Artoulka: Lomnice nad Popelkou s Jaroslavem Rudišem
Nenápadné město v podhůří Krkonoš nabízí historické památky i malebné výhledy. Na Jaroslava Rudiše, který se tu narodil, je patřičně hrdé – během toulky se několikrát setkáme s jeho knihami i pivem, které se po něm jmenuje. Spisovatel prozradí, která místa ovlivnila jeho knihy a která se v nich i objevila...
Jaroslav Rudiš (* 1972) se narodil v Turnově, vyrůstal v Lomnici nad Popelkou, ale v rodném městě absolvoval gymnázium. Pak vystudoval němčinu a dějepis na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Prošel několika profesemi (učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr, novinář); od roku 2006 je spisovatelem na volné noze. Za svoji prvotinu Nebe pod Berlínem (2002) získal Cenu Jiřího Ortena, román byl přeložen do několika jazyků, vznikla podle něho divadelní i rozhlasová adaptace a autor jej také načetl jako audioknihu. Následovala komiksová trilogie Alois Nebel (2003–2005), kterou vytvořil spolu s kreslířem a hudebníkem Jaromírem 99 (vlastním jménem Jaromírem Švejdíkem), podle níž vznikl v roce 2011 celovečerní film. Následovaly prózy Grandhotel, Potichu, Konec punku v Helsinkách, Národní třída, Český ráj, přičemž dvě poslední z nich mají základ v hrách, které Rudiš původně napsal pro brněnské Divadlo Feste (a Národní třídu v roce 2019 zfilmoval Štěpán Altrichter). Vrcholnou Rudišovou prózou je román Winterbergova poslední cesta; napsal jej německy, v originále vyšel roku 2019, česky vloni. Rudiš dnes žije střídavě v Berlíně a v Praze. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier 1. října 2021 autora vyznamenal Záslužným řádem Spolkové republiky Německo za přínos ke sbližování Čechů a Němců.
Kino Lomnice nad Popelkou
Původně kino z padesátých let minulého století, nedávno zrekonstruované a vybavené nejmodernější promítací a zvukovou technikou. Funguje jako víceúčelové kulturní centrum s možností divadelních představení, koncertů, festivalů a podobně. O výzdobu motivy z komiksů Alois Nebel se postaral umělec Jaromír 99.
Centrum místní kultury, foto: Hedvika Ptáčková
Obytný dům pro zaměstnance textilního závodu
Pro zaměstnance místní textilky měla vyrůst celá čtvrť, plán se však realizoval jen částečně. Autorem návrhu stavby z roku 1921 je česko-německý architekt Rudolf Bitzan (1872–1938), který tvořil ve stylu geometrické secese a rané moderny. Podílel se na návrhu nádražní budovy v Lipsku, projektoval radnici v Döhlenu, krematorium v Liberci nebo obytný komplex Siedlung Reick v Drážďanech. Bitzanovu postavu Rudiš zmiňuje ve svém románu Witenbergrova poslední cesta.
Obytný dům dnes zapomenutého česko-německého architekta čeká rekonstrukce, foto: Hedvika Ptáčková
Lomnický pivovar
Nedávno zrekonstruovaná budova pivovaru vznikla po roce 1660, avšak tradice vaření piva ve městě sahá až do roku 1462. Za socialismu se budova používala pro potřeby místního JZD. Na tradici se opětovně navázalo před třemi roky. K současným prostorám pivovaru je připojena prodejna, kde si můžete zakoupit mimo jiné i Rudišovy knihy.
Nenápadná provozovna pivovaru skrývá i prodejnu kulturních artefaktů spojených s Lomnicí, foto: Hedvika Ptáčková
Hřbitov se zvonicí
Dřevěná zvonice na lomnickém hřbitově je nejstarší stavbou ve městě. Pochází z konce 16. století. Na současné místo byla přenesena stejně jako celý hřbitov – ten se původně nacházel v okolí kostela svatého Mikuláše, tedy na místě dnešního hlavního náměstí. Na hřbitově najdeme i hroby důstojníků padlých v prusko-rakouské válce, která probíhala roku 1866 (a je významným motivem v Rudišově úhelném románu Witenbergrova poslední cesta).
Zvonice, která odolala času i ohni, foto: Hedvika Ptáčková
Karlovské náměstí
Bývalo centrem vsi Karlov, která postupně srostla s Lomnicí. Venkovu odpovídá ráz zdejší zástavby – roubené barokní chalupy s vyřezávanými štíty. Náměstí je považováno za vrchol podkrkonošského barokního stavitelství a celek je chráněn coby vesnická památková rezervace. Místní obyvatelé tu v roce 1874 postavili sochu Panny Marie Karlovské podle obrazu Panny Marie z pražského Karlova, patronky těhotných a neplodných žen.
Prostor, který bychom sami od sebe za náměstí asi nepovažovali, foto: Hedvika Ptáčková
Nádraží
Stanice vystavěná podle typizovaného stavebního návrhu byla otevřena 1. června 1906; vlaky odsud jezdily do Staré Paky a zpět. O několik měsíců později byl zprovozněn úsek ze Sudoměře a Skalska přes Mladou Boleslav a Sobotku. Provoz na obou tratích zajišťovaly Císařsko-královské státní dráhy, po roce 1918 Československé státní dráhy. K 1. lednu 1925 byla trať zestátněna.
Nádraží, z něhož se lze vydat do celé Evropy, foto: Hedvika Ptáčková
