Výprava do stalinských let, na Kafkův zámek a do Kábulu. A demytizující portrét Hawkinga

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Sledovat debatu

Roky, na které se (ne)zapomíná

„Práce narážela na množství překážek, někteří autoři odpadli, jiným se dílo rozrůstalo pod rukou, takže původní rozsah byl překročen (má devatenáct svazků a patnáct dílů), nicméně dílo bylo v současné době dokončeno. Lví podíl na zdárném výsledku je třeba přičíst energii Ladislava Horáčka, jeho mírným i brutálním metodám nátlaku na autory, poučené znalosti české historiografie, s níž vyhledával autory nové, kteří nahrazovali ‚odpadlíky‘, a podobně,“ napsal v březnu 2014 do týdeníku Reflex Jiří Rak o projektu Velkých dějin zemí Koruny české z nakladatelství Paseka. Tehdy se projekt „oficiálně“ uzavřel. Nakladatel Horáček v roce 2015 zemřel, Paseku převzala jeho dcera a historiografický projekt pokračuje – jednak tematickými svazky (na konci loňského roku vyšla práce Mileny Lenderové a kol.
Dětství), jednak vznikají tituly o nedávné minulosti, původně do projektu neplánované. „Venku“ je nyní „špalek“ věnovaný období 1948–1956; sepsal jej Jiří Pernes (*1948). Výklad začíná únorovým převratem a končí XX. sjezdem sovětských komunistů, na němž byl aspoň částečně pojmenován kult Stalinovy osobnosti a jeho zločiny, což samozřejmě nezůstalo bez vlivu na tuzemskou situaci. Textem prochází množství černobílých fotografií plus je do knihy zasazena barevná obrazová příloha.

Historik střední generace Jakub Rákosník v recenzi Pernesovy práce, napsané pro týdeník Respekt, konstatoval mimo jiné: „Soustředění na politické dějiny je silnou a zároveň i slabou stránkou této syntézy. Je čtivá, ale mnohé věci by však měly být pojednány systematičtěji. Autor nepřehlíží třeba ekonomický vývoj, proměny společenského rozvrstvení nebo řízení kultury. Vždy se však k takovým tématům dostává skrze politiku, zpravidla když se daná věc projednávala na ÚV KSČ. V důsledku toho jsou pak tyto výklady nesoustavné, roztroušené a nesnadno dohledatelné na to, aby si čtenář udělal komplexnější obrázek. A není to způsobeno tím, že by dané věci autor neznal, jde o organizaci textu.“ Nicméně své hodnocení Rákosník zakončil vstřícně: „Odhlédneme-li od některých zbytečných hodnotících a moralizujících soudů, jako je kategorické odsouzení údajné zrady československých elit v roce 1948, usiloval Jiří Pernes o vyvážené a čtenářsky přitažlivé zpracování jednoho z nejtemnějších období našich moderních dějin. A to se mu na téměř sedmi stovkách stran (nepřihlížíme-li k poznámkovému aparátu) nepochybně povedlo.“

