Citizen Sleeper je sci-fi adventura o přátelství na konci světa i na hranicích lidství

Až příliš podobné ekonomické a společenské problémy kyberpunkových světů se potkávají s neutuchající oblibou postavy kyborga – onoho vděčného symbolu nejednoznačného lidství, queer životů plných sebepřestavování nebo způsobů, jak přemýšlet o podstatě inteligence vůbec. Na jedné straně tak máte slizovitě extaktické vize americké herní designérky, spisovatelky a kurátorky Porpentine Charity Heartscape, na straně druhé neokázalý, letos na jaře publikovaný Citizen Sleeper. Nenápadná adventura britského tvůrce Garetha Damiana Martina (vystupuje pod značkou Jump Over the Age) se odehrává na hranici známého Vesmíru, na poslepované a poněkud odpadlické stanici The Eye. Jak tomu v kyberpunku bývá, řádí zde gangy, vlivové skupiny a za hranicí severního mostu se rozprostírá neprostupná zmutovaná džungle. V docích se buduje nová kolonizační loď, zatímco v podzemním bytovém komplexu se šíří zvěsti o korupci na nejvyšších místech.

Mezi umělé inteligence, nájemné hromotluky a dobrodruhy přilétá korporátní majetek – totiž vy: Android vyrobený coby dvojník člověka uloženého v kryospánku, bytost s emulovaným vědomím, v těle označeném čárovým kódem a trackerem, se syntetickými svaly, které je potřeba obnovovat pomocí patentovaného stabilizátoru. Jste Spáč, v terminologii hry Sleeper; umělá bytost, jejíž tělo by nemuselo ani dýchat nebo jíst – nicméně tyhle funkce zůstaly, neboť simulované vědomí by bez základních součástí lidství nedokázalo existovat. A na krk vám začíná dýchat majitel doků, který vás v kontejneru nejspíš nenechá přespávat zadarmo…

Kostky mezi galaxiemi

Vaše první kroky na stanici The Eye tak budou vést především ke shánění jídla a peněz a s postupujícím časem i stabilizační látky, kterou pochopitelně produkuje pouze Essen-Arp, společnost, jež vás vyrobila. Metafora o queer životě se nabízí a vlastně je i přiléhavá, avšak Citizen Sleeper vám nikdy nepředkládá jasné interpretace. Jak vypadáte není jasné, díky angličtině zůstává tajemstvím i váš gender. Kým se nakonec stanete, to záleží na vašich rozhodnutích, v duchu tradice her na hrdiny. A taky na vůli kostek…

Citizen Sleeper je totiž inspirován RPG (role-playing game) hrami i co se týče mechanik. Za jednotlivé činnosti na stanici The Eye musíte utrácet kostky, které se vám rozhodí na začátku každého „cyklu”, herního dne. Potřebujete opravit potrubí? S dvojkou to bude padesát na padesát. Vyjednávat o ceně jídla? Čtyřka dá 25 procent šanci na fakt dobrý výsledek, 50 procent na výsledek neutrální a 25 procent na selhání. Celkem často dostanete i kostku žlutou, s níž nejde selhat. Je to chytrý systém nutící rozvažovat, kterým příběhovým linkám se věnovat nejvíc, aniž by vás (většinou) trestal přílišnou náhodou.

O co tady totiž jde především, je čas. Na některé aktivity máte omezenou dobu (třeba když hackujete systémy nejmenované společnosti a je nutné to stihnout, než vás ochranka odhalí), jiné trvají několik kol. Stejně jako houby nevyrostou za den, tak ani plán pro odhalení spiknutí nevymyslí vaši kamarádi a kamarádky přes noc. A pak je tu vaše tělo podléhají pozvolné degradaci. Kromě šetření na stabilizátor musíte shánět jídlo, dobíjet energii a krýt si záda – vaši výrobci do vás investovali příliš mnoho prostředků na to, aby vás jen tak nechali jít. Kolem se přitom začínají potloukat agenti gangu Yatagan.

