Podporujte své místní planetární společenství, jsme v tom přece společně

Ohlédnutí za románem V jednom zapadlém koutě galaxie se sluší začít oklikou. Někdy kolem roku 2015 jsem dočetl obsáhlou ságu Stevena Eriksona Malazská kniha padlých, o jejímž devátém díle, Prachu snů, můžete na českých serverech věnovaných fantastice číst, že jde o zvuk hole lámané nad lidstvem. Steven Erikson, vystudovaný archeolog a antropolog, dotáhl k dokonalosti tehdejší tendence fantastiky k pesimistickému náhledu na budoucnost humanismu a obecně negativní postoje k budoucnosti (ne nadarmo se mluvilo o zlaté éře dystopií). Proto když pak v roce 2017 vyšel český překlad debutového románu Becky Chambersové Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu, byl to šok. Jako by autorka naivně sesbírala kousky Eriksonem a mnoha dalšími autoritami zlámaného dřeva a k překvapení všech dokázala, že i když lidská existence – nebo obecně existence myslících tvorů – může občas bolet a s nespravedlností bude nutné neustále bojovat, nadále je život nádhernou věcí, a to vůbec nejlepší je sdílet jej s někým jiným.

Chvíle zranitelného pochopení

Série Poutníci se postupně dočkala dalších tří románů, přičemž vzájemné propojení bylo – vyjma zasazení do stejného vesmíru – vždy letmé. Tentokrát obstarává spojení s událostmi a postavami z Dlouhé cesty na malou rozzlobenou planetu Aeluonka Pei, tajná milenka kapitána Ashbyho, na jehož lodi Poutník se odehrával první román série. Chambersové se přesto podařilo vytvořit sérii, k jejímž knihám se čtenáři vrací jako ke starým známým a znovu nad nimi prožívají zvláštní útěšné setkání, přestože v ději naráží na minimum starých známých postav i prostředí.

Tentokrát se ocitáme na planetě Gora, což je dle anotace vesmírný ekvivalent odpočívadla pro kamiony u dálnice. Tady cestující nechtějí pobývat, vždy míří někam jinam a jen prostě potřebují místo, kde dotankují, doplní zásoby a – pokud mají v itineráři mezeru – třeba navštíví nějaké lázně a vyspí se jednou mimo svou kajutu. Jedním z mnoha zařízení, které se orientují na naplnění potřeb takových cestujících, je i kopule Pětkrát hop a jednou stop, kterou vede příslušnice druhu Laru Ouloo se svým dítětem jménem Tupo, které si sice ještě nevybralo pohlaví, ale jinak je to typický puberťák (a příslušník druhu, jenž vypadá jako mezihvězdným prostorem cestující alpaka). Ouloo si zakládá na tom, že i když její kupole není nejluxusnější, nabízí pro každého něco a k tomu i vřelý osobní přístup. Momentálně u ní mají rezervace aeluonská kapitánka (již zmíněná Pei) cestující na dovolenou za svým přítelem, quelinský návrhář simů ve vyhnanství mířící na důležitou schůzku a Akaračka Mluvčí, která se živí tím, že zprostředkovává svým lidem, již se těší pověsti zlodějů a potížistů, vše potřebné civilizovaným způsobem.

Nikdo z nich zrovna – kromě Ouloo – netouží po navazování nových vztahů. Ale dojde k nehodě a Gora přijde o všechny své satelity. Cestující tak uváznou v kupoli a musí společně přežít několik dní. Slovo „přežít“ přitom neznamená nic fatálního – goranské Dopravní ředitelství je plné profesionálů, dělá svou práci dobře a jejich „jsme v tom společně“ je prostě konstatování skutečnosti i jasné vyjádření jejich kréda. Jenže všichni mají své plány, časové rozvrhy jsou napjaté, a když jste ve stresu vystaveni jiným bytostem, můžete se o sobě samých dozvědět něco, co by vás jindy ani nenapadlo, nebo k čemu byste nenašli odvahu.

V jednom zapadlém koutě galaxie je dokonalou ukázkou komorního dramatu, kde se většinu času jen mluví a klidně prochází po omezeném prostoru přistávacích modulů a kopule Pětkrát hop. A ony rozhovory jsou navíc velmi často uvolněné. Nikdo se nesnaží toho druhého přechytračit. Prostě si vyměňují informace, sem tam se spálí vlastní zdvořilostí nebo objeví překvapivé třecí plochy. Ale většinou zkrátka kafrají o životě, o zpožděních, o tom, co udělají, až zase poletí dál. A přesto se jedná o jednu z nejnapínavějších a nejpřemýšlivějších sci-fi, na jaké můžete narazit! Protože i takové rozhovory dokážou v rukou skvělé vypravěčky, jakou Becky Chambersová bez diskuze je, tnout hluboko.

Becky Chambersová (* 1985). Vyrůstala v rodině se silným zájmem o kosmické vědy a umění. Živila se tvorbou technické dokumentace, jako barmanka či asistentka produkce. Její první román Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu (2014, česky 2017) ze série Poutníci získal nominace například na ceny Arthur C. Clarke Award, Kitschies a Baileys Women’s Prize for Fiction. Foto: © Julie Bransonová

Pár slov k životu a předsudkům ve vesmíru

Domácí i zahraniční ohlasy zmiňují, že próza V jednom zapadlém koutě galaxie, v originále publikované vloni, rezonuje se zkušenostmi pandemické doby – respektive náhlého zastavení a zmrazení možností, nutnosti čekat a doufat, že věci se nakonec nějak vrátí do normálu. Určitě je to jedna z možností interpretace této knihy. Ale nedá se říct, že by ono „zamrznutí“ neobsahovaly už starší autorčiny texty. Důležité jsou opět postavy. Jak je pro Chambersovou typické, nacházejí se v pro nich klíčových okamžicích.

