Predátor: Kořist – pohled první: Vrátila se mu síla. Nejspíš díky uvedení „jen“ na streamu

Píše se rok 1719 a severoamerické Velké planiny jsou drsnou divočinou, kterou se potulují jen indiánské kmeny. V jedné komančské vesnici žije dívka Naru, deprimovaná představou, že vše, co se jí nabízí, je život sběračky, případně medicinmanky. Touží být velkým lovcem jako její bratr. Proto se vyplíží na výpravu za nebezpečnou pumou. V lesích ovšem číhá mnohem hrozivější predátor…

Film Predátor: Kořist, který u nás uvádí streamovací služba Disney+, se vyvíjel od roku 2016, ovšem až po čase bylo oficiálně odhaleno, že jde o součást filmové franšízy, která odstartovala kultovním Predátorem z roku 1987 a spíše úmorně a zmateně než úspěšně a s jasnou vizí se během následujících tří dekád proklopýtala k dalším třem ryze predátořím filmům a dvěma crossoverům s vetřelčí sérií. Ovšem letošní příspěvek režiséra Dana Trachtenberga a scenáristy Patricka Aisona onu ztracenou a bolestně postrádanou vizi opět našel.

Zakladatelský kus. Arnold Schwarzenegger, Elpidia Carrillo, Carl Weathers a Bill Duke ve filmu Predátor (1987), foto: 20th Century Fox

Proměny vesmírného lovce

Predátor z roku 1987 je dodnes fascinující přehlídkou osmdesátkových „svalnatých“ mužů v čele s Arnoldem Schwarzeneggerem, Carlem Weathersem či Jessem Venturou, kteří postupně podléhají neviditelnému protivníkovi. Titulní monstrum vidíme poprvé až po více jak hodině a hlavní zbraní jeho lidských protivníků nakonec nejsou velké zbraně ani ještě větší svaly – protože v obojím je predátor převyšuje – nýbrž animální vůle přežít a vychytralost. Ve volném pokračování (Predátor 2, 1990) se predátor ze středoamerické džungle vydal do zločinem zamořeného Los Angeles. Solidní atmosféra a propojení s universem vetřelců však vinou slabšího řemesla (akční scény dnes vypadají spíše parodicky stejně jako klišovité charaktery postav) nestačily na další pokračování. Predátoři, tedy fanatičtí lovci z mimozemského druhu Yautja, se pak více proháněli v komiksech (i v českém překladu vyšlo několik omnibusů, včetně přímého pokračování původního filmu), ve videohrách a v knihách otevřeně béčkového ražení.

Návratem na výsluní nebyly ani dva filmové crossovery s vetřelci z let 2004 a 2007. Osvěžující stylovou poctou původnímu snímku se stali až Predátoři (2010), ale i tento snímek neměl potenciál, na nějž by se dalo navázat. Vyloženým zklamáním byl Predátor: Evoluce (2018) – příběh sice náležitě krvavý, ale s nejasnými motivacemi sklouzávající k infantilní snaze pojmout predátory coby akční figury.

Trailer k filmu Predátor: Kořist, zdroj: YouTube

O moc lepší situace přitom nepanovala ani ve zmíněných komiksech a knihách. Nastavení predátorů je totiž až primitivně prosté – jsou zkrátka hororovým monstrem. Schopní neviditelného maskování, nezatíženi morálkou, krvavě likvidující svou kořist, ale při zachování určitých pravidel (napadají lidi pouze ozbrojené, neútočí na těhotné, jsou schopni vzdát hold protivníkovi a přijmout porážku atd.). Je přitom na scenáristech, aby tato pravidla nejen ctili, ale hlavně kreativně rozvíjeli či ohýbali jako například v upířích filmech.

James Cameron sice dokázal ve filmu Vetřelci (1986) transformovat vetřelčí ságu ze sci-fi hororu do akčního hororu, ale to proto, že mohl likvidovat řadové „vetřelce“, kteří působili jako chytrá zvířata, aniž by tím oslabil děsivost a nepřemožitelnost jejich „královny“. U predátorů je ovšem monstrum vždy jedinec! – nefungují ve větším množství, musí jít o osobnost s obdobným charismatem, jaké má lidský hrdina. A musí děsit, nesmí být jen krvavou atrakcí. Což se v Predátorovi: Kořisti povedlo.

