Netflixovský seriál Sandman aneb Pojďme si vyprávět o vyprávění

Sandman je v tradičním slova smyslu nezfilmovatelný komiks. Vycházel mezi lety 1988 a 1996 (a později vzniklo ještě několik doplňkových alb a tributů). I když je pod ním jako scenárista podepsán výhradně Angličan Neil Gaiman (* 1960) a nezapomenutelné obálky vytvářel měsíc co měsíc jeho oblíbený spolupracovník Dave McKean, mistr koláží a surreálně znepokojivých asociací, v kolonce výtvarníků se vystřídaly desítky jmen, včetně legend jako Bryan Talbot. Takže se Sandmanem jsou spojeny i desítky výtvarných stylů, což odpovídá ambicióznímu Gaimanovu plánu zmapovat lidské snění, respektive potřebu vyprávět příběhy.

Ústřední postavou Sandmana je Morfeus, zvaný také Sen, jeden z Věčných – sedmi antropomorfizovaných principů, na nichž je založeno lidské vnímání reality. Jeho sourozenci jsou Smrt, Osud, Touha, Zoufalství, Delirium (kdysi Rozkoš) a Zkáza. Celá komiksová řada popisovala, kterak se Sen dostal na téměř jedno století do zajetí lidského mága a po svém osvobození musel znovu obnovit svou říši, pochytat uniklé sny a noční můry a vyrovnat se nejen se svou nově nabytou zkušeností, nýbrž i s následky svých jak aktuálních, tak zdánlivě dávno zapomenutých činů a rozhodnutí.

Gaiman přitom střídal (což vynikne především v souborných vydáních) formát komiksové povídky a románu, také často ponechával Sandmana mimo zápletku. Titulní hrdina se tím pádem mohl někdy pouze mihnout kdesi na pozadí panelu či v odrazech zrcadel a někdy jej čtenáři nepotkali vůbec. Znovu – jakkoliv je komiks pojmenován po konkrétní postavě, jeho skutečným hrdinou je jakýkoliv vypravěč a vyprávění samo. A tak můžeme narazit na příběhy, v nichž vystupují jen kočky nebo duch mrtvého chlapce, který se z pekla náhle přenesl do internátní školy, kde kdysi zemřel, anebo havrani, již si vyprávějí historky a toho havrana, jehož příběh je neuspokojí, rozklovou na kusy.

Sandra James-Young a Vivienne Acheampong v seriálu Sandman, foto: Netflix

Dlouhá cesta do říše snění

Seriál v produkci Netflixu je výsledkem dávných snah o adaptaci této látky, tedy i z časů, kdy tato streamovací platforma ještě ani neexistovala. Důležité přitom je, že se nakonec na projektu podílel i Neil Gaiman sám a v titulcích narazíme na řadu dalších známých jmen z tiráží komiksů. Jenže už Gaimanova spolupráce na seriálu Dobrá znamení v produkci Amazonu ukázala, že tenhle bezpochyby geniální komiksový scenárista a jen o něco méně brilantní spisovatel je ve filmové/seriálové tvorbě pouze výborný tvůrce a spíše garant „věrnosti předloze“.

Seriálová Dobrá znamení vycházejí z románu, který Gaiman napsal se svým přítelem Terrym Pratchettem. Na jedné straně obsahuje prvky, jež oba spisovatelé zamýšleli vtělit do nikdy nenapsaného pokračování, na straně druhé seriál nabízí doslovně převyprávěné scény a vtipy, jimž však ve vizualizované podobě vázne dynamika. Výsledkem je zábavný a chytrý seriál – podle proklatě zábavného a zatraceně chytrého románu.

Seriálový Sandman tuto formulku opakuje. Příběhová linka vychází z prvních dvou sebraných knih komiksové předlohy – Preludií a nokturen a Domečku pro panenky (s několika menšími odskoky do pozdějších příběhů). Sandman je tedy zajat mágem, který si líčil na Smrt, posléze Sandman uprchne, ovšem zbavený symbolů své moci nalezne vlastní říši v troskách. Po obnově Snění musí podstoupit střet s takzvaným vírem, tedy lidským jedincem, jenž dokáže zničit hranice mezi sny a realitou – a tím pádem celý svět. A také odchytit zdivočelého Korinťana, nejhorší noční můru, jíž se v bdělém světě zalíbilo a která má namísto očních víček zuby (komu se o nějaké takové bytosti nikdy nezdálo, je šťastný člověk).

Mimochodem, finální konfrontace proběhne na sjezdu výrobců cereálií, což je maskování každoroční konference masových vrahů. Tvůrci seriálu zde vyhmátli bizarnost námětu i jeho děsivost, ale také absurdní černý humor, s nímž je sjezd podán. Je vlastně ryze sandmanovské, že tyto epizody fungují nejlépe bez Sandmana.

Bez Korinťana a sjezdu „sběratelů“ by vrcholem seriálu byla třetí epizoda – jakkoliv mezi nejrůznějšími ohlasy fanoušků i kritiků častěji zaznívá epizoda buď pátá (v níž se v jednom ospalém bistru lámou charaktery a lidé, kteří jsou k sobě náhle zcela „upřímní“ a zbaveni lží, se odporně masakrují) anebo epizoda šestá. (Její první polovina představuje Smrt a je bez jakékoliv ironie dojemná, zatímco druhá půle vypráví o setkávání Sandmana s člověkem, který se rozhodl neumřít a každých sto let Morfeovi vypráví na stále stejném místě, co je nového.) Jenže jakkoliv jsou tyto epizody skvělé, zároveň jsou doslovnou ilustrací, a tedy stínem původních komiksů.

