Jak na New York se spisovatelkou N. K. Jemisinovou

Stali jsme se městem vychází z autorčiny povídky The City Born Great z roku 2016. Je to první román, který N. K. Jemisinová (* 1972) napsala jako už trojnásobná držitelka ceny Hugo za jednotlivé díly své trilogie Zlomená země (o prvním díle jsme tu psali) a vzhledem k renomé, které si vysloužila, vypadá Stali jsme se městem na první pohled překvapivě odlehčeně. Tak trochu holografická obálka s využitím jásavě růžové, naléhavé žluté a podkresové modré barvy záměrně pracuje s neonem nasvícenými představami města, které nikdy nespí (tuzemská obálka věrně přebírá obálku původního vydání). A zároveň poukazuje na to, že to bude román víc než jen trochu duhový a „woke“.

Úvodní stránky nabízejí trochu velkoměstské poezie, ale nijak nevybočují z řady jiných městských fantasy. Navíc první konfrontace hrdinů s Nepřítelem, který se snaží město pozřít, vyznívají až jako groteska. Jenže přemýšlet o této knize pouze jako o okatém příspěvku k vyčpělému subžánru, k němuž vše podstatné řekl v devadesátých letech Neil Gaiman se svým Nikdykde, by byla velká chyba.

Proč se vybaví John Wilson

„Šlápla jsem na plato lahviček s crackem, skákala jsem přes gumu (75 % času jsem dostávala gumou přes obličej, ale těch 25 % času jsem se cítila jako bohyně), jela jsem na horské dráze Cyclon tolikrát, že mě na ni už nechtěli pustit, proběhla jsem sprchou z prasklého vodovodního potrubí, potila se při vlnách veder bez klimatizace, adoptovala pouliční kočku a nakopla pouliční krysu, když po mně vystartovala. Díky New Yorku miluju hip hop a bojím se poldů. Díky New Yorku umím úžasně řešit problémy.“

I těmito slovy se Jemisinová vyznává v doslovu k románu Stali jsme se městem ze své lásky i nenávisti k New Yorku, kde trávila coby dívka z Alabamy každé léto a od roku 2007 zde žije trvale. Velká část jejího románu je psána podobně. Až euforicky se oddává popisům fragmentů, které tvoří autentickou newyorskou zkušenost a kladou vedle sebe poezii, špínu, vážnost i naprosté odlehčení; pokouší se řešit závažné problémy společnosti a s úlevou se vrhá do nejrůznějších bizarních odboček. V mnohém připomíná populární dokumentární sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem. Mimochodem, jakkoliv je více než polovina hlavních postav románu ženského rodu, Wilson by byl dokonalým narátorem případné audioknihy.

Stali jsme se městem zkrátka nelze hodnotit jen podle obálky, jejíž vtipnost „zpětně“ roste s každou přečtenou stránkou, ani podle děje, jenž je záměrně generický a napojení jednotlivých scén nepracuje s hladkou prolínačkou, nýbrž problikává jako rozpixelovaný obraz či přeskakuje jako jehla na milovaném, ale opotřebovaném vinylu. Je to městská symfonie v hiphopovém rytmu, která však chytne rockery, punkery i jazzmany. Styl a šmrnc je zde nadřízen všemu ostatnímu.

Něco metafyziky a reality

V životě každého města nadejde okamžik, kdy tíha všech lidí, kteří v něm žili a žijí, jejich snů, příběhů a mýtů, dojde do stavu metafyzického zrodu. Během něho se město – za pomoci svého smrtelného, lidského avatara – stane vyšší vědomou entitou a prorve se tkanivem všech možných vesmírů. Ovšem právě na takovou chvíli čeká Nepřítel. Když se při zrodu něco nepovede, následuje Sodoma a Gomora, Pompeje nebo Atlantida – což byly natolik traumatizující události, že jejich realita se raději přesunula do roviny mýtu. New York má být prvním severoamerickým městem, jež stavu vyššího vědomí dosáhne. Předchozí město, kde k metafyzickému okamžiku mělo dojít, New Orleans, se narodilo mrtvé. Jenže ani v New Yorku to neběží podle plánu. Avatar upadne do kómatu a jeho roli musí převzít pětice dalších – za každý městský obvod jeden. A Nepřítel odmítá navzdory nepsaným pravidlům odejít. Manhattan, Bronx, Brooklyn, Queens a Staten Island se budou muset spojit a nakopat mu jeho interdimenzionální zadnici.

