Hněv draků ukazuje hrůzy kastovního systému a emancipuje žánr fantasy

Tau má plán – jako všichni mladí muži se pokusí dostat do armády, která jediná lidem jeho postavení zaručuje alespoň trochu snesitelnou budoucnost. Nehodlá ovšem táhnout do nekonečné války proti barbarským Xiddáncům, v níž prostí lidé zcela zbytečně umírají po tisících. Hodlá se šikovně zranit, vrátit se na rodné léno, oženit a žít v klidu… Jenže k tomu nedojde. Když je jeho otec zavražděn, přísahá Tau, že se stane nejlepším válečníkem, jaký kdy žil, a vyzve otcovy vrahy na souboj.

Akce poháněná sociální nespravedlností

Hněv draků je absolutně přímočará akční fantasy. Prolog popisuje krvavou bitvu, během níž Omehijci – toho času na útěku před záhadnými Klestiči – bojují na břehu nové země proti ohromné přesile. Jejich nejlepší válečníci se snaží vykoupit čas, aby Nadané, tedy ženy obdařené některou z forem magie, mohly přivolat na bitevní pole draky a zvrátit situaci. Což se podaří.

Střih o dvě stě let později. Omehijci si vybudovali nový domov, v němž je vše podřízeno válce proti domorodým Xiddáncům. Autor nám představí svého hrdinu Taua a okamžitě ho přinutí bojovat během překvapivého nájezdu. A téměř vzápětí jej připraví o rodinu a posílá na zmíněnou cestu pomsty. Ta začíná řadou cvičných, ale nekonečně brutálních soubojů, jejichž vítězové mají zaručený status válečníka. Jako jeden z nich potom Tau podstupuje čím dál náročnější výcvik složený ze simulací bitev, aby se v závěru knihy se svou jednotkou zapletl do náhlého válečného inferna…

Na první pohled to vyhlíží jako tuctová a nepříliš napínavá zápletka – zejména pokud máte načtenou třeba Enderovu hru od O. S. Carda, která navíc motiv výcviku obohacuje o strategický a taktický rozměr (a vlastně i nedávno vydanou Makovou válku R. F. Kuangové). Evan Winter se soustředí především na fyzickou část věci. Jenže tady vstupuje do hry další faktor! Omehijský kastovní systém. V knize k němu najdete tabulku, ale důležité je pouze to, že existuje šlechta a prostý lid. A opovržení, které Omehijci chovají k domorodým Xiddáncům, se vyrovná jen opovržení, jež příslušníci vyšších kast chovají k těm z nižších. Celý systém je naprosto zkostnatělý. Nejen v civilním životě, ale i ve válce, kde by se teoreticky měly rozdíly stírat podle hesla francouzské revoluce, že v torně má každý voják maršálskou hůl. U Omehijců to neplatí. Po vstupu do armády sice získají i členové nižších kast formálně jisté postavení a privilegia, ale fakticky jde o iluzi.

Evan Winter představuje svou knihu The Rage of the Dragons, zdroj: YouTube

Winter důsledně popisuje rozdíly mezi šlechtou a nižšími kastami. Výživa i celoživotní výcvik způsobily, že jeden válečník z vyšších kast se může směle postavit mnoha válečníkům z kast nižších. Jejich heslo zní: „Krev se projeví.“ Rasismus zaměřený vůči vlastnímu národu. Navíc pouze příslušníci vyšších kast mohou být takzvaně rozběsněni – po propojení s některou z Nadaných se mohou změnit v něco mezi berserky a Hulkem z populárních marvelovských komiksů. Žádný prostý člověk tudíž nemůže ani pomýšlet na to, že by byl něčím víc než obětovatelnou položkou. A právě vinou tohoto systému zemřel Tauův otec.

Tau však zavedené pořádky začíná měnit. Z naivního kluka se stává psychopatem, který vše zasvětil tréninku. Silou vůle se dostává do pozice, kdy heslo „krev se projeví“ nefunguje. Mimochodem v jednu chvíli začne vstupovat – díky pomoci přítelkyně z dětství, která se dostala mezi Nadané – do jakéhosi zásvětí, odkud Omehijci čerpají magii. Jenže toto zásvětí je obývané démony, kteří každého vetřelce bolestivě roztrhají na kusy. Přesněji: Nezabijí jej skutečně, nýbrž vypudí zpět do reálného světa, často doživotně traumatizovaného a pronásledovaného bolestí.

