Detox českého rapu. Rozhovor s rapperkou Arletou, která válcuje sexismus

Arletina temná experimentální prvotina Ability to Damage Plant, kterou vydala mezi lockdowny v létě 2020, obsahuje klimatický apel, nebojí se rapovat o úzkostech a depresích, nabourává sexistická dogmata v žánru, která v něm u nás zpochybňuje málokdo. Její tvorba na české hudební scéně neunikla hudebním publicistkám a publicistům, kteří Arletu nominovali v letošních ročnících hudebních cen Vinyla i Apollo.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Arleto, byla jsi nominovaná na cenu Vinyla v kategorii objev roku, na cenu Apollo jsi nominovaná hned dvakrát – v kategorii singl roku s vlastním trackem Styl a pak společně s Hellwanou v tracku Das Leben. Co tomu říkáš?

Nějak to vnímám, ale neupínám se k tomu. Jsem hodně sebekritická a jako objev roku se vážně necítím. Jsem úplně na začátku a vidím před sebou hodně práce. Mám vystupovat na předávání cen – a z toho jsem nervózní. (smích)

Jak ses dostala k rapu?

Neumím zpívat, nemám žádné hudební nadání, tohle byla jediná možná cesta, jak dělat hudbu. Na rapu se mi líbí jeho dynamika. A je to divoké, temné, tvrdé a úderné. Spoustu věcí můžeš říct na rovinu. Rapovat jsem začala, když jsem studovala uměleckou školu v Bechyni. Měla jsem tam zrovna blbé období, spolubydlící měla maniodepresivní psychózu, já brala drogy a měla z toho těžké stavy, z těch jsem se potřebovala vypsat. Byla to terapie. Pamatuju si, že jsem tam chodila v zimě po nocích na nějaké louky a tam jsem zkoušela rapovat. Pak jsem k tomu jednou přidala hudbu a najednou to dávalo smysl, bylo to zabalené, hotové.

Tvoje tvorba je v Česku poměrně unikátní. Rapuješ o feministických tématech i o klimatické krizi, tvůj experimentální zvuk dost čerpá z elektronické scény. To, co děláš, se svou temnotou podobá tvorbě kapel Edúv syn nebo Fvck_Kvlt, jenže to jsou zase mnohem víc pankáči než rappeři.

Ráda se inspiruju různými žánry. Hodně poslouchám techno a zahraniční trap. Myslím, že to také souvisí se spoluprací s Davidem Herzigem, který se mnou dělal to první EP Ability to Damage Plant, a tím jeho „podvodním“, hodně signifikantním zvukem. Chtěla bych být striktně rapová i experimentální, ale nechci to míchat dohromady. Nechci se zastavit, nechci, aby mě to, co dělám teď, definovalo. Chci se volně pohybovat, aby i moje hudba byla organická a já se mohla vyvíjet, jak potřebuju. A ta temnota, to máme s Denisem (Fvck_Kvlt) a Matějem (Edúv syn) podobné. Dopadá na nás tíha všech těch zlých věcí, co se na světě dějí. Ten tlak je hrozný a my jsme zároveň přecitlivělí.

Čím se trápíš ty?

Štve mě, jak je nastavená společnost. Čas od času přijdou situace, jako jsou volby nebo covid, a ty zjistíš, že to, co sis myslela o svých kamarádech, neplatí. Že spoustě z nich chybí nějaké základní morální hodnoty. Vždycky jsem byla hodně citlivá, ale už se snažím si to všechno tolik nepřipouštět. Stejně občas přemýšlím nad tím, co to tady vlastně dělám a proč, že je to sobecké, že si tady patlám nějakou muziku, a přitom tohle a tamto.

Taková jsem byla vždycky. Pokud bych se nevydala uměleckou cestou,  dělala bych nějakou charitu. Když do Středozemí začali masivně přicházet uprchlíci ze Sýrie, vyrazila jsem s kamarádem stopem do Řecka. Chtěla jsem si o tom, co se tam děje, udělat obrázek. Asi měsíc jsme se v Soluni starali o lidi, kteří se nedostali do uprchlických táborů a přebývali třeba na dětských hřištích, prostě kde se dalo. Měli jsme tam postavenou polní kuchyni, vozili jsme jim deky a různé další věci, třeba léky; hráli jsme si s jejich dětmi. Nejsmutnější bylo odjet, protože oni tam zůstali. Ta situace se za uplynulé roky nijak nezměnila. To, že se o tom nemluví, neznamená, že je to vyřešené.

Změnila tě taková zkušenost?

Určitě, začala jsem si vážit základních věcí. Ale pokud něco takového člověka nepromění, je asi emocionálně nedostupný. Byla to strašně intenzivní zkušenost. Návrat zpátky byl hrozný. Jsem z malého města a párkrát jsem se málem poprala v hospodě, když jsem o tom mluvila, nebo odcházela s pláčem a říkala si: „Ježiš, vy jste takoví dementi, už vás nikdy nechci vidět!“ Chtěla jsem se do Řecka vrátit, ale brzy mi bylo jasné, že bych to nemohla dělat napořád, potřebuji tvořit, a když to nedělám, tak je mi špatně.

