O nejisté budoucnosti i stále přítomné minulosti. A jak se dobrat k vědomí vlastní hodnoty

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Nezřítit se do nicoty

Během těchto letních knižních dávek se vás snažíme upozorňovat na knihy řekněme civilizačního zacílení, které vedou k úvahám, kam coby lidstvo směřuje, co nás a naše potomky čeká, co lze s budoucností dělat, nakolik pro nás je, či není hrozbou například změna klimatu. A tak publikacím Michaela Shellenbergera a Bjørna Lomborga, na něž jsme upozornili v první letní dávce, a k práci slavného kosmologa a astrofyzika Martina Resse, jehož svazek O budoucnosti jsme tu anotovali minule, přidáváme další titul. Pochází z edice Crossover nakladatelství Argo, kterou v našich anotačních výběrech nezmiňujeme poprvé. Během své nedlouhé existence se vyprofilovala v jednu z nejvýznamnějších edic svého druhu – koho zajímají technologické, ekonomické, politické a civilizační trendy, těžko ji může pominout. Jejím v pořadí dvanáctým svazkem je titul Nad propastí s podtitulem Existenční riziko a budoucnost lidstva. Předloni jej publikoval australský filozof Toby Ord (* 1979), působící nyní na oxfordské univerzitě. Nad propastí je jeho první knihou, záhy se dočkala značného ohlasu. Ordova práce je příbuzná s náhledem výše zmíněného Martina Reese. Oba čerpají argumenty pro svá zamyšlení nad možným civilizačním vývojem z řady oborů, oba mají dobrou vůli nelámat nad lidstvem hůl, oba „nám“ dávají šanci. Ord je ovšem zevrubnější, pracuje i s grafy, výčty, informačními boxy a jde vlastně o dvě knihy v jednom svazku. Výklad totiž končí na straně 290, pak následuje sedm příloh, z nichž každá se pozastavuje u jednoho speciálního aspektu (tady autor používá i matematický aparát), následuje seznam doporučené četby, pak monumentální seznam použité literatury a závěrečných bezmála sto stran – až do strany 474 – patří poznámkovému aparátu, přičemž v mnoha případech je obsáhlá poznámka samostatným výkladem.

A zajímavý detail: V knize je vložen letáček o edici Crossover s výčtem v ní dosud publikovaných titulů, ale také s QR kódem odkazujícím na akce Spolku pro efektivní altruismus, což je česká odnož celosvětového hnutí, k němž se hlásí právě i Toby Ord. Po načtení kódu zjistíme, že dvakrát byla kniha Nad propastí představena v červnu a další debatní večer nad tématy Ordovy práce se chystá na září do pražského Kampusu Hybernská.

Obálku navrhl Matěj Vágner, repro: ČT art

Tak co jsme to tady žili?

Nyní od (možné) budoucnosti k minulosti, konkrétně té české. Uplynulé roky se v tuzemské historiografii vyznačovaly mimo jiné sporem o interpretaci husákovské normalizace. Je to jedna z mála diskusí zdejších historiků, která se přelila z odborných kruhů na širší mediální platformu. A výsledkem onoho sporu je i sborník Fakta a lži o komunismu. Co byla normalizace. Uspořádal jej a výchozí texty pro publikaci napsal Ladislav Kudrna, který je od letošního března ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. O co konkrétně v tom sporu běží, naznačuje Kudrna v jednom ze svých textů: „Pro okruh historiků bagatelizujících obludnost tzv. normalizace a zároveň i úlohu disentu, aby mohli vyzdvihovat symbiózu mezi establishmentem a ‚šedou zónou‘, používáme pojmenování ‚revizionisté‘, ačkoliv sami sebe tak – až na výjimky – neoznačují. Revizionisté nahlížejí ‚budování socialismu‘ perspektivou modernizačního projektu, v němž klady údajně převažují nad negativy. Komunistický režim považují za integrální součást vývoje československé poválečné společnosti. Občané, straníci i nestraníci, se tak každý po svém podíleli na životaschopnosti diktatury. A co více, osvojili si její modus operandi a se stavem věcí veřejných byli dle nich srozuměni a vlastně i spokojeni,“ píše Kudrna. Na mysli má například (a především) Michala Pullmanna a Pavla Kováře, autory práce Co byla normalizace? Ostatně druhá, zhruba stostránková část sborníku obsahuje polemické příspěvky právě s Pullmannovou koncepcí a s těmi, kteří k ní mají blízko. První, rozsáhlejší část obsahuje několik studií o různých aspektech normalizace. Tuto část otevírá Kudrnův příspěvek Stručný nástin dějin normalizace, následuje mimo jiné stať Pavla Žáčka o Státní bezpečnosti v oné éře, Jana Rychlíka o cestování do zahraničí v té době či úvaha Antonie Doležalové o ekonomické dimenzi normalizačních let.  Svazek rovněž obsahuje řadu černobílých dokumentárních fotografií.

Bez zajímavosti není, že oba hlavní protagonisté sporu o normalizaci – Ladislav Kudrna (* 1975) a Michal Pullmann (* 1974) – jsou generační souputníci a oba vystudovali historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (Pullmann pak byl v letech 2018–2022 jejím děkanem).