Proč sem Tau dobrovolně vstupuje? Protože v zásvětí čas běží jinak. A Tau ví, že se zlepší pouze bojem. Takže v zásvětí opakovaně umírá, ovšem jeho den je náhle v podstatě nekonečný; je to podobný princip jako v populárním snímku Na hraně zítřka – s tím rozdílem, že Taua prodělaná „úmrtí“ mění a on začíná ztrácet rozum, když démony náhle vidí všude kolem sebe i v reálném životě. Ovšem jeho bojové dovednosti náhle nemají konkurenci.

A co udělá šlechta, když někdo naruší její řád? Pokusí se výjimku zničit. Simulace bitev, během nichž normálně hrozí maximálně zlomenina nebo otřes mozku, se tak stávají přehlídkou krutostí a cílené snahy Taua zlikvidovat. Lidé teď i při simulacích umírají a šlechtě to prochází. Pocit nespravedlnosti a bezmoci je tu doslova hmatatelný – a pohání nejen Taua, nýbrž i čtenáře.

Jakou fantasy chce Winter číst

Evan Winter se narodil v Anglii jihoamerickým rodičům, dnes je veden jako kanadský autor, ovšem vyrůstal v Zambii nedaleko míst spojených s kmenem Xhosů. Národ Omehijců (ale i šamanské praktiky Xiddánců) jsou tím pádem silně inspirovány právě africkou kulturou a krajinou. Ovšem nejintenzivnější inspirací autorovi byly vlastní pocity, které zažíval během dospívání. V rozhovorech připomíná, že sice vždy chtěl být spisovatelem, pro příslušníky africké diaspory však úspěch v životě znamenalo především stát se inženýrem nebo doktorem. V jeho případě padla volba na studium práv. Živit se však začal jako filmař. Teprve po letech začal psát. Tau je přitom typem hrdiny, o kterém by si jeho tvůrce rád četl sám. Protože navzdory vší akci a krvavým ztrátám je Hněv draků pro Wintera příběhem o rodině – rodině, jež není součástí nějakého většího plánu, nýbrž zkrátka existuje, i když zcela ve vleku předsudků a nastavení společnosti, které se zdají být nezměnitelné.

Výsledkem je vtahující kniha. Hrdina, jenž přišel o rodinu, a nespravedlnost coby hnací motor umožňují prožívat každou akci intenzivněji, než kdyby bylo v sázce vzdálené přežití národa či dokonce světa. Vše je zde soubojem o vlastní důstojnost. Tau nemůže polevit. A stejně tak ani čtenář. Emoční napojení se v průběhu čtení posiluje a román nabírá přirozeně tragický podtón nejen krutostmi, jichž je Tau svědkem, ale i vším, co hrdina pro svou pomstu musí obětovat.

Zároveň je Winterova série (Hněv draků má mít tři pokračování, z nichž zatím v originále vyšlo pouze jedno) typickým zástupcem současných trendů v epické fantasy. Po tolkienovských pastiších sedmdesátých a osmdesátých let subžánr směřoval ke gigantickým, řekněme totálním ságám, které vytvářely komplexní světy s komplikovanými zápletkami a s tisícovkami detailů. Vrcholem tohoto směřování jsou cykly Brandona Sandersona jako Mistborn nebo Archiv bouřné záře a částečně i Píseň ledu a ohně George R. R. Martina. Ovšem v posledních zhruba patnácti letech se vrací komorněji pojaté cykly. Autoři jako Anthony Ryan (Píseň krve) nebo Brian McClellan (Příslib krve) se soustředí na silné postavy a zasazují je do světů, jejichž historie a mytologie je v porovnání s cykly předchozích dekád až strohá. Autoři jako právě Winter nebo již zmíněná Kuangová pak přidávají v posledních letech asijské a africké motivy, které jejich v zásadě tradičním příběhům dávají punc originality a otevírají fantasy novému publiku, respektive publiku, které má žánr rádo, ovšem dosud v něm nenacházelo „své“ vlastní příběhy.

Hněv draků tak představuje průsečík dvou tendencí – zjednodušení přebujelých fantasy narativů a zároveň emancipace žánru od dominantní anglosaské „středověké“ fantasy. V tomto ohledu je zasazení románu do zmíněného žebříčku časopisu Time pochopitelné. I bez ohledu na to zůstává skutečností, že čtivější fantasy tady letos zatím nevyšla.

Obálka českého vydání, která striktně vychází z obálky originálu, jen písmo je české, repro: Argo