O předsudcích i o manželství. Norská hudebnice Jenny Hval na novém albu dospěla
Rozšiřovat hranice vlastního světonázoru nutně neznamená zpronevěřit se sama sobě. Zbavovat se vlastních předsudků může být osvobozující. Tak by se dalo formulovat poselství nového alba Jenny Hval. Vypráví v něm o sobě samé. Kromě jiného o tom, jak se smířila se svým vlastním pokrytectvím.
Jenny Hval si na nahrávkách pokládá otázky týkající se identity a autonomie, moci a tělesnosti. Nejinak je tomu na letošním, v pořadí osmém albu Classic Objects. Slyšet slovo patriarchát v jeho úvodní skladbě Year of Love je zvláštním způsobem uspokojující. V Česku slovo patriarchát dráždí snad ještě více než slovo feminismus. Hodí se nám možná do hodin dějepisu, když kmeny dělíme podle toho, zda jim tradičně vládly ženy nebo muži. Jen neochotně připouštíme, že naše společnost zůstává organizovaná v zájmu určité skupiny lidí a využívá k tomu systém institucí, mezi něž patří i manželství.
Ačkoli se v řadě evropských zemí pozice ženy a muže v manželství před zákonem zrovnoprávnila, očekávání od genderových rolí uvnitř manželství nadále zatěžují mnohé stereotypy, podle nichž v podstatě ženy jsou vybaveny geny k péči o rodinu a domácnost, zatímco muži – bráni jakožto racionální bytosti – byli stvořeni k rozhodování. Představa konsensuálního sexu uvnitř manželství i nadále mnoha lidem připadá směšná. A tím, zda jedinec je či není ve stavu manželském, se dosud měří jeho vyspělost i sociální úspěšnost. Znemožňovat vstup do manželství stejnopohlavním párům a tím jim upírat výhody, které z něj pramení, je nadále legální v osmadvaceti ze čtyřiačtyřiceti evropských států. Vysokou rozvodovostí coby důkazem společenského úpadku mává nejen ultrakonzervativní část politického spektra.
To jsou některé z důvodů, kvůli nimž je řada ne-sexisticky smýšlejících osob vůči manželství a symbolům, které tato instituce s sebou nese, skeptických. Mezi ně patřila i hudebnice Jenny Hval. „Co se týče názoru na manželství, bývala jsem fakt otravná. Hádávála jsem se s lidmi, kteří si manželství užívali, přistupovala jsem k tomu hodně politicky,” vysvětlovala pro britský list The Guardian letos v březnu. To se však změnilo.
Obal letošního alba Jenny Hval Classic Objects, repro: Amazon
Nestydět se
Hval na nové desce mimo jiné zpívá o vlastních konfliktních pocitech ze vstupu do manželství. Mluví o něm nikoliv jako o hlavní životní aspiraci, nýbrž jako o smlouvě s patriarchátem. Patriarchálním normám přitom nevzdoruje z rebelie, nepředstavují referenční body, okolo nichž by se točil její svět. Vymezuje se proti nim pouze do té míry, do které ohrožují její svobodu. Když například na albu Blood Bitch (2016) oslavovala ve skladbě Period Piece menstruační krev a zpívala „neboj se, je to jenom krev”, neusilovala o šok či konfrontačnost. Svým odzbrojujícím sebevědomím se prostě „jen“ snažila vymazat stud, prostřednictvím něhož jsou ženy i muži ve společnosti tlačeni do určitých způsobů chování.
Šokovat se jednačtyřicetiletá Norka, která studovala v Austrálii a kromě hudebních alb publikovala tři romány, nikdy nesnažila ani zvolenými hudebními prostředky. Její tvorba sice byla označována přívlastky jako avantgarda, art-pop či experimetální folk, ale věc se má v podstatě tak, že ta různost není cílem, nýbrž „jen“ nosičem k vyprávění příběhů plných existenciálních úvah.