Ty jsi tehdy musela být hrozně mladá!

Jo, bylo mi asi osmnáct nebo devatenáct, měla jsem dredy a vůbec jsem se nebála světa, to teď vůbec nechápu. Dneska kdybych měla jet sama stopem, tak to nedám. Úplně jsem se uzavřela.

Jak člověk stárne, tak postupně přichází na to, že na světě – obzvlášť pro ženy – není bezpečno. Když jsme u toho, jak vnímáš nedávnou kauzu, kdy instagramový účet Czech Rap Moments zveřejnil střípky konverzací, v nichž měl youtuber Ladislav Sinai, který se rapu věnuje, údajně obtěžovat zletilé ženy i nezletilé dívky?

Je to odporné. K tomu se nedá říct nic jiného. Ale nelíbil se mi ani způsob, jakým to bylo zveřejněné. Ten člověk se mu evidentně mstil a využil k tomu bolesti holek, kterých se to týkalo. Ale ta kauza mě bohužel nepřekvapila. Jsem opravdu zvědavá, co se v té rapové sub-kultuře ještě otevře. Prostředí českého rapu je toxické. Ti kluci mají opravdu tendenci se chovat jako kreténi…

Poznámka redakce

Mediální kauza kolem youtubera Ladislava Sinaie se nyní díky investigativní práci Apoleny Rychlíkové a Jakuba Zelenky nejeví tak jednoznačně jako v době, kdy rozhovor vznikl.

Napadlo mě totéž. Často někde slyším, že ta nenávist k ženám, která je v českém rapu evidentní, je pouze humor, případně nadsázka. A pak se objeví něco takového…

Když s kluky mluvím o sexismu, je vidět, že často vůbec nechápou, kde je problém a snaží se mě uzemnit tím, že sexismus je přece stavební kámen rapu jako žánru. Že je tam ta agrese, nenávist. Ale proč je rapovou agresi nutné stále obracet proti ženám? To ti lidé nekoukají okolo? Nedávno mi někdo zcela vážně říkal: „Ale ty holky přece chtějí být ponižovány.” Opravdu si to myslel, protože takhle to vypadá v pornu, kde jsou ženy primárně degradované. Mám pocit, že přemýšlení řady mužů o ženách je úplně pornografizované. Rap pak reflektuje nastavení společnosti – a ta naše je prostě nastavená špatně. Feminismus je tu pořád sprosté slovo.

A ani se to nikam neposouvá, protože rap je pro hodně lidí zdroj obživy. Když se podíváš na to, kdo poslouchá třeba Milion+, tak je jasné, že kdyby ti rappeři začali víc rapovat o politice nebo globálních problémech, tak je lidé nebudou poslouchat. A oni logicky nebudou chtít vystupovat ze zajetých kolejí, protože už si svoje publikum vychovali a cokoliv jiného by jim ohrozilo byznys.

Co tě přivedlo k feminismu?

Pocházím z rodiny emancipovaných, nezávislých a vzdělaných žen. Ty nejdůležitější – máma s tetou – zůstaly na všechno víceméně samy. Já jsem pak vyrůstala v tom, že co si neuděláš, to nemáš. Později jsem si všímala, že třeba generace mužů ve věku mého otce má tendenci ze svých partnerek před svými kamarády dělat poslušné hospodyňky. Když jsem to pak viděla ve svých vztazích, bylo mi jasné, že tohle nechci. Ale to nebylo jediné, moji bývalí partneři měli tendenci se nade mě povyšovat v souvislosti s mojí tvorbou. Dávali mi najevo, třeba i nevědomě, že jsem nedostatečná. Chtěli, abych jim dělala mámu, uklízečku, kuchařku, k tomu abych byla skvělá umělkyně a kdesi cosi. Došlo mi, že pokud si nebudeme rovni, tak prostě sbohem. Pak mi často někdo předhazoval, že jsem sobecká a myslím jenom na sebe. (smích) Ale díky tomu jsem se o to téma začala zajímat a pak se o něm bavit. Ovšem často to skončí u toho, co jsem už zmiňovala.

Rapperka Arleta, foto: Markéta Sehnalová

A já jsem doufala, že je to u vaší generace lepší…

Je to těžké. To téma už samo o sobě je blbě vnímané, a tak je hrozně těžké se o něm bavit. Když to lidem moc tlačíš, tak se proti tomu budou automaticky vymezovat. Třeba jako když Katarzia označila v příspěvku na instagramu všechny možné rappery a vzkázala jim, že jsou se svým chováním poněkud mimo, když používají sexismus a uráží holky. Já ji mám moc ráda, a samozřejmě s tím souhlasím, ale tohle podle mě není ta cesta, jak ty věci měnit. Když nebudeš mít respekt těch lidí, tak těžko budou poslouchat, když jim řekneš: „Hele ty seš sexistickej, uvědom si, jakou máš zodpovědnost, tou svojí tvorbou vychováváš strašně moc lidí, zamysli se nad tím, máš holku, ženu, máš dceru.“ Útočit podle mě není efektivní řešení. Ale samozřejmě se mi nechce obcházet sdělení jenom proto, abych byla vyslyšena. Často mi ovšem nic jiného nezbývá.