Tvůrce hry Citizen Sleeper Gareth Damian Martin, zdroj: YouTube

O výsledku vašeho snažení se dozvídáte v textové podobě, jež se objeví v pravé části obrazovky. Tu občas doplňují ilustrace ostatních obyvatel stanice, vašich případných nepřátel či naopak kolegů. The Eye je sice vyvedena v 3D grafice – plynulé přechody po jednotlivých částech stanice, možnost rotovat pohled nebo drobná změna perspektivy při pohybu myší dodávají hře na dynamice. Ale tohle není až tak podstatné. O co tu běží především? O kolečka herních mechanik a o slova. Ach, slova…

„Přestože nemáte žádné oči, žádný zrak, vidíte/cítíte mapu stanice. Tedy, ne přímo jí, ale všech spojení. Je to do sebe zatočený mrak paprsků, vrcholků, které protínají prostor. Je to do sebe vrostlá struktura plná zastaralých smyček a utnutých chodeb. Je to systém, mapa i území zároveň.”

Cyklický herně-literární čas

Citizen Sleeper se v jistém ohledu podobá Disco Elysium, tedy jiné v nejlepším smyslu slova ukecané hře. Ale vyskytuje se tu důležitý rozdíl: Disco Elysium dělá z dialogů hlavní herní mechaniku, zatímco v Citizen Sleeper jsou interaktivní textové části až výsledkem tikajícího generátoru situací, problémů i potěšení – hlavně těch ze setkání s mechaniky, s majiteli hospod, překupníky, s vědci nebo hackery. Dobře nastavené herní mechanismy by byly k ničemu, kdyby nedávaly vzniknout dostatečně zajímavému světu a příběhům. A Citizen Sleeper patří k tomu nejlepšímu, co může herní scenáristika nabídnout.

Popisy postav i prostředí jsou dostatečně konkrétní, aby vykouzlily atmosféru místa na hranici rozpadu, v němž se každý snaží přežít, jak může. Tvůrce Gareth Martin přitom (až na výjimky) nesklouzává k vysvětlování, jež by kazilo potěšení z vlastního domýšlení detailů. Svět stanice The Eye sice pulzuje tisíci světly, ale nakonec je překvapivě komorní, neboť především akcentuje jednotlivé vztahy, které jakožto ztroskotanec na nehostinném místě postupně navážete.

Cyklická mechanika navíc umožňuje, aby se jednotlivé vztahy dynamicky proměňovaly. V jednu chvíli tak pomáháte dělníkovi Lemovi s adoptivní dcerou Minou, zatímco v datasféře čekají další servery k překonání a odhalení tajemného protokolu, jejž hrozí vymazat cizí entity. V jiné části The Eye potkáte umanutou mechaničku Bliss, jinde nebinární a odměřené doktory nebo fastfoodového kuchaře, jehož kratochvílí je vyměňovat si příběhy a vařit houbové vývary. Stanice The Eye je docela nehostinné místo (a ostatní vám to rádi připomínají), přesto Citizen Sleeper není temná hra. Může za to pestrobarevná vesmírná rodina, kterou si zde vytvoříte. Každý tu existuje s vlastním příběhem, s vlastními motivacemi i charakterovými vadami.

A pak jste tu vy. Sleeper, na něhož ne všichni reagují přívětivě. V monolozích se míchají skutečné a implantované vzpomínky, meditace o hranici mezi člověkem a strojem, introspekce někoho, kdo je zároveň vlastnictvím nějaké firmy. V oficiální anotaci Citizen Sleeper stojí, že běží o hru v ruinách intergalaktického kapitalismu – a platí to rovněž o jeho obyvatelích. A o vás především! Přišlo by mi však poněkud na sílu mluvit o téhle hře jako o meditaci nad kapitalistickou subjektivitou. Na to má příliš pestrou paletu, jež se nevyčerpá jednou interpretací. Citizen Sleeper jde číst nostalgicky, ale i s osvobozující euforií někoho, kdo na horizontu vidí záblesk svobody.