Grafickou úpravu knihy vytvořila Lucie Batková, repro: Free Czech Media

Užitečná četba do Chorvatska

Jeden z nejvýznamnějších izraelských spisovatelů současnosti David Grossman (* 1954) se ve svém zatím posledním románu Život si se mnou zahrává (v hebrejském originále vyšel roku 2019) rovněž vrací do komunistické minulosti. Vystavěl příběh tří žen – babičky, matky a dcery. Hrdinky se vydávají na ostrov Goli otok u chorvatského pobřeží, kde (nyní devadesátiletá) Vera strávila v padesátých letech tři roky ve vězení, když odmítla zradit svého manžela, neprávem obviněného z velezrady. Takže Titova Jugoslávie bez iluzí. Z hesla na Wikipedii: „V roce 1948 zde byl zřízen vězeňský tábor, kam byli v následujících letech kromě kriminálních delikventů umisťování i političtí odpůrci režimu, stoupenci jak demokratických změn, tak stalinismu, ale i fašisté a ustašovci. Mezi vězni byli i známí zástupci jugoslávské inteligence (například politici, filosofové, lingvisté – výhradně muži). Vězni byli přepravováni na ostrov lodí z Rijeky. Tábor na Golém otoku byl přísně tajný a ani sami vězni netušili, kde se nacházejí. Kromě policejních a vězeňských složek netušila o internaci vězňů na Golém otoku ani rodina odsouzených. (…) Výstavba areálu tábora byla zahájena v roce 1949. Nejtěžší odsouzenci pracovali na místě zvaném Manastir, kde se věnovali těžbě kamene. Ženy byly v té době umístěny ve speciálním táboře.“ Ten tábor, dodejme, se nacházel nedaleko, konkrétně na ostrově Sveti Grgur.

David Grossman se inspiroval skutečností, konkrétně osudem Evy Panićová-Nahirová (1918–2015), jak to také v doslovu k románu vysvětlují Lenka Bukovská a Magdaléna Jehličková, přičemž první z nich román přeložila a druhá překlad redigovala. Grossman svoji románovou skladbu o zranění, která hrdinkám uštědřila historie a ony se s tím na poslední chvíli pokoušejí vyrovnat, pochopit se navzájem a odpustit si, „vrhl“ na papír, aniž by text strukturoval do kapitol. Je to ovšem vyprávění s množstvím dialogů, plynoucí v graficky od sebe navzájem oddělených obrazech, v er-formě, žádný chrlivý proud vědomí.

Ivan Brůha využil pro obálku fotografii Marii Luisy Rodriguez Fajardo z agentury Arcangel Images, repro: Euromedia Group

Potíže s identitou? Zkuste Verenu Kast

Na závěr něco o duši. Švýcarka Verena Kast (* 1943) je mezinárodně uznávanou psycholožkou jungiánského zaměření – byla profesorkou psychologie na univerzitě v Curychu, lektorkou a školicí analytičkou na curyšském Institutu C. G. Junga a vědeckou ředitelkou Lindau Psychotherapy Weeks. A je autorkou řady publikací, z nichž mnohé vyšly i česky, a to především v nakladatelství Portál. Jedním z mála jejích přeložených titulů, který v Portálu nevyšel, byla práce z roku 2005 Jak být sám sebou; česky byla publikována před deseti lety – a nyní ji v reedici do svého portfolia stáhl právě Portál. Nové vydání je na místě: Slovo identita je skloňováno čím dál častěji i naléhavěji, neboť lidé se pod náporem doby, která z různých příčin rozšiřuje paletu identit a nabízí dosud nevídané možnosti osobní volby (současně však vyvolává intenzivní pocity znejistění), ptají: Kým vlastně jsem? Autorka nejprve vymezuje „prostory, ve kterých zakoušíme identitu“, přičemž základem je tělo. Pak nastiňuje, jak, kde a proč se vytváří pocit vlastní hodnoty. V necelé třetině knihy se začne rozepisovat o klasické teorii identity Erika H. Eriksona, poté přechází ke koncepci C. G. Junga. Následují kapitoly o autobiografii: Jak se v člověku vytvářejí vzpomínky, co pro něho znamenají, jaký mají podíl na utváření identity. A závěrečných zhruba dvacet stran Švýcarka věnuje předpokladům i postupům k nabytí dobrého pocitu vlastní hodnoty.

Je třeba podotknout, že Verena Kast v nemalé části textu pracuje s jungiánskou terminologií, na niž si čtenář, jenž se dosud nesetkal se žádným spisem opřeným o analytickou psychologii, bude muset zvyknout. Ale Verena Kast není ortodoxní, nýbrž otevřená duše. Její zacílení nespouští před zájemce obtížně prostupnou stěnu – ostatně kdyby tomu tak bylo, sotva by mohla být tak čtenou autorkou, mimo jiné i v České republice.

Kateřina Tvrdá použila pro obálku fotografii z agentury Shutterstock, repro: Portál