Pei stále řeší, co se stane, až její vztah s Ashbym vyjde najevo. Aeluoni totiž mezidruhovým párům rozhodně nefandí. Navíc se Pei zrovna začne „třpytit“ – jinými slovy její tělo ohlašuje zrození vajíčka, které by mělo být co nejrychleji oplodněno. Pro Aeluony jedna z nejdůležitějších událostí vůbec, kterou nemusí zažít všichni. Ovšem poslechnout tradice a odcestovat do nejbližších jeslí, které nabízí špičkovou péči o nastávající matku i potenciální dítě a výběr možných otců, by znamenalo opustit Ashbyho. Quelin Roveg byl zase vlastním společenstvím vyhnán a z krunýře mu byly drasticky odstraněny všechny značky, na něž byl kdysi tak hrdý. Ve svých simech totiž kritizoval politiku svého národa a jeho tendence obviňovat ze všeho špatného cizince. Nyní se ovšem nabízí možnost oficiálně požádat o návštěvu domova a být svědkem rituálu dospělosti prvního ze svých synů. A Akaračka Mluvčí je odříznuta od svého nemocného dvojčete a nachází se ve společnosti lidí, kteří mají o jejím druhu jen ty nejhorší představy.

Pro každou ze svých postav připravila Chambersová zajímavé výzvy a dilemata, jejichž řešení spočívá v navazování těch nejméně pravděpodobných přátelství a naslouchání těm, kteří by do jejich života za normálních okolností nikdy nezasáhli. Je zvláštně dojemné číst si, jak se Mluvčí ptá vyhnance Rovega, jaké to je mít domovskou planetu. I když se mezi sebou baví dva mimozemšťani, z nichž jeden připomíná něco mezi broukem a krabem a ze své planety byl vyhnán, a druhý je z našeho pohledu prťavý, dýchá pro nás smrtelnou atmosféru a všude se musí pohybovat v důmyslném skafandru a žádnou planetu nikdy domovem zvát nemohl, jejich myšlenky a touhy jsou řezavé a trefné i pro nás.  „No… mít svou planetu znamená, že i když víte, že je vesmír bez hranic a všechno je relativní, cítíte, že existuje jedno místo, které je skutečným středem toho všeho. Nemyslím střed v astronomickém nebo topografickém smyslu. Myslím skutečný střed. Je to kotva… Není skutečným středem pro všechny, ale pro vás ano. A tohle vědomí ovlivní všechno to přibližování a oddalování vašich cest kamkoliv.“ V době, kdy se skoro ke každé knize vytvářejí soundtracky, si dovolíme doporučit My Hometown od Bruce Springsteena (nebo aspoň cover Pavla Bobka Můj rodný dům).

A problém Pei s nastávajícím mateřstvím a tíhou všech aeluonských očekávání a předsudků, jakkoliv maskovaných servilní úslužností zaměstnanců jeslí, by se krásně vyjímal třeba v českých i polských čítankách. Pei totiž zjistí, že to, co má být pro Aeluonky vrcholem jejich života, ona nechce. Jen si stále řeší, proč – nakolik tím zklame svůj druh patřící k nejmocnějším v galaxii. Jenže, jak říká Mluvčí, je zbytečné se ptát proč. Když se jedná o její tělo, záleží skutečně jen a pouze na tom, že nechce. Nemusí se ospravedlňovat někomu jinému.

Obálka a předsádka původního anglického vydání prózy V jednom zapadlém koutě galaxie, zdroj: Facebook Becky Chambersové

Přeslazené? Budiž. Je mi to jedno

Kvality románů Becky Chambersové jsou v podobných větších i menších replikách a konstatováních. Jejich vítězství nespočívá v posunutí hranic prozkoumaného vesmíru (jakkoliv se jedná o doporučenou četbu pro všechny, kdo mají nastavené kanály NASA a přenosy ze sond), ale v každém jednom drobném každodenním aktu dobroty a empatie. A je úplně jedno, že v celé knize nevystupuje jediná lidská postava (Ashby je jen zmíněn) – všichni sapienti přece mají emoce, bolesti i radosti, které při troše snahy o empatii jsou, když ne plně přenositelné, tak aspoň pochopitelné. Je to možná přístup naivní a třeba se na něj budou lidé za pár desítek let dívat jako na anomálii, ale to jej nedělá pro naše časy o nic méně důležitým a potřebným. Už proto, že Chambersové jej prostě věříte. Bez diskuze.

Ostatně možná ještě důležitější než doba vzniku je pro autorčin román krátká poznámka ze závěru, v níž se Chambersová vyznává z lásky ke své ženě, protože jí „přináší větší radost než všechna slova v jakémkoliv slovníku a než hvězdy na obloze (Je to moc přeslazené? Pravděpodobně. Ale mně je to jedno. I kdyby mě měl přežít jen kousíček mého psaní, tak chci, aby to byl ten, který říká, že ji miluju, takže to píšu, kdekoliv mohu.)“.

Chambersová je upřímně pozitivní, což neznamená, že zavírá oči před temnotou a nespravedlností. Její série Poutníci nyní končí (i když milující fandom a nastavení světa dává naději, že se k nim autorka ještě někdy po letech vrátí), ale její stopa v žánru bude výrazná – ostatně její ozvěna je už cítit například v nejnovějším startrekovském seriálu New Strange Worlds, který hrdě zvedá prapor myšlenky mírové spolupráce mezi všemi druhy galaxie.

Obálka české edice knihy V jednom zapadlém koutě galaxie, repro: Host