I ve sci-fi můžete mít nárok na hřejivé objetí. S Becky Chambersovou

Debutový román Američanky Becky Chambersové (*1985) Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu se nestal knihou vyhrávající ceny. Získal sice několik nominací (především na Cenu Arthura C. Clarka), ale spíše byl vnímán jako malé velké dílo v pozadí. Volné pokračování Dvě místa na slunci rozvíjí silné stránky prvotiny, částečně odstraňuje její slabiny a vysloužilo si nominaci na cenu Hugo za rok 2017. U obou románů platí, že jde o čtenářsky vstřícné texty, což v české edici ještě podtrhují promyšlená grafická úprava a použitý typ písma. Ale především: obě díla ve čtenáři rezonují ještě dlouho po dočtení a návrat k nim, případně do světa Galaktického společenství, v němž se odehrávají, je útěšný, čehož si také všímají zahraniční recenze. Chambersová totiž nestaví příběhy okolo atrakcí typických pro space opery (velká mezihvězdná impéria, akční děj, exotické planety), nýbrž okolo potkávání se postav a jejich rozhovorů.

Umělá inteligence má problémy s láskou

 Prvotina Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu vypráví příběh posádky mezihvězdné lodi Poutník, která se živí vytvářením takzvaných tunelů, umožňujících cestování nadsvětelnou rychlostí. Očima nové členky posádky, lidské dívky Rosemary, sledujeme cestu na místo příští zakázky, během níž se stane několik událostí. Například dojde k přepadení Poutníka vesmírnými piráty. To ovšem nevyřeší hrubá síla, nýbrž zdvořilé využití kulturních zvláštností útočníků, které Rosemary zná.

Románový debut Chambersové je spíše sledem scén, z nichž některé mají půdorys dramatu, jiné zavánějí groteskou, vždy však slouží k hlubšímu pochopení jednotlivých členů posádky, z nichž ne všichni jsou lidé. Doslova mezi řečí tak autorka řeší kupříkladu otázky mateřství a rodičovství ve společnosti vejcorodých mimozemšťanů či možnosti mezidruhové lásky. Ostatně jednou z „podzápletek“ je láska lodní UI (umělé inteligence) Lovelace a technika Jenkse. Když v závěru prózy dojde k útoku na Poutníka, UI se restartuje a vše, co tvořilo společné vzpomínky, emoce a city, se vymaže coby zbytky poškozeného kódu. Znovuzrozená Lovelace sice může nadále sloužit jako lodní mysl, ale pro ni jako takovou, ale i pro posádku je tenhle stav po restartu především připomínkou toho, co všichni na Poutníkovi ztratili. Lovelace tedy přijímá nabídku usídlit se v umělém těle (což je ve světě Galaktického společenství nezákonné) a po boku Jenksovy kamarádky Chilli loď opouští, aby si našla vlastní místo.

Obálka českého vydání prvotiny Becky Chambersové, repro: Host

Ve dvou se to lépe táhne?

Dvě místa na slunci jsou příběhem právě Lovelace a Chilli, a pokud bude našinec zvědav na další osudy Rosemary či kapitána Ashbyho, bude si muset na českou edici ještě počkat (třetí díl, Record of a Spaceborn Few, vyšel v originále loni). Kromě Lovelace, nyní si říkající Sidra, se s nikým z Poutníka v druhé knize nesetkáme. A přesto se daří Chambersové navodit pocit, že od první stránky je četba návštěvou u dobrých známých. Nadále se totiž drží pozitivního přístupu k možnosti, že se sapienti (jak se označují inteligentní druhy) domluví a dokáží si pomáhat. A Sidra je teď také sapientem.