Obálku a typografii publikace navrhl Pavel Štefan, repro: Paseka

Pan K. se znovu vydal na zámek

Když v roce 1935 Spolek výtvarných umělců Mánes poprvé česky vydal nedokončený román Zámek německy píšícího pražského rodáka Franze Kafky (1883–1924), stalo se tak v překladu Pavla Eisnera. Na další vydání Zámku se čekalo bezmála tři desetiletí – v roce 1964 byl publikován překlad Vladimíra Kafky, který jej pro vydání o pět později dopiloval – a stal se svého druhu kanonickým. Vyšel pak totiž ještě několikrát včetně toho, že byl zařazen do projektu Kafkových spisů (kdy jeho odbornou revizi provedl germanista Marek Nekula); nejnověji byl publikován předloni (v nakladatelství Galén, s ilustracemi Jiřího Slívy). Jiné přetlumočení Zámku, v podání Jany Zoubkové, zvolil roku 2014 Odeon v edici Knihovna klasiků, pro niž nechává nově překládat klasická díla světové literatury. A nedávno se objevila další verze překladu; jejím autorem je zkušený Hanuš Karlach. Součástí pěkně vypraveného svazku je osm rozkládacích barevných ilustrací Michala Singera (* 1959). Karlach zvolil verzi Zámku z kritického vydání Kafkových spisů, kterou německé nakladatelství Fischer uvedlo do světa v roce 1982 (editor Malcom Pasley usiloval o maximální očištění textu od dodatečných úprav provedených Kafkovým přítelem Maxem Brodem); ostatně česká podoba Zámku ve zmíněných Kafkových spisech (1997) upravila překlad Vladimíra Kafky právě podle zmíněné německé kritické edice.

Pro představu nabízíme pár řádek ze začátku deváté kapitoly Zámku, nazvané Boj proti výslechu. Nejprve předklad Vladimíra Kafky: „Hostinská ze své výšky tiše a s našpulenými rty, jako by odpočívala, hleděla na pána a na papíry, jako by už byla vše potřebné řekla a bylo to dobře přijato. ‚Pan zeměměřič, konečně,‘ řekl pán, když K. vstoupil, krátce vzhlédl a pak se opět zabral do papírů. Rovněž hostinská o K. zavadila pouze lhostejným, nijak překvapeným pohledem.“ // A Hanuš Karlach: „Hostinská ze své výšky s poněkud ohrnutými rty jako kdyby odpočívala, hleděla tiše na pána a na písemnosti, jako by všechno nezbytné už řekla a bylo to dobře přijato. ‚Pan zeměměřič, konečně,‘ řekl pán, když K. vešel, a krátce vzhlédl, pak se znovu zahloubal do svých písemností. I od hostinské se K. dočkal jen netečného, nijak překvapeného pohledu.“

A propos: na rozhlasové stanici Vltava je opětovně dostupná – ještě déle než tři týdny – dramatizace Kafkova románu, natočená v roce 2006. Podle překladu Vladimíra Kafky jej zdramatizoval Jan Vedral, režii měl Dimitrij Dudík a účinkuje v ní plejáda herců (nyní někteří z nich již nejsou mezi námi).

Obálku vytvořil René Senko, repro: Leda

Velký mozek a skvělé „píár“

Američan Charles Seife (* 1972) studoval na nejlepších univerzitách, působí jako profesor na Institutu žurnalistiky Arthura L. Clarka v New Yorku. Již coby dvacátník se rozhodl popularizovat vědu a matematiku, z jeho bibliografie jsme dosud mohli poznat knihu Nula. Životopis jedné nebezpečné myšlenky (2003, česky 2005). Ve své loňské práci poskytuje portrét asi nejslavnějšího vědce přelomu 20. a 21. století, britského teoretického fyzika a kosmologa Stephena Hawkinga (1942–2018). „Lidé obdivovali Hawkinga, aniž přesně věděli proč. Einstein měl svou teorii relativity a Newton univerzální teorii gravitace, ale většina lidí, kteří Hawkinga obdivovali, měla jen matnou představu o tom, čím si svou pověst zasloužil on,“ píše Seife na počátku svazku Skutečný Hawking. Jak se prodává vědecká celebrita. „Podobně také nechápali, proč je v tisku Hawking vždy srovnáván s Einsteinem nebo Newtonem, což sice Hawking skromně odmítal, ale zároveň se velice snažil, aby to srovnání pokračovalo dál. Ale i ti, kteří měli jakés takés povědomí o Hawkingově vědecké práci, nevěděli prakticky nic o tom, kdo vlastně Hawking je. Protože neexistoval jen fyzik Hawking, jen celebrita Hawking; byl tu ještě Hawking showman, Hawking manžel a otec, Hawking jako symbol.“ Charles Seife v životopisném vyprávění postupuje proti proudu času: Ve třech částech o celkem sedmnácti kapitolách začíná globální celebritou Hawkingem a zpětně sleduje jeho intelektuální, vědecký a společenský vzestup. Seife publicistickým, ne však banalizujícím stylem (ostatně ve výkladu je přítomen i matematický aparát) tvrdí, že v devadesátých letech Hawking nadobro přestal být jako vědec v „první lize“, avšak velmi promyšleně se udržoval na společenském výsluní jako vědecká celebrita (upoutaná na invalidní vozík a odkázaná na péči příznivců). Objemná kniha přes osobnost protagonisty kromě jiného načrtává myšlenkový, ale i personální vývoj na poli teoretické fyziky a kosmologie v uplynulém zhruba půlstoletí.