Kromě jídla se vám během několikahodinové herní doby dostanou do ruky součástky vesmírných lodí, pohozené kusy kovu nebo delikátní informace. Příjemně mě překvapilo, jak je ten místní svět propojený a jak se dají odměny za různé dobré či špatné skutky upotřebit v jiných dějových linkách. To, jak se během nich zachováte, závisí pouze a jen na vás. Fandíte vzpurným pracujícím bez řádných smluv? Anebo jste spíš přísný individualista? Dle libosti. Během hraní vám vyskakují „drives”, osobní touhy, s nimiž můžete naložit, jak uznáte za vhodné. A často jsou to morální hodnocení, která se však odehrávají hlavně ve vaší hlavě.

„Moritz se podívá jiným směrem a ty ho poprvé uvidíš ne jako Blissina asistenta, nýbrž jako někoho, kdo má vlastní starosti, vlastní potíže, vlastní život. A cítíš se špatně, že sis toho nevšimla dřív”; repro: Ondřej Trhoň

Probuď se, spáči, a házej ještě jednou

„A teď tvoje sny okupují tvou mysl, i když si vzhůru. Sjedou ti za víčka s každým mrknutím. A teď chápeš, že to nejsou vůbec sny, ale rozhraní, rozhovory, život z jiného světa, který se do toho tvého vlévá jako kouř prostupuje vzduchem.”

Ačkoliv se Citizen Sleeper nevyhýbá mechaničnosti, která je nutným zlem tohoto typu her (některé postavy na vás často až příliš ochotně čekají řadu cyklů a někdy vás náhoda dokáže nepříjemně rozhodit), i tak tento titul nejlepším možným způsobem spojuje literaturu s možnostmi interaktivního vyprávění.

Pokud se například rozhodnete, že chcete ze stanice The Eye zmizet, může vaše snažení trvat i několik (reálných) herních hodin. Závěrečné vložení kostky do posledního slotu tudíž umí být obzvlášť sladké – navíc, když se tvůrci Garethovi Martinovi, podobně jako v jeho předchozí hře In Other Waters, podařilo vychytat UI hry, včetně zvukového designu a drobných animací. Když například potvrdíte vykonání aktivity, přehraje se krátká gradující animace s nápisem naznačující provedenou činnost.

Je to chvilka lahodného napětí, nadto podbarvená pulzujícím soundtrackem amerického skladatele a sound designéra Amose Roddyho. Střídá ambientní plochy s dramatičtějšími kompozicemi, jež se spouští s ohledem na gradující vývoj dotyčné situace. Mechanické zvuky se potkávají se syntezátorovými plochami, zatímco jindy rytmus udává modulované bručení či kousavý skřípot vzdálených galaxií.

Citizen Sleeper navíc není dlouhý. Dá se dohrát za několik hodin, případně můžete (jak jsem to učinil já) i po titulcích dohrávat zbytek jinak opomenutých příběhů. Je to dobře, neboť mnohonásobný narativ by nemusel unést delší stopáž. Přesto se hře Citizen Sleeper povedlo vyvolat onen pocit „tak ještě jednu kostku”, kvůli němuž nakonec jdete spát o hodinu déle. Kombinuje totiž vypravěčský um a poutavé mechaniky, které tahají za správné hráčské neurony, ale nikdy se je nesnaží přetížit.

Je to hra o lidství, o jinakosti, také o přátelství a důvěře tváří v tvář nehostinným a často krutým podmínkám společenských systémů. V nejlepší slova smyslu milá pozvánka strávit (víc než) pár cyklů v cizím vesmíru. Avšak nelze vyloučit, že se z tohohle výletu vrátíte trochu změnění. Já mám na sítnici vypálena zářící vlákna datasféry.