Kam se poděly kapely? Výročním žebříčkům dominuje diverzita, fluidita a silné příběhy

Zatímco v roce 2005 ve výročním žebříčku padesáti zásadních alb, který server Pitchfork každoročně vydává, nahrávky skupin převažovaly, do loňského výběru jich server vybral deset. Podobně vypadaly i žebříčky nejdůležitějších singlů, kde Pitchfork (ale třeba i Rolling Stone) mezi prvních padesát vybral jen sedm nahrávek kapel. Dominance samostatně tvořících umělkyň a umělců se ukazuje i v agregovaných statistikách poslechovosti, a to napříč věkovými skupinami. Podle serveru chartmetric.com na prvních příčkách najdeme Justina Biebera, Eda Sheerana, Draka a Arianu Grande. Na páté příčce se objevuje první kapela, k-popoví BTS. V první padesátce najdeme kapel šest. Popové formace typu BTS nebo BLACKPINK na oblibě získávají, kdežto tradičněji znějící kapely, vycházející z rockového odkazu, jako právě zmiňovaná Maroon 5, pomalu mizí.

Jestliže dříve jsme společně s kapelami obdivovali i konvenční uspořádání rolí a možnost někam patřit a byli jsme zvědaví na skupinovou dynamiku, dnes se zdá, že mnohem více oceňujeme sebevyjádření, svobodu a diverzitu jednotlivců – ve všech věkových skupinách. Country superstar a autorka známého hitu I Will Always Love You Dolly Parton se dnes co do věhlasu nachází v jedné řadě s teenagery typu Glaive, kteří ve svých dětských pokojích vytvářejí jeden z nejrychleji rostoucích současných žánrů – hyperpop.

To, co nejde vyslovit ve skupině

Trampoty party bílých kluků „od vedle“ jako kdyby nás přestávaly zajímat. Nejen proto, že v obměnách je posloucháme už přes půl století. Možná i proto, že ono bratrství často rovněž symbolizuje neprostupné společenské struktury, z nichž profituje jen určitá část populace, nadto za podmínky dodržování pevně vymezených rolí.

Dnes mnohem více pozornosti přitahují popové hvězdy typu Lil Nas X, které by před dvaceti lety měly nálepku jasných outsiderů. Sebevědomý rapper k vyprávění o vlastní zkušenosti podporu party kámošů nepotřebuje. Spíš by mu překáželi. V hudbě totiž otevřeně sdílí svůj vlastní pohled na život afroamerického queer muže v současné konzervativní Americe. V šestnácti letech si pořídil sampler a platformu svým příběhům začal tvořit sám. Hudba dnes dvaadvacetiletého rappera celkem příznačně naznačuje i směr, jímž se současný severoatlantický pop ubírá. Jeho tvorba kombinuje trap s chytlavými popovými melodiemi i rockovými prvky a naznačuje, že rigidně chápané žánry pro dnešní uměleckou expresi nestačí. Kromě postžánrovosti současnému mainstreamu dominuje i obliba konfesijního a uvěřitelného songwriterství.

Popové písničky se nebojí být čím dál otevřenější a odvážnější v rozporování společenských stereotypů i chápání mezilidských vztahů. Normalizují témata duševního zdraví, kritizují sexismus, řeší vztahy k vlastnímu tělu i sexualitu, ale také odmítají tlak na úspěch či se děsí klimatické změny. Poslech v mnohém funguje spíš jako pokec s kamarádkou nebo kamarádem než naslouchání představě nedosažitelné perfektní hvězdy, kterou máme stejnou měrou obdivovat i jí závidět.

Hledání rovnováhy

Mocenská nerovnováha populární hudby – ve stejné míře sexistická jako rasistická – spočívala v udržování dominantní pozice rockových kapel a rocku jako takového. Rock byl dlouho považován za „lepší“, autentičtější část popkultury nejen jakožto symbol „řádné maskulinity“, ale i lepšího lidství obecně. Oproti tomu žánry jako třeba disco nebo pop byly zesměšňovány coby povrchní, sedativní a „zženštilé“. Hip-hop byl považován za příliš násilný a sexistický, s čímž lze v mnoha ohledech souhlasit. Ale při poslechu textů například rockové kapely AC/DC, která v nich běžně vyhrožovala fyzickým násilím, takové argumenty působí přinejmenším pokrytecky, pokud ne otevřeně rasisticky.

Nositelem hodnot bratrství a mužské solidarity, ale i nedosažitelnosti a nadřazenosti se stala právě rocková kapela, která mužskou dominanci staví doslova na piedestal koncertních pódií. To je nejlépe vidět, když se podíváme na to, kdo stál na pódiích a kdo pod nimi. Ženám byly v rocku vyhrazeny zejména pozice fanynek a groupies.

