Artchiv: „Parchanti“. Pankáči v pozdním socialismu
V tomto Artchivu se opět zaměříme na normalizační subkultury. Od skejťáků se ale přesuneme k pankáčům. V rigidní společnosti pozdně socialistického Československa působil punk a komunita kolem něj jako zjevení.
Pankáči se vymykali vším – zjevem, životním stylem, hodnotami, hudbou. To, co však na Západě svůj podvratný potenciál brzy vyčerpalo a stalo se součástí mainstreamu, u nás provokovalo a šokovalo až do listopadu 1989. A svým způsobem i po něm.
Reportáž o punku z Televizních novin doplněná o sugestivní komentář redaktora Morávka, 1988, zdroj: archiv ČT Výhonky punku se zde začaly objevovat koncem sedmdesátých let prostřednictvím undergroundové scény a západních tiskovin, které se podařilo dostat do Československa. U punku snad ještě více než u jiných subkultur hraje identifikační roli extravagantní vzhled a „nezřízená“ hudba. Vizáž pankáčů vědomě provokovala upjatou a unifikovanou společnost a zároveň vyjadřovala odcizenost mladých lidí od světa. Podobně se to mělo s hudbou. Vznik prvních tuzemských punkových skupin na sebe nedal dlouho čekat. Patřily mezi ně pražské kapely Energie G či Zikkurat nebo havířovské Hlavy 2000.
Zatímco v sedmdesátých letech byl zájem Státní bezpečnosti o punk zastíněn kampaní i represemi proti undergroundu, počátkem následujícího desetiletí se hnutí stávalo viditelnější, a tudíž i perzekuovanější. Rušení koncertů, zatýkání, výslechy, často pubescentů, se staly pro pankáče denním chlebem. Vedle toho se hnutí stává terčem ostré mediální kampaně – pankáči jsou líčeni jako závadová mládež, jejich činnost je dávána do konotace s nacismem, závislostí na alkoholu i drogách.
Jak se společnost dívala na pankáče koncem 80. let? Ukázka z pořadu Aby si lidi všimli, 1988, zdroj: archiv ČT Kampaň vrcholí článkem Nová vlna se starým obsahem otištěném v březnu 1983 ve stranickém týdeníku Tribuna. „Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na modro, na růžovo, tetování hákových křížů, malování barevných pásů na obličej apod., to byl výsledek, který tato vlna přinesla,“ je znechucen autor podepsaný jako Jan Krýzl. „I když tomuto ‚lákání sirén‘ a nabádání ke ‚světovosti‘ podlehlo jen pár desítek většinou mladých a nezkušených amatérských ‚umělců‘ a skupin, nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, že některé hudební skupiny tzv. punk rock či ‚novou‘ vlnu rocku šíří. O jakou ‚kulturu‘ a ‚umění‘ jde, říkají již jejich názvy (např. Parchanti, Zkárovaný přebal, Žabí hlen, Žlutý pes, Devizový příslib apod.) Je podivuhodné, že již při jejich vzniku tyto ‚genialitou‘ přímo sršící názvy nevadily zřizovatelům těchto skupin (organizacím a kulturním zařízením NV, ROH a SSM), že nevadily těm, kteří je zvou k veřejným vystoupením a umožňují jim, aby své stupidní a hrubé (jiný termín lze těžko použít), lidské city urážející hudební a textové výtvory předváděli před tisíci mladých lidí.“
Jak vypadali normalizační pankáči? Ukázka z pořadu Mládež s otazníkem, 1988, zdroj: archiv ČT Pozice pankáčů se však díky globálním politickým poměrům postupně stávala o něco snesitelnější. Perestrojka tu od poloviny osmdesátých let přinesla sice nevelké, pomalé, ale přece jen zaznamenatelné uvolnění v různých sférách veřejného života. Za jakýsi „bod obratu“ lze považovat celostátní přehlídky Rockfest z druhé půle osmdesátých let, na nichž vystoupily i punkové kapely, například jihlavští Hrdinové nové fronty. Předsudky ve společnosti však vůči pankáčům trvaly nadále – jak ukazují přiložené archivní záběry. A svým způsobem trvají dodnes, navzdory změnám politických poměrů…