Pamatuju si, že když v roce 2004 Supercrooo vydali pro zdejší scénu přelomové album Toxic Funk, tak jsem v podstatě český rap přestala poslouchat. Měla jsem pocit, že od té doby se v něm už ženám jenom nadává. Hugo Toxxx, který s Jamesem Colem stvořil Supercrooo, je přitom tvůj velký vzor.

Jo, to je přesně ten moment, kdy si říkám: Arleto, ty mluvíš o sexismu a Toxxxovi všechno odpustíš. Já nevím, Toxxxe poslouchám od svých třinácti, tehdy vyšel Rok psa. Mě hrozně baví jeho zvuk, jeho hlas, jeho flow, ta technika. On tady tu scénu vybudoval a dál v tvorbě podporuje spoustu mladých lidí. Tomu to mám tendenci to spíš odpustit než klukovi, kterému je pětadvacet. Protože ten už vyrostl v jiné době, a pokud se chce prezentovat současným, měl by se zajímat o vývoj společnosti.

Na Toxxxově posledním albu Mumie jsem zase slyšela „čubky“. Ty mu na něm hostuješ v tracku Kód. Jak jste se k sobě dostali?

My o sobě víme už dlouho. Kdysi jsem mu poslala tracky, které jsem ještě nahrávala na iPhone a on mi odpověděl. (smích) Chápeš to – můj idol! A normálně se se mnou o těch věcech bavil. Když jsem pak nahrála track Statement, tak jsem se s ním bavila o sexismu, o tom, jakou má zodpovědnost za to, co dělá. Nevím, byla jsem asi fakt drzá, nikdy předtím jsme se neviděli. A on mě poslouchal a více méně avizoval, že bude feminist bauch.  Na svůj křest si pozval Hellwanu, Luisu a mě, vydal track, ve kterém odsuzoval Dominika Feriho…

Zmínila si Hellwanu, ta nedávno spolupracovala s DJ Opia na tracku Babyface a v tom tracku je hodně přísná – mužům oplácí stejnou mincí, což se u nás zdá být poměrně revoluční.

Také jsem to zaregistrovala, přitom kdyby rapovala anglicky, tak si toho ani nevšimneme. V mateřštině tohle vůbec nejsme zvyklí slýchat. Bavilo by mě, kdyby někdo vytvořil absolutní protiklad k rapu, který extrémně sexualizuje ženy. To by mi přišlo hodně cool. Ale mně by texty typu „sednu si ti na obličej“ nešly přes pusu. Přitom kluci to ve svých textech říkají pořád! A nejde jenom o mě nebo ženské potěšení, ale obecně o sex. Já ve své tvorbě potřebuju nějakou úroveň vznešenosti, tajemnosti. Svoji sexualitu tam dávám jinak. Můj hlas je nějak položený, je tam spousta různých přídechů, v těch textech jsou různé sexuální narážky…

Cover k předloňskému EP Ability To Damage Plant, zdroj: Bandcamp

První EP Ability to Damage Plant byl klimatický apel, Am2021 reflektoval tvoje úzkosti a deprese. Ty teď pracuješ na nové nahrávce. Ta bude o čem?

Už jsme měli nahrané tři tracky a Davidovi Herzigovi – mému hlavnímu producentovi – někdo ukradl počítač. Ale bude to manifest vlastní síly. Připadám si čím dál naštvanější. Tohle bude o zacyklení se po rozchodu, kdy hrozně pláčeš a jsi nešťastná, a pak se oklepeš a říkáš si, že tě nikdo nezastaví. A pak se druhý den probudíš a zase brečíš a zase se taháš nahoru, až se nakonec vytáhneš – ač třeba jen na jeden jediný moment.

My se tady celou dobu dotýkáme mentálního zdraví. Rap je pro tebe terapie. Jak vnímáš psychoterapii?

Pro mě je to nedílná součást života. Pocit, že terapeut není nikdy proti tobě, to je pocit, který potřebuje každý člověk. Ale překvapuje mě, že lidem pořád připadá divné, tabuizované chodit na terapii. Přitom je to stejné jako jít k doktorovi, když tě bolí ruka. Jdeš na terapii, protože tě bolí duše. Je to pořád stigma, a to je hrozná škoda. Teď jsem šla třeba od psychiatričky, které jsem říkala, jak žiju hrozný život, a ona mi odpověděla: „Tak se za to přestaňte trestat.“ To byla taková úleva! Protože když jsem přestala, zjistila jsem, že jsem vlastně celkem fajn člověk. A že dělám fajn věci, které někdy vzniknou i proto, že něco občas udělám blbě.

S jídlem se toho ovšem zatím zbavit neumím. Vyčítám si, když sním sušenku. Body positivity je super, ale na mě to nefunguje. Ještě jsem se to nenaučila. Pokud moje tělo nebude vypadat podle toho, jak chci, tak se v něm nebudu cítit dobře. A je mi jedno, že mi někdo řekne, že jsem krásná. Přijmout sama sebe funkčně nedokážu.

Michaela Peštová

Autorka je hudební publicistka.