Robotka Klára je klidná, ne však poselství jejího příběhu. Nobelista Ishiguro opět na půdě sci-fi

Klára je robotka a její existence má jediný smysl: Stát se věrnou společnicí nějakému dospívajícímu dítěti. Ovšem Josie, která si nakonec Kláru z obchodu s „úpéčky“ odvede, je vážně nemocná. Podstoupila totiž takzvané pozvednutí – stručně řečeno genetickou editaci, která jí má zaručit profesní a společenský úspěch; ovšem v jejím případě ji také dost možná zabije dřív, než z ní bude moci těžit. Stejný osud ostatně potkal její starší sestru…

Klára disponuje pokročilou umělou inteligencí a výjimečnými pozorovacími schopnostmi. Pomalu se začne orientovat v nové domácnosti a zjišťovat, proč si ji vybrala nejen Josie, ale především dívčina Matka. Zároveň ovšem díky svému optimistickému a nekonfliktnímu nastavení robotka nadále doufá, že onen finální úkol nikdy nebude muset splnit. Pokusí se proto uzavřít smlouvu se Sluncem. Coby bytost poháněná solární energií a existující pouze v ohraničených biotopech obchodu, kde byla aktivována, a domácnosti, v níž naplňuje svůj účel, totiž věří, že Slunce je zdrojem „speciální výživy“, která nepohání pouze roboty, nýbrž může být spásou i lidem…

Svět podle Kláry

Kazuo Ishiguro (* 1954) se proslavil komorními příběhy postav uzavřených ve vlastních vzdušných zámcích a společenských konvencích. Jeho hrdinové se před světem skrývají za hradbou frází a osobních i společenských rituálů. Styl autorových knih je založen na rezervované zdvořilosti, pod níž se ztrácí schopnost opravdově komunikovat s ostatními lidmi. V podstatě jde o dokonalou fúzi některých tendencí japonské i britské společnosti, skrze něž se civilizovanost staví nad morálku a empatii. Zároveň Ishiguro své postavy konfrontuje s nespolehlivostí jejich vlastní paměti a s důsledky chvil, kdy se jejich představy o okolním světě i o sobě samých zbortí.

Kazuo Ishiguro. Narodil se roku 1954 v japonském městě Nagasaki. V šesti letech se s rodiči přestěhoval do Velké Británie, kde vystudoval anglickou literaturu, foto: Jane Brown

Vypravěči Ishigurových románů, ať se odehrávají ve středostavovské Anglii (Soumrak dne), v poválečném Japonsku (Malíř pomíjivého světa) či v krajině artušovských mýtů (Pohřbený obr), jsou tak na jednu stranu velmi přesvědčiví, na stranu druhou zcela nedůvěryhodní. Běžně používané označení „nespolehlivý vypravěč“ na ně nesedí, neboť dobře víme, co od nich můžeme čekat. A přesto nás Ishiguro dokáže opakovaně lapit (do stále stejné) pasti.

V tomto ohledu je vlastně logické, že hrdinkou a vypravěčkou autorova zatím posledního románu je robotka. Coby stroj se zdá být zcela objektivní. Navíc je opakovaně vyzdvihována její schopnost pozorovat, všímat si a vyvozovat z viděného důsledky. Jenže od počátku se objevují znepokojivé náznaky, že věc se možná má trochu jinak. Může to být její prostorové vidění, které se občas rozloží do několika roztříštěných a vzájemně posunutých polí (jako kdyby její zrakové vjemy byly poškozenou mřížkou z tekutých krystalů). Jindy jí objekty splývají, když dva míjející se lidi vnímá jako jednu podivnou bytost s mnoha rukama a nohama. A její chápání světa je formováno skutečností, že na něj shlíží nejprve z výlohy obchodu, poté z oken domácnosti, kam si ji dopraví Josie.

Kromě toho v Klářině formativním období jsou jejími společníky buď další úpéčka, často komunikující intelektuálně a empaticky na nedostatečné úrovni, anebo Vedoucí obchodu, která se chová sice vlídně, ale zároveň káže evangelium o tom, že hodné úpéčko má stejnou šanci být vyvoleno svým dítětem, ať už je vystaveno kdekoliv… Navíc má Klára i jasně daná omezení – postrádá čich, nemůže cítit hněv a bude vždy stejná. V románu není její velikost nikdy jasně řečena, ale má být společnicí dítěte, případně náctiletého člověka. Velmi často se na ni dospělí dívají svrchu. Je snadné převážet ji v kufru či někam odnést – a v závěru se dočteme, že Josie robotku přerostla.

Jiný velikán ostrovní literatury, Ian McEwan, a jeho román o umělé inteligenci. Česky vyšel loni, repro: Euromedia Group; foto: RCW Literary Agency – Helen Cats

Ishiguro tak stvořil vrcholně paradoxní vypravěčku: Kvůli robotické podstatě a umělé inteligenci máme tendenci ji vnímat prizmatem všech těch až nebezpečně zdatných androidů od Roye z Blade Runnera po Datu ze Star Treku: Nové generace. Jenže Klára zaujímá jednoznačně podřízené postavení a je vnímána coby dětinská věc (ostatně občas sama sáhne k překvapivě dětinskému aktu vzdoru, když ignoruje ty, kteří se jí nelíbí). Ishiguro si – podobně jako americký autor Tad Chiang – uvědomuje, že umělá inteligence nedosáhne lidské nebo vyšší úrovně programováním, nýbrž pouze interakcí. Chiang v novele Životní cyklus softwarových objektů pojímá umělé inteligence jako skutečné děti, které je třeba vychovávat, což zabere nikoliv týdny či měsíce, nýbrž roky (a tragédie v Chiangově díle spočívá v tom, že na nic takového není společnost zvědavá).