Derek Jacobi v seriálu Sandman, foto: Netflix

Najít vlastní hlas

Neil Gaiman kdysi prohlásil, že celý první rok tvorby Sandmana teprve objevoval svůj hlas – proto v těchto číslech série nalézáme řadu odkazů na jiné komiksy nakladatelství DC; později odkazy zcela zmizí. Svůj hlas podle svého tvrzení nalezl v posledním příběhu Preludií a nokturen, jímž je Tlukot jejích křídel – neboli předobraz oné zmíněné první poloviny šesté seriálové epizody. Jak už však bylo řečeno, tady je seriálová adaptace důsledně pietní. Pokud tedy můžeme mluvit o nějakém vlastním seriálovém hlasu Sandmana, tak ve třetí epizodě. I ta sice v nemalé míře vychází z předlohy, ale obsahuje trumf – široko daleko nejlepší ztvárnění slavného „hellblazera“ aka londýnského cynického mága Johna Constantina (kdysi jej velmi dobře, byť na hony vzdáleného předloze, hrál i Keanu Reeves). V tomto případě tedy mágyně Joanny Constantine.

Třetí epizoda totiž zkouší vyprávět Sandmana moderně nebo alespoň trochu odlišně. A ještě víc než výborný Tom Sturridge v titulní roli (především jeho práce s hlasem je fenomenální) dokládá, že casting se tvůrcům povedl na jedničku. Mimochodem, změnou pohlaví prošel i například Lucifer, s nímž se Sandman střetne v epizodě čtvrté, o níž vše podstatné říká název – Naděje v pekle. Aneb jak praví Sandman: „Co by bylo Peklo, pokud by v něm nebylo možné snít o Nebi?“ Jitřenku zde ztvárnila Gwendoline Christie.

S hledáním vlastního hlasu a zároveň úzkostnou snahou být co nejvěrnější předloze a co nejvíce scén převzít prakticky doslova pak souvisí i podivuhodný nedostatek odvahy například ve vizuálním pojetí, kde říše Snění připomíná spíše generické fantasy eposy plné staveb a krajin oproštěných od zákonů gravitace, o šedivém Pekle ani nemluvě. Hudební podkres je tuctový, pouze občas (v již zmíněných epizodách ze sjezdu sběratelů) se odváže k něčemu trochu podvratnému. Jenže původní Sandman byl podvratný v podstatě neustále a jeho vizuální nespoutanost se v seriálu jen občas promítne do závěrečných titulků.

Laurie Davidson a Lourdes Faberes v seriálu Sandman, foto: Netflix

Sen tisíce koček i fanoušků

Že by to šlo i jinak, dokazuje dva týdny po premiéře seriálu zveřejněná bonusová jedenáctá epizoda. Obsahuje hned dva příběhy. Delší a hraná Kaliopé je příběhem spisovatele, který si ujařmil múzu a v podstatě ji znásilňuje kvůli inspiraci. Je to nekonfliktní a průměrné rozpohybování předlohy, kde zaujme především zpodobnění Londýna coby prostoru, v němž se moderní technologie prolínají s estetikou gotických hororů.

Ovšem druhým příběhem je geniální Sen tisíce koček (obě povídky jsou ze třetí sandmanovské knihy Krajina snů). Jeho hrdinou je kotě, které se doslechne o podivném nočním setkání a spolu s dalšími kočkami ze širokého okolí si dorazí vyslechnout jistou vizionářku. Tou je kočka, které lidé kdysi utopili koťata a ona pak cestovala do krajiny snění, aby zjistila, jak je taková krutost možná. Morfeus jí pak vypráví příběh. Zní následovně: Kdysi byly kočky mnohem větší, jako domy, a lidé mnohem menší, takže si s nimi kočky dělaly, co chtěly. Jenže pak lidé přišli na to, že sny tvoří svět. A začali snít. Jednoho dne jich snilo o jiném světě dost na to, aby takový svět vznikl – jako by tu byl pro lidi odjakživa. Nyní se o něco podobného mají pokusit kočky. Pokud jich bude stejný sen sdílet dost, svět se opět změní a bude – opět od nepaměti – patřit jim.

Tento příběh je v epizodě adaptován animovaně, počítači rozpohybovanými olejovými kresbami na plátně. A vypadá fenomenálně. Snově, magicky i krutě. Ladné pohyby koček i decentní námluvy mezi nimi berou dech i těm, kteří žádnou kočku doma nemají. Krutost koťat vržených v zavázaném pytli s cihlami do jezera mrazí, stejně jako závěrečná pointa – u níž však tvůrci hudebně možná moc tlačí na pilu. Každopádně jde o dokonalou sandmanovskou adaptaci, která kvalitou přesahuje konvenčnost předešlých deseti epizod.

Přes všechny výtky je nutné zdůraznit, že seriálový Sandman je průměrný jen ve srovnání se svou předlohou, jinak převyšuje naprostou většinu obsahu Netflixu. Především proto, že odhlédneme-li od tuctového vizuálu, je to zatraceně dobrá konverzačka. Navíc první dvě sandmanovské knihy nepatří k vrcholům Gaimanova opusu magnum, jsou pouze základem, na němž autor posléze stavěl. I vzhledem k povedenému Snu tisíce koček můžeme doufat, že další série budou ještě lepší. Zvláště když víme, že na Sandmana se chystá velká výzva – Lucifer rezignuje na své povinnosti a svěří klíče od Pekla právě Pánovi snů…