Artchiv: Diskohrátky, Diskosanatorium, Diskosprint… prostě diskotéka za normalizace

Za jednoho z prvních tuzemských diskžokejů bychom mohli považovat Pavla Černockého, bratra zpěvačky Petry Černocké, který uváděl taneční show v klubu Olympik ve Spálené ulici v Praze (léta tam už sídlí Studio Ypsilon). Mezi rané tuzemské dýdžeje – a pop music publicisty – také patřil (dnes velmi známý ilustrátor a grafik) Petr Sís.

Reportáž o diskotékách klubů mládeže v pořadu Aktuality, 1984, zdroj: archiv ČT

Proč byly diskotéky za minulého režimu tak úspěšné a populární? Protože pro mnoho lidí představovaly jediné oficiální místo, kde se mohli dostat k veřejnému poslechu hitové západní hudby. Kromě toho poskytovaly možnost pobavení, tance či seznámení. Dýdžejové si skládali vlastní playlisty a dalo by se i říct, že se stylově vyhraňovali. Někdo inklinoval k pop music, jiný k funku, jiný k beatu a podobně.  K novinkám ze Západu se dýdžejové dostávali skrze neoficiální burzy či pašující kamarády, diplomaty, letušky… Jako další zdroj mohli posloužit navrátilci z dovolené v Jugoslávii, kde panovala liberálnější vydavatelská atmosféra.

Reportáž o nealkoholické diskotéce v pořadu Televizní klub mladých, 1987, zdroj: archiv ČT

Podobně jako jiní hudební interpreti, tak i diskžokejové – někdy se jim oficiálně „hezky česky“ říkalo pouštěči – museli podstupovat takzvané přehrávky před kvalifikačními komisemi. Dýdžejové obvykle komisi předložili playlist, který se skládal převážně ze skladeb tuzemských interpretů, a to především proto, aby vůbec dostali povolení vystupovat. Realita v klubech však nekopírovala schválené seznamy písní.

Studiový rozhovor s hudebním dramaturgem a dýdžejem Janem Benešem, 1982, zdroj: archiv ČT

Diskžokej, který dostal povolení vystupovat, však nemusel mít vyhráno. Jako ukázkový – a dnes už svým způsobem legendární – je příklad Petra Hanzlíka z Prostějova. Jím pořádané diskotéky se staly nesmírně populární. Mládež si Hanzlíka oblíbila díky veselé povaze, schopnosti se předvádět a rozsáhlé sbírce desek. Přílišná popularita a propagování západní kultury byly režimu trnem v oku. Hanzlík se dostal do hledáčku bezpečnostních orgánů. Bylo mu odebráno povolení k pořádání diskoték v okrese Prostějov a v okolních okresech se mu ho nepodařilo získat. Roku 1976 Hanzlík zorganizoval petici za svobodu umění, pod niž – podle svých slov – jen v Prostějově získal několik stovek (!) podpisů. V signálním svazku vedeném, na Hanzlíka Státní bezpečnost konstatovala, že jeho poměr „… k socialistickému zřízení je nepřátelský. Je obdivovatelem západního způsobu života, který se snaží propagovat mezi mladými lidmi, s nimiž udržuje styky.“

Záběry z pražské diskotéky Jožky Zemana v Televizním klubu mladých, 1979, zdroj: archiv ČT

V roce 1980 se Hanzlík stal signatářem Charty 77. V té době už věděl, že požádá o vystěhování do Rakouska. Tlak, který na něj bezpečnostní orgány vyvíjely, se totiž stal neúnosným. Mnoho měsíců podle svých slov nemohl sehnat práci, jeho děti byly vyhozeny ze školy, opakovaně chodil k výslechům, kontrolovala ho sledovačka, prováděli u něj domovní prohlídky a byl mu odebrán řidičský průkaz.

Diskotéky měly řadu podob. Záleželo na osobnosti diskžokeje. Tak třeba v „osmdesátkách“ jste mohli tančit na písně Dalibora Jandy, anebo taky Depeche mode. Podoba diskoték se rovněž lišila podle toho, zda probíhala ve velkých městech či na venkově. Nebo jiný příklad různosti:  Miloš Skalka a Jakub Jakoubek v pražském klubu Dvojka provozovali diskotékový „odvaz“ a ala Socialistický svaz mládeže, a něco zcela jiného se odehrávalo v pražském T-klubu, kde se neoficiálně scházela především homosexuální scéna. Režimem tolerovaná zábava se někdy odrážela i v absurdních tematických diskotékách, takže se konaly kupříkladu mléčné diskotéky nebo se v klubu nepodávaly alkoholické nápoje.

Reportáž z mléčné diskotéky v Televizních novinách, 1985, zdroj: archiv ČT