Jemisinová věnuje jednotlivé kapitoly svým hrdinům/čtvrtím. Ze začátku její kniha vyhlíží poněkud mechanicky. Vidíme, jak se Město rodí. Poznáme zástupné avatary – do New Yorku čerstvě dorazivšího Mannyho, který chce začít nový život; bývalou hiphoperku a současnou městskou zastupitelku jménem Brooklyn aka MC Free; postarší uměleckou ředitelku galerie v Bronxu Broncu; matematičku Padmini, která se živí prací pro finanční trhy, aby se vyhnula vyhoštění; úzkostnou dívku Aislyn ze Staten Islandu, jejž nedokáže opustit a kde je všechno stejně špatné jako ve „Městě“, ale lidé se tam „aspoň snaží“.

Takhle dnes funguje lovecraftovský horor?

Jejich vzájemná setkání i kontakty s vyslancem Nepřítele, beroucím na sebe podobu například interdimenzionální kritičky umění paní Whiteové, ovšem nejsou přehlídkou atraktivních akčních scén (jakkoliv se v nich jezdí na střeše taxíku nebo se fackuje obří přízrak dálnicemi použitými coby bič). Mnohem důležitější jsou postřehy o geniu loci čtvrtí a lidí, kteří je vystavěli – a co to znamená pro charakter daných obvodů. Ne vždy jsou proto avataři sympatičtí a mají svá temná místa, ale zároveň díky tomu ze stránek knihy New York doslova dýchá.

Jemisinová využívá svou osobní zkušenost i dny trávené v knihovně výzkumem historie a zvláštností nejrůznějších místních sousedství. To vše propojuje se svým fanouškovstvím, které bere evidentně vážně. A tak avatar Manhattanu dokáže koncentrovat svou sílu skrze peníze a kreditky, Bronca skrze vztek sdílený s Bronxem, že jsou na všechno vždycky sam. Autorka do textu vkládá řadu citací a narážek od Star Treku až po Lovecrafta. Román je protknutý různými vtípky i velkými šrapnely. A pochopitelně Jemisinová pracuje s Lovecraftovým rasismem. Podobně jako Matt Ruff v Lovecraftově zemi autorka upozorňuje, že afroameričtí obyvatelé Spojených států sdíleli vůči bílé většině stejnou pozici a pocity jako Lovecraftovi hrdinové vůči hrůzám z chladného, cizího kosmu.

Pohled na část Queensu, foto: Wikipedia.org – Dquai

Stali jsme se městem vyjadřuje lásku i nenávist k New Yorku a přes lehkost, s níž je román psán, je prosycen temnotou a vztekem. Vztekem na to, jak se města unifikují – Nepřítel například může snáze ovládnout pobočky Starbucks, protože ty nemají newyorskou identitu, jsou coby franšíza cizincem. Vztekem na to, jak vychytralí developeři a spekulanti mohou zneužívat pravidla – Brooklyn aka MC Free tak málem ztratí dům, který její rodina vlastní, kvůli vymyšlenému formálnímu nedoplatku, aniž by byla předem upozorněna na existenci problému. A obecně vztekem na lidskou malost. Ostatně v jedné z nejlepších pasáží musí Bronca čelit nikoliv Nepříteli, nýbrž skupině mladých bílých umělců, již se jí snaží vnutit své „umění“, kterým se vysmívají její celoživotní snaze kurátorky – včetně jednoho skutečně působivého obrazu, jenž zhmotňuje esenci Lovecraftova bigotního rasismu.

Stručně řečeno, N. K. Jemisinová dělá pro své město to samé, co činil předloni zesnulý Španěl Carlos Ruiz Zafón pro Barcelonu nebo co dělá Turek Orhan Pamuk pro Istanbul. Pokud nemá New York skutečného avatara, o jakých autorčin román pojednává, má aspoň jednoho právě ve Stali jsme se městem. K prvnímu dílu plánované trilogie, který je vystavěn na nejrůznějších paradoxech a kontrastech, se tak nějak hodí, že kniha o nejameričtějším velkoměstě získala britskou cenu za fantasy román roku. New York je skutečně mnohdy víc mýtus než reálné místo…

Obálka českého vydání. Zcela vychází z obálky originálu, foto: Host