Dohody se Sluncem

Klářino vnímání pravidel světa je tedy sice veskrze originální, ale z lidského pohledu naivní až hloupé. Což je druhá past, do níž lze v Ishigurově románu spadnout.

Klára pevně věří, že Slunce může oživovat mrtvé a vyléčit Josie – jen je mu třeba nabídnout náležitou dohodu. Robotčino uvažování, během něhož dospěje k poznání, že Slunce nemůže pomáhat každému, nýbrž zářící hvězdu je třeba na konkrétní případ upozornit a posléze jí nabídnout něco na výměnu, je ve své prostotě upřímnou teologií. V již zmíněném Star Treku by vydalo minimálně na několik epizod, v nichž by kupříkladu Data podstoupil nějakou pěknou náboženskou disputaci o morálce (sebe)obětování a váze modlitby. U Ishigura však nikoho Klářin vnitřní svět nezajímá.

Zdánlivá nedostatečnost robotčina vnímání může ukazovat na naši vlastní omezenost, ilustrační foto: Unsplash

V rámci současné anglicky psané (primárně nežánrové) prózy se zdá být nejbližším příbuzným Kláry a Slunce loni česky vydaný román Brita Iana McEwana Stroje jako já. Ovšem Ishiguro má nakonec nejblíže k povídkám Američanky Ursuly K. Le Guinové. Ano, můžeme s pobavením pohlížet na Klářino pojetí pravidel života, smrti a mezilidských vztahů, avšak takový ironický náhled je především arogantní a sebestředný. Isaac Asimov kdysi prohlásil, že dostatečně vyspělá technologie se bude jevit těm, kdo si ji ještě neosvojili, jako magie.

V průběhu historie jsme lidé jako celek několikrát radikálně změnili své vnímání přírodních zákonů a toho, co je možné či nemožné. Opakovaně se zaklínáme tím, jak obdivujeme „kroky stranou“, myšlenkové skoky, pomocí nichž se bortí paradigmata a otevírají se geniálně jednoduchá, do té doby zdánlivě nemožná řešení. Sci-fi v rukou nebezpečně přemýšlivých vypravěčů, k nimž Ishiguro nepochybně patří, může být právě takovým krokem stranou. A Klára tak dost možná skutečně není porouchaná nebo nedostatečně naprogramovaná. Možná skutečně dokáže vidět realitu z jiného úhlu. A pokud tvrzení, že Slunce zapadá v sousedovic stodole, je pro Josie nevinnou a hravou poznámkou bez vztahu k realitě, pro Kláru je to pravda.

Klářin způsob vnímání Slunce a jeho schopností dává vzpomenout na povídku Le Guinové Směr silnice, jejímž vypravěčem je strom u silnice. Strom, který unaveně konstatuje, že život je těžší a těžší, protože kvůli projíždějícím, čím dál rychlejším vozům je pro něj složitější a těžší měnit svou velikost a skákat k vozidlům, či se od nich naopak vzdalovat. To proto, že ve světě tohoto stromu právě jeho akce určují prostorové vztahy. Perspektiva zde není záležitostí optiky, nýbrž fyzických činů – auto je daleko, strom se dělá menším; auto se blíží, strom se zvětšuje a skáče k němu atd.

Nejde nakonec o to, zda má strom pravdu nebo jestli Klára skutečně uzavřela dohodu se Sluncem. Důležité je, že na podobných příbězích si uvědomujeme vězení vlastní mysli, z něhož je mnohdy téměř nemožné uniknout, protože o něm prostě ani nevíme. Všichni se rádi pyšníme tím, že jednou z hlavních kvalit člověka je schopnost myslet jinak. Ishigurův román ukazuje, že bohužel příliš často myslíme pořád stejně. A v návaznosti na to i stejně cítíme.

Klára a Slunce se sice tváří jako poklidný, pohádkově laděný příběh, ale měli bychom si naplno uvědomit, jak temné podtóny v sobě obsahuje či jak drsně přistupují lidé k úpéčkům a s jakou lehkostí je zraňují a opouští. A s jakou lehkostí mrzačí sami sebe. Nakonec autoritativně požadují po někom, kdo je z jejich pohledu nedospělý nebo nedostatečně lidský – a to se může týkat robotů stejně jako zvířat či koneckonců dětí – aby dál „pokračoval v Josii“. Tahle uhlazená „sci-fi pohádka“ má prostě nakonec pořádně ošklivé a ostré zuby.

Obálka českého vydání Kláry a Slunce. Jde o sedmou obdobně graficky upravenou Ishigorovu knihu, kterou vydalo pražské Argo, repro: Argo