Predátor: Kořist – pohled druhý: To monstrum má zase pěknou držku

Na původního Predátora se poměrně těžko navazuje. V určitém ohledu esenciální dílo osmdesátek v sobě spojuje high-tech noční můru odkazující k filmům jako Vetřelec, brutalitu post-vietnamských akčňáků ve stylu Ramba 2 a sebeironické hyperchlapáctví filmů Arnolda Schwarzeneggera v éře po Komandu. Je to film, kde mimozemský lovec, vybavený futuristickými technologiemi, stahuje uprostřed džungle vojáky z kůže, ale zároveň si v něm mužští hrdinové zálibně porovnávají svaly (odsud pochází slavný záběr „epického podání ruky“ mezi Arnoldem a Carlem Weathersem) a hrdina uznale zhodnotí vzhled mimozemského monstra slovy „Ty máš ale pěknou držku!“ (v originále „You’re One Ugly Motherfucker!“). Tenhle divoký mix akce, hororu a technologické sci-fi má dodnes své kouzlo – je to přiznaný brak a zároveň řemeslně vynikající, dotažené a efektní dílo.

Jedním z důvodů, proč se Predátor stal filmovou ikonou, je to, že jeho titulní monstrum má jednoduchou, ale působivou mytologii. Založena je na dynamice mezi lovcem a kořistí. Predátor je fantazie o tom, jak by to vypadalo, kdyby se naše role ultimátního predátora planety obrátila. Tedy: Kdyby se na Zemi objevil lovec vybavený technologií, která by udělala lovnou zvěř z nás. Predátor je děsivý nejen tím, jak vypadá a co konkrétně dělá, nýbrž i tím, co představuje – pohled na nás samotné, tak jak nás vidí naše kořist. Je to pohled děsivý i groteskní.

Schwarzeneggerův hrdina Dutch si může dovolit komentovat „držku“ svého soupeře už proto, že celý jeho finální souboj s mimozemšťanem je velmi nepravděpodobný. Působí asi stejně uvěřitelně jako představa, že zajíc zabije myslivce, který ho chce odstřelit.

Záběr z filmu Predátor: Kořist, foto: Disney+

Sílu téhle mytologie si dobře uvědomují i všechna dosud natočená pokračování. Predátor 2 souboj přenáší do „městské džungle“, snímek Predátoři pak na cizí planetu, kam lovci přemístili různé typy „lidských dravců“. Predátor: Evoluce, který jinak hodně sází na ironii (a vychází mu to jen občas), se zaměřuje na otázku technologické „evoluční výhody“ a na možnosti, jak ji zvrátit. Ani jednomu z těchto filmů se z různých důvodů nepovedlo úplně přesvědčivě navázat na první díl – byť pořád si vedly lépe než nekompetentní crossovery Vetřelec vs. Predátor a Vetřelec vs. Predátor 2.

Možná takhle působili i Evropané…

V novém filmu Predátor: Kořist autoři nahradili osmdesátkový postvietnamský akční film za dobrodružství jak z Divokého Západu a ironii vyměnili za model příběhů o dospívání, respektive o přechodových rituálech.

Predátor: Kořist se odehrává na americkém kontinentu osmnáctého století. Jeho hrdinkou je Naru, dívka z kmene Komančů. Už za tohle zasazení si film získal určitý kredit coby dílo, jež se zabývá kulturou původních obyvatel Ameriky – dokonce je lze sledovat i v komančské jazykové verzi. Ale neběží o žádnou etnografickou studii, což od akčního hororu s mimozemskou obludou asi ani nemůžeme očekávat… Naopak: Společenství Komančů se zde úmyslně moc neřeší. Namísto toho snímek přímočaře črtá jednoduchý a srozumitelný základní konflikt: Naru se chce stát lovkyní, což je v její kultuře spíše mužská ambice, ale ženám není úplně zapovězená. Díky tomu se dostává do střetu s ostatními mladými lovci, především se svým starším bratrem Taabem, který náleží k nejlepším bojovníkům kmene. Naru si musí zjednat jejich respekt a také k tomu dostává příležitost – nedaleko vesnice totiž právě přistála kosmická loď s nejnebezpečnějším dravcem, který toho času obývá Zemi.

To, že film je na téhle úrovni takto jednoduchý, je jeho velkou předností – umožňuje mu být komplexní v daleko podstatnějších ohledech. Zejména v tom, jak na malém prostoru ukazuje různé typy lovců a kořisti. Hodně dlouho působí jako dobrodružné vyprávění z Divokého Západu a ukazuje důležitost lovu pro komunitu lidí žijících uprostřed divočiny. Postupně však přechází k nejsilnějšímu důvodu, proč je zasazen mezi původní americké obyvatele. Ve snímku to nikde nezazní, ale z kontextu je zřejmé, že osudem Naru a jejího kmene nejspíš velmi brzo bude genocida ze strany bílých kolonizátorů.

Trailer k filmu Predátor: Kořist, zdroj: YouTube

Když někteří autoři sci-fi promýšlejí, jak by vypadal první kontakt s mimozemšťany, dějiny evropských výpadů do Ameriky a dalších kontinentů se přímo nabízejí jako analogie. Dokonce se objevuje názor, že Evropané vyloďující se na amerických březích museli na tamní obyvatele právě působit jako bytosti z jiného světa – mimo jiné i díky jejich vyspělejším technologiím. Predátor: Kořist dokáže na tyhle kontexty nenuceně upozorňovat tím, jaké postavy se tu objevují a co dělají.

A to, co dělají, je většinou nějaká forma lovu nebo tréninku na něj. Postavy se tu vzájemně loví pomocí různých technik a různých zbraní, od sekyry uvázané na provaze po samonaváděné střely z cizích planet. Lovci z různých kultur si vzájemně berou zbraně a učí se je používat. A způsob, jímž hlavní hrdinka mimozemšťana porazí, je vlastně založený na použití zbraně nestandardním způsobem. Ze všech filmů s Predátorem je Predátor: Kořist také jednoznačně nejvíc naturalistická, včetně designu samotného monstra.

Pokud letošní snímek za prvním Predátorem v něčem zaostává, tak v režijním vedení a ve střihové skladbě. Režisér Dan Trachtenberg (má na kontě docela slušný snímek Ulice Cloverfield 10) nedokáže budovat očekávání ani gradovat akční scény, jako to dělal John McTiernan v prvním filmu. V tomhle ohledu je Predátor: Kořist jen solidně vystavěný komorní kus. Je si však dobře vědom vlastních omezení a dokáže něco, co se v současné době megalomanských žánrovek bohužel příliš často nevidí – pracovat s málem a vytěžit z něho maximum.