Hudební forma, kterou volí na letošním albu je – podobně jako na předchozích nahrávkách – „ledabyle“ pestrá, ovšem v porovnání s předchozími nahrávkami vytváří celkem skromnou kulisu a z autorčiny produkce je asi vůbec nejpopovější. K vyprávění tady Hval využívá hřejivé melodie s aranžemi, v nichž lze slyšet například zemité perkuse (evokující rumbu), zvuky džungle, neosobní syntetizátory „vyzařující“ paprsky světla či odkazy k jazzu šedesátých let.
Nestydím se přijít s výpovědí o sobě samé. Jenny Hval, foto: archiv umělkyně
Soustředěně se dívat
Hval na Classic Objects myšlenky uzemňuje pečlivým zachycením fyzických vjemů a tělesnosti. Úvahy jako kdyby v jejím světě neměly význam, pokud si je nemůže osahat. Autorčina schopnost soustředěné obrazotvornosti při práci s jazykem možná nejlépe vyniká ve skladbě Cemetery of Splendour, pojmenované po thajském metaforickém filmovém dramatu o záhadné spavé nemoci (snímek byl s ohlasem promítán roku 2015 na festivalu v Cannes). Ve skladbě tok myšlenek narušují obrazy okolí: „Zabedněná okna, která tě sledují, jak odcházíš (A ptáci v dálce, žvýkačka, žvýkačka, žvýkačka, nedopalky)/ Všechny opuštěné věci následují tvé kroky (obal cukroví, knoflík, slimák, boty přišly sem a sem a sem…). Hval tady vypráví za zvuků, které zní jako procházka pozdním tropickým večerem.
Podobně autorka doceňovala hmatatelnou realitu v úvodní písni Lions na albu Practice of Love z roku 2019, na němž jí s pozorováním pomáhala jihoasijská skladatelka, hudebnice a zvuková designérka Vivian Wang. Hval v písni Lions hned na začátku vybízela: „Pohleďte na tyto stromy/ Pohleďte na tuto trávu/ Pohleďte na ty mraky/ Pohleďte na ně nyní/ A nyní na ně pohleďte.” Celá ta píseň je vybízením k velmi konkrétnímu vnímání.
Jenny Hval – hudební producentka, hudebnice, spisovatelka. Vydala osm sólových alb, z toho dvě pod jménem Rockettothesky, foto: archiv umělkyně
Subtilní prolínání různých dualit – myšlenek a tělesných pocitů, chladu i tepla, konkrétního a abstraktního, nadčasovosti i přítomného okamžiku – souvisí s hlavním tématem letošního alba, kterým se zdá být revize kdysi jasného pohledu na svět a přijetí toho, že jeho proměnu nemáme tak docela pod kontrolou. Například v již zmíněné skladbě Year of Love hudebnice vypráví, jak během jejího koncertu, uprostřed písně, muž požádá ženu o roku a ona jim k tomu dá svého druhu souhlas, přitaká té „normcorové instituci“, do níž sama před rokem vstoupila. Vybavují se jí okolnosti toho, dne, kdy uzavřela manželství a dodává: „Udělala jsem to, co jsem si nikdy nemyslela, že udělám/ A můžete si myslet, že jsem někdo jiný…” V závěrečné skladbě The Revolution Will Be Owned, která je chválou snění, se objeví dva důležité verše: „A tato píseň je regulována autorským právem/ A snění nemá autorská práva.”
„Jak stárnu, postupně se mi rozpadá černobílý pohled na svět, který jsem měla jako mladá. Jednoduše proto, že jsem zažila víc věci, potkala víc lidí a naučila se je respektovat,” vysvětlovala Hval smířlivost ve zmiňovaném rozhovoru pro The Guardian. Hudebnice jako by na albu Classic Objects s péčí a porozuměním hledala kompromis mezi vlastním „ideovým“ přesvědčením a tím, kde je jí na těle i na duši samotné dobře.