Ale ani muži, kteří chtěli dělat muziku, příliš jiných možností než založit kapelu neměli. Osamělost byla považována za podivínství nebo důkaz slabosti a neschopnosti si získat respekt vlastní „smečky”. Skupina vědců pod vedením Tamase David-Barneta z Oxfordské univerzity v roce 2015 zkoumala typy sociálních vazeb, které lidé navazují, a zjistila, že muži mají tendenci, na rozdíl od žen, vytvářet party. Vědci zároveň poukazovali, že nejsou schopni určit, do jaké míry tyto sklony ovlivňuje homofobní prostředí a společnost, která muže vychovává v přesvědčení, že to nejhorší, co se jim v životě může stát, je, když v něčem budou „jako holky”. Možná i to je důvodem, proč v historii populární hudby nenajdeme mnoho mužských kreativních dvojic.

Doba se však změnila. A s ní se proměnil i rock jako žánr. To, co ho u dnešních posluchačů nadále drží v oblibě, se zdá být podoba zbavená evidentních patriarchálních hodnot. Rockový zvuk si nyní běžně přisvojují hudebnice, jako je třeba Mitski nebo kalifornské trio Haim. A současní muzikanti skrze něj vyprávějí příběhy, které by v dřívějším chápání maskulinity těžko obstály. Podobně si žánr, který se vyvinul z rock’n’rollu ovlivněného mimo jiné gospelem, jazzem, r’n’b i country, berou za svůj umělci a umělkyně afrického původu. Obdobný vývoj zaznamenávají kapely. Ty tradiční ztrácejí na popularitě a nahrazují je kapely jiných žánrů i kulturních kontextů, jako už právě v úvodu zmiňované k-popové (tedy jihokorejské) hvězdy.

Samota, ableton a soundcloud

Zakládat kapely dnes už příliš nechtějí ani samotní umělci a umělkyně. „Snažíme se kapely aktivně podporovat, ale prostě nejsou,“ konstatoval loni v březnu pro britský list The Guardian Jamie Oborne z vydavatelství Dirty Hit, které zastupovalo například skupiny jako The 1975 nebo Wolf Alice. Založit hudební skupinu je podle Bena Mortimera z Polydor Records náročné jak časově, tak finančně. „Když chcete kapelu, musíte si najít parťáky se stejnou vizí, pořídit drahé nástroje a naučit se na ně hrát. I udělat koncert je pro kapelu mnohem dražší,” dodává.

Oborne za narůstajícím počtem sólových umělců a umělkyň vidí i způsob, jakým hudební průmysl ovlivňují technologie. Ke vzniku hudby není třeba hudebních nástrojů, člověk si s produkčními softwary vystačí sám. Sociální sítě jsou z podstaty stvořené k prezentování vlastní individuality, což budování individuálních značek jen napomáhá. Často to potom nutí i samotné kapely samy sebe ukazovat coby projekty svých frontmanů – tak se tomu má v případě Glass Animals nebo the 1975. Americká formace Big Thief se takové prezentaci sice vyhýbá, ovšem ve výsledku je to právě autenticita projevu frontwoman Adrianne Lenker a její osobní songwriting, který uvázne v paměti. V době streamovacích platforem, kdy se rozhodovací síla přesunula z hudebních dramaturgů a dramaturgyň na samotné posluchačstvo, kapely nemají příliš možností, jak se prezentovat jinak.

Spolupráce a diverzita

Touha a potřeba hudebníků a hudebnic spolupracovat se však nevytratila! Podle americké hudební žurnalistky Ann Powers, jak poznamenává v článku z konce loňského roku The Fellowship of the Rockers, se intenzita spolupráce sólových umělců a umělkyň a jejich spolupracovníků neliší od té, která se odehrává v rámci kapel, ale nabývá řady různých forem. Umělci a umělkyně si chybějící kousky skládačky doplňují podle potřeby externími spolupracovníky, již mají schopnost jejich vizi naplnit.

Jednorázová hostování vedle vlastního dominantního projektu nejsou výjimkou, nýbrž způsobem, jímž si umělci a umělkyně vzájemně pomáhají. Ostatně takzvaný featuring můžeme pozorovat i v rocku (viz loňské hostování Iggyho Popa v tracku Broken Boy americké indie-rockové kapely Cage the Elephant). A kupříkladu projekt hudebnice Michelle Zauner svým názvem – Japanese Breakfast – připomíná kapelu, autorka dopředu počítá se spolupracovníky a vědomě vytváří inkluzivní tvůrčí platformu. Není také neobvyklé, že hudebníci a hudebnice působí v řadě různých projektů a zároveň vytvářejí takzvané superskupiny (takovou je například boygenius amerických indie-rockových div Lucy Dacus, Phoebe Bridgers a Julien Baker).

Jestli současná populární hudba něco říká o světě okolo nás, pak je to především to, že žijeme ve značně různorodém prostředí, v němž binární škatulky sice mohou pomoci se základní orientací, ale k pochopení současné společnosti nestačí. Oblíbenost sólových umělkyň a umělců naznačuje, že máme čím dál větší ochotu poznávat a naslouchat různým příběhům než těm, které už známe. Doufejme, že to není jenom proto, že poslouchat to samé pořád dokola začne být brzy pěkná otrava.