Franz Kafka až v druhé linii? Ano, jde to, dokazuje román Magdalény Platzové

Patrně o žádném spisovateli dvacátého století se toho nenapsalo tolik jako o Franzi Kafkovi. V průběhu desetiletí vyšlo nespočet interpretací, studií, životopisů, knih a článků, které k této enigmatické osobě pronikaly z té či oné strany; podobně existuje nesčíslné množství adaptací jeho děl – filmových, komiksových, divadelních… Zájem se pochopitelně přesunul i na některé osobnosti z Kafkova okolí, nejvýrazněji na Maxe Broda, přítele, interpreta a obdivovatele Kafkova díla, jenž se o rukopisy pražského rodáka staral po jeho smrti v roce 1924 – byť jinak, než jak si tvůrce přál (což se postupem času stalo tématem mnoha úvah a esejů; u nás je známý například esej Kastrující stín svatého Garty Milana Kundery).

Ačkoli je Kafkův život popsán a prozkoumán skrz naskrz, relativně málo toho víme o jedné z důležitých postav v umělcově životě, snoubence Felici Bauerové. Je zřejmé, že v jeho životě hrála podstatnou roli. Dokládá to téměř tisícistránkové vydání Kafkových Dopisů Felici (jež ovšem obsahuje i množství dopisů adresovaných Gretě Blochové) i monumentální Kafkova monografie z pera Reinera Stacha, kde o Bauerové nalezneme řadu zmínek. Ale česká spisovatelka žijící převážně ve Francii Magdaléna Platzová (* 1972), která v Americe v roce 2010 o Kafkovi přednášela a následně se setkala s Feliciným synem, se chtěla dostat hlouběji do postavy Felice Bauerové (1887–1960), jež byla vzdálenou příbuznou Maxe Broda. A i díky onomu setkání s jejím synem vznikla kniha Život po Kafkovi.

Platzová na začátku knihy předesílá, že neběží o historický životopis. Jedná se o román, v němž však vystupuje mnoho postav založených na reálných předobrazech a v němž jsou citovány dochované prameny. A nikoliv poprvé u této autorky narazíme na metarovinu – tentokrát se týká přímo vzniku knihy. V kapitolách situovaných do let 2019 a 2020 přibližuje přípravu rukopisu a popisuje svá pátrání po stopách Felici Bauerové, která se po definitivní odluce od Kafky vdala, měla dvě děti a emigrovala do Spojených států, a dalších postav, které sehrály důležitou úlohu v Kafkově životě. Vedle těch „obligátních“, jako je zmíněný Brod, se Platzová věnuje třeba i „básnířce V.“, která Dopisy Felici překládala do češtiny (v tomto svazku Kafkových spisů, který česky vyšel roku 1999, je jako překladatelka uvedena Viola Fischerová).

Felice Bauerová (1887–1960), zdroj: franzkafka.de

Ona metarovina nevede v Životě po Kafkovi primárně k formálnímu experimentování; kapitoly o psaní knihy nevčlenila autorka do románu proto, aby problematizovala proces vyprávění. Spíše považovala obvykle neviditelné kořeny příběhu za jeho důležitou součást. Zatímco v jedné ze svých nejvýraznějších knih, románu Anarchista (2013), Platzová vsadila na postavu historika Jana, který pátral po stopách ruského anarchisty Andreje B., v Životě po Kafkovi je pátrající osobou autorka sama. A protože je především spisovatelkou, jako spisovatelka přistupuje k „látce“ svého románu – vychází z reálných předobrazů, avšak vytváří výpověď s obecnější platností. Více než o Felici Bauerové a její stopě v (literární) historii je tak Život po Kafkovi intenzivní výpovědí o odcházení, o tom, jakým způsobem může jedinec poznamenat lidi kolem sebe, a rovněž freskou přibližující na plasticky vykreslených postavách určitou část světa v určitém čase.

Pokud bychom hledali cosi jako ústřední zápletku románu, byla by to snaha nakladatele Salmana Schockena získat dopisy, jež Kafka své snoubence posílal. Do tohoto obchodu se rovněž zapojí Felicin syn a také Max Brod. V dalších linkách románu sledujeme údajného syna Franze Kafky a Grety Blochové snažícího se získat informace o své matce, která jej dala k adopci, či osud Felicina syna, jenž je v románu pojmenován Joachim.

Obálka jednoho z německých vydání Dopisů Felici s fotografií obou aktérů, repro: Amazon

Na takto vymezeném půdorysu má autorka nakročeno k až detektivnímu pátrání a k odhalování dosud neznámých souvislostí. Avšak její hlavní pozornost se upírá jiným směrem. Třeba k myšlence, „že Feliciny dopisy nezničil Kafka, jak se její rodina domnívá. Ona sama je zničila. Vyžádala si je od něj nazpět při své poslední návštěvě Prahy, na konci prosince roku 1917“. Autorka dochází k tomuto závěru nikoli na základě dochovaných materiálů a pramenů. Jde o její přesvědčení, k němuž se propíše v kapitole, ve které se věnuje zmíněné „básnířce V.“, a to poté, co konstatuje, že je jí, spisovatelce samotné, „čtyřicet osm, právě tolik jako Felici, když se stěhovala do Ameriky“. Tato drobná epizoda naznačuje, že Platzovou daleko spíše vede snaha zachycované osobnosti lidsky přiblížit a snad jim i skrze sebe sama porozumět, než pramenný výzkum (byť některé kapitoly dokládají, jak hluboce se do věci ponořila).

V krátkých kapitolách přeskakuje Platzová v čase – hlavní část knihy se odehrává mezi lety 1935 a 1960 –, mezi jednotlivými aktéry a městy, od New Yorku přes Lyon, Paříž, Ženevu až třeba po Tel Aviv. Dějinné pohyby, které do života klíčových jedinců (mnozí z nich jsou Židé) zasahují, nejsou nijak exploatovány, často probíhají spíše na pozadí vyprávění o všedních věcech – tak, jako se kdesi na pozadí románu dlouhou dobu pohybuje Franz Kafka. Ten se v knize vzhledem k jejímu časovému záběru vyskytuje pouze ve vzpomínkách, narážkách, reminiscencích, je zde coby fantom, který se táhne za Felicí Bauerovou (i za dalšími postavami), jako stín vynořující se sice zřídka, zato intenzivně.

Magdaléna Platzová, foto: Lara Kastner / Argo