Kdo by se chtěl s Hawkingovou osobností nejprve seznámit v méně kritickém a analytickém světle, může zvolit popularizační portrét Joela Levyho Hawking. Člověk, génius a teorie všeho, jehož překlad vyšel roku 2019.

Obálku navrhl a publikaci graficky upravil Libor Batrla, repro: Argo

Nahlédnutí za (afghánskou) oponu

Zprvu norská novinářka Åsne Seierstad (* 1970) publikovala knihy o dění za hranicemi své vlasti: Ve svých třiceti debutovala portrétem srbské společnosti (s akcentem na vztah Srbů ke Kosovu). Druhou knihou byl (v roce 2002) Knihkupec z Kábulu, který vyšel česky poprvé roku 2005 a nyní je k dispozici znovu, v revidovaném překladu. Seierstad přijela do afghánské metropole s jednotami Severní aliance, po pádu Tálibánu. Při procházce po městě zašla do jednoho knihkupectví a tam se seznámila s jeho majitelem, jménem Sultán. Ten ji jednoho dne pozval k sobě domů, na rodinnou večeři. Tak se Seierstad dostala do sfér, které jsou cizincům vesměs zapovězeny a poznávala život tamějších mužů a žen, rodinné uspořádání, jednotlivé osudy. „Porušení intimity je jako krádež svatého grálu. Tak to vnímají Afghánci, kterým kniha nastavuje někdy i dost kruté zrcadlo. Spisovatelka jim ‚ukradla‘ tajemství, které patří jen jim, popsala je obnažené tak, jak by se světu nikdy neukázali,“ píše na obálce knihy novinářka Petra Procházková, která má s tou zemí osobní zkušenost. „Odmítají pochopit, že pro naprostou většinu čtenářů je pohled do jejich ložnic a kuchyní tím, co je činí srozumitelnějšími lidštějšími v očích nás, Evropanů.“ Dneska je ovšem Tálibán v zemi znovu u moci a bůhví, jaký je osud Sultána. „Nejprve moje knihy pálili komunisti, potom tu rabovali mudžáhidové a třetí pohroma přišla s Tálibánem,“ vyprávěl počátkem století autorce knihkupec.

Nynější vydání Knihkupce z Kábulu publikuje nakladatelství Absynt ve své edici Prokletí reportéři. V minulých letech v ní přineslo novější autorčiny práce, ve kterých se Seierstad soustředila na procesy a události v norské společnosti. Kniha Dvě sestry (č. 2018) pojednává o Norkách somálského původu, devatenáctileté Ayan a šestnáctileté Leile, které žily v Oslu, ale jednoho dne odešly do Sýrie bojovat za ISIS. Jeden z nás. Příběh o Norsku (č. 2019) je portrétem masového vraha Anderse Behringa Breivika, který 22. července 2011 nejprve v centru Osla odpálil nálož, kterou zabil osm lidí, poté se přesunul na ostrov Utøya, kde zavraždil šedesát devět účastníků letního tábora pořádaného mládežnickou organizací sociálnědemokratické strany.

Obálku navrhla a knihu graficky upravila Pavlína Morháčová, repro: Absynt