zamává na ulici Davido (v USA narozený syn nigerijského miliardáře).
Yemi Alade, Angelique Kidjo – Shekere Politika vlastně nejde stranou
Za zvláštní kapitolu afrobeatsové mánie lze považovat ceny Grammy. Patříte-li k fanouškům world music, pravděpodobně tuhle show neberete vážně. V zákulisí se totiž už léta odehrávají podivnosti, ceny připomínají orloj, kde se dokola točí ti samí lidé a za šedou eminenci platí zpěvačka Angelique Kidjo z Beninu, zatvrzelá bojovnice proti world music. Šeptá se, že hlavně její zásluhou došlo ke změně názvu kategorie na Best Global Music Album; prý s potřebou moderního a relevantního termínu zbaveného nařčení z rasismu.
Když Kidjo s albem Celia vyhrála, veřejně prohlásila, že cenu měl dostat spolu s ní nominovaný Burna Boy, „kluk měnící pohled na africkou hudbu“. Podpora afrobeatsových superstar ze strany Angelique Kidjo nakonec vedla k loňskému vítězství Burna Boye (album Twice As Tall) i Wizkida (společný videoklip Brown Skin Girl s Beyoncé a Blue Ivy), nominovaného za album Made In Lagos.
Beyoncé, Blue Ivy, SAINt JHN, WizKid – Brown Skin Girl Zprávy, že Afrika konečně jede první popovou extraligu, se dobře poslouchají. Jenže kompromisy neředěná africká hudba zní docela jinak a těžko si představit, že by po africké autentičnosti zčistajasna toužící Beyoncé propadla dejme tomu malijskému griotu Toumani Diabatému s korou nebo že by si Adele namísto od Tems prozpěvovala skladbu Fatoumaty Diawara. Tolik toho západní popstar o Africe nevědí, jen naskočily na módní vlnu, protože jim to přináší potenciální fanoušky a těch jsou v Africe mraky.
Hrdost a smazávání identity
Každá mince však má dvě strany: Zatímco kritici viní afrobeatsové hvězdy ze zaprodávání se stravitelnému formátu „made in Západ, nejlépe USA“, mladí Afričané, ať doma či v Londýně, skrze globální úspěchy prožívají pocit pýchy a dosud v davu ukrytá diaspora se nebojí přihlásit k africkému původu nebo k hashtagu #TINA – This Is New Africa. Vymyslel ho Fuse ODG a zdůrazňuje hrdost mladých britských Afričanů na své kořeny. Přidal se i miliardářův synek Davido: „Dnes je cool být Afričanem, ale ještě před pár lety byste to nahlas dobrovolně neřekli, protože navzdory tomu, co jsme dokázali, jsme byli nejprve Afričané a teprve potom umělci.“
Davido – Fall Zatímco ghansko-nigerijský pop ještě poslední slovo neřekl a chvíli potrvá, než se ho svět nabaží, s původně lokálním londýnským termínem afrobeats, přijatým s typicky západní mediální potřebou honem honem tu vlnu pojmenovat, začínají mít Afričané a dokonce i Burna Boy problémy.
Proč? Znovu, jako v případě označení „zpěvák z Afriky“ (namísto toho, aby se řeklo dejme tomu z Mali), přicházejí o svou identitu. S nigerijským popem se totiž hází do jednoho afrobeatsového pytle senegalský mbalax, bikutsi z Kamerunu, tanzánské bongo flava, coupé décalé z Pobřeží slonoviny, jihoafrický gqom nebo jakýkoliv jiný pop z různých koutů Afriky. S tím se nemohou smířit jak někteří Nigerijci, vždyť afrobeats je jejich hudba, tak umělci z jiných afrických zemí, odmítající, aby je někdo, pro ně až urážlivě, delegoval do uniformní masy, v níž přijdou o to nejcennější – o regionální kulturní a historickou příslušnost definující jejich osobnost.
Autor je hudební publicista zaměřený na world music a folk.