 Dvě místa na slunci plynou ve dvou příběhových liniích a obě ukazují, jak otázka „výroby“, „narození“ či „vývoje“ může být komplikovaná. Sidra by chtěla přepsat části svého kódu, aby nemusela na přímé otázky, kým vlastně je, odpovídat, a aby jí v nitru nehlodala skutečnost, že nyní nemá žádný Účel (tím v první knize bylo monitorování stavu lodi a péče o posádku). Snaží se zjistit, co by mohlo být její novou náplní, nebo jak se to má se zábavou. Například ve scéně z taneční oslavy se Chambersová zamýšlí nad tím, jak asi prožívá tanec nejen UI, ale například mimozemšťané nedisponující sluchem. Podobných chytrých detailů, jež z mimozemských existencí dělají živé postavy, se v textu nachází řada.

Druhá linie sleduje Chilli – respektive Janu 23, jak se v dětství jmenovala. Jana 23 je geneticky upravená dívka. Žije v Továrně spolu s ostatními Janami a pod dozorem robotických Matek třídí šrot. Následkem náhodného výbuchu Jana 23 unikne ze svého dosavadního domova a ocitne se na obřím kontinentálním šrotišti. Zde narazí na vyřazenou vesmírnou loď, jejíž stále funkční UI se ujme dívčiny výchovy. Postupně zjišťuje, co je osudem všech Jan (být nahraditelnou, hromadně pěstovanou pracovní silou), i to, že existují jiné planety. Svůj život zasvětí snaze dostat se na ně. Při shánění surovin a potravin na šrotišti se dočkáme i něčeho, co je ve světě Becky Chambersové vrcholnou akční scénou – útoku hladových psů.

Tolerantní parta Velebrouka

 Obě hrdinky ilustrují autorčino přesvědčení, že bytím ve smyslu lidské, humanistické bytosti, se může navzdory výchozím omezením (mechanické sestrojení, genetické inženýrství) stát kdokoliv a cokoliv. A že slušnost a pochopení mohou být univerzálními hodnotami. V jednu chvíli se mladé Jany 23 ptá jeden z prvních mimozemšťanů, na které narazí, jak to mají Lidé s objetím – protože i ve vesmíru někdy potřebujete právě objetí víc, než laserový meč nebo warpový pohon.

Neznamená to, že by svět Galaktického společenství byl idylický. Vládnou v něm diskriminační zákony (Sidře za převtělení nadále hrozí smrt deaktivací), vedou se války, různí sapienti mají různé předsudky a někdy se i v rámci svého druhu chovají hnusně k těm, které pokládají za méněcenné. V knize však i tak jasně převládá staré startrekovské přesvědčení, že setkání se s někým a něčím odlišným je především výzva k tomu dostát vlastním etickým standardům, nikoliv dát průchod atavismům.

Chambersová dobře ví, že popkultura je v šíření tohoto přesvědčení účinná. Koneckonců v původním Star Treku (1968) došlo k prvnímu polibku mezi černoškou a bělochem na amerických televizních obrazovkách. Jako svéráznou poctu této události autorka do svého universa začlenila zábavný sim, tedy aktéry hraný interaktivní virtuální program, zvaný Parta Velebrouk. Jak praví Chilli: „Tohle je úplně první sim, kde Exoďan a Marťan nejenom cestujou na jedné lodi, ale dokonce se kamarádí… Dneska to nezní jako nic důležitého, ale před čtyřiceti standardama to bylo mega. Vyrostla na tom celá generace dětí, a teď bez prdele… se úplně proměnila politika v Diaspoře…  někomu to prostě otevřelo obzory.“

Knihy Becky Chambersové s největší pravděpodobností nikoho neinspirují stát se špičkovým vědcem, ale mohou vést k tomu, že se čtenáři stanou lepšími lidmi. Prostě si rozšíří obzory. A to přece není vůbec špatné.

Obálka českého vydání volného pokračování debutu Becky Chambersové, repro: Host

Becky Chambersová: Dvě místa na slunci. Přeložila Lucie Bregantová, Host, Brno 2018, 438 stran, doporučená cena 379 korun.