Velký lov, velká zkouška

Predátor: Kořist zachycuje pravděpodobně první predátorovu návštěvu na Zemi. Zasazení skoro tři sta let před události prvního filmu franšízy znamená kromě jiného rozpoznatelnou, ovšem modifikovanou výbavu vesmírného lovce (například nemá plazmové dělo, nýbrž magneticky naváděné šipky). Zápletka je chytře vystavěná na zrcadlovém principu: Predátor se po přistání „zaučuje“, zkoumá své přirozené pozemské konkurenty – hada, vlka, medvěda. V jednotlivých scénách, ukazujících koloběh života a smrti narušený vnějším nadřazeným prvkem, predátor postupuje po „potravním“ žebříčku až ke konfrontaci s lidmi.

A podobně postupuje dívka Naru. Ve volném čase cvičí se svým tomahawkem, osvojuje si znalosti stopování a tajných léčitelských praktik (milé je například využití rostlin, které snižují tělesnou teplotu, a umožňují tak zraněného včas dopravit do vesnice). Komančská Naru se snaží získat právo na zkoušku lovce – jenže kořistí, kterou si nevědomky vybere a v níž nikdo v její vesnici nevěří, je právě predátor…

Rodačka z Nového Mexika Amber Midthunder ve filmu Predátor: Kořist, foto: Disney+

Jinými slovy – Predátor: Kořist si dopřává v jiných predátořích filmech nevídaný luxus, neboť buduje napětí. Naru i predátor se nejprve dlouho míjejí, o to víc je finální střet osudovější. Předchází mu grandiózní masakr skupiny francouzských lovců kožešin, díky čemuž se na scénu dostane i jedna fanouškům série dobře známá křesadlová pistole; avšak masakr především na maximum vybičuje vědomí, že člověk není po fyzické stránce – ani když se nachází v přesile – predátorovi vážným soupeřem. Zároveň je lovecká (a čím dál hororovější) linie u postavy Naru poháněna dívčinými osobními vazbami v rámci vesnice. Chápeme její komplikovaný vztah s bratrem i střety s jinými lovci, kteří by jí rádi vytyčili „její místo“. Pochvalu zaslouží Narunina představitelka Amber Midthunder (mimochodem: po otci je z kmene Siouxů), která předvádí – a myslím to naprosto neironicky – podobně působivé minimalistické fyzické herectví jako kdysi Arnold Schwarzenegger.

To je další velká výhoda Predátora: Kořisti. Poprvé od zakladatelského Predátora funguje některé z jeho pokračování jako celek, v němž se jednotlivé složky vzájemně posilují. Zápletka buduje paralely mezi lovcem a kořistí, zároveň chytře připravuje prvky, jež do závěrečné konfrontace umožní vstoupit s jistou nadějí. Kamera neustále posiluje brutalitu akce. Vyniknou tak momenty, kdy se predátorovo maskování dostane do kontaktu s krví kořisti, jako například ve střetu s medvědem, ale také třeba děsivost útoku „prosté“ pumy, pokud jste člověk vyzbrojený pouze primitivními zbraněmi, bez možnosti lovu na dálku. A panoramatické záběry krajiny Velké planiny, prudkých řek a nepřehledných lesů jsou čisté a vzbuzují úžas i tíseň. Vše podtrhuje hudba. Chvílemi odkazuje na legendární podkres Alana Silvestriho, jindy připomíná westernové práce Nicka Cavea a Warrena Ellise (Proposition, Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem).

Predátor: Kořist je tak v tom dobrém slova staromilský, plnokrevný poctivý film, který využil na maximum svobodu, již mu poskytlo exkluzivní uvedení na streamu. Zároveň by se neztratil v kinosálech. A pro mladší divácké generace, uvyklé na metatextové hrátky a budování sítě odkazů napříč franšízou, snímek jako bonus přidává povedenou variaci některých scén (Naru a bahno) i legendární hlášky typu „Když to krvácí, můžeme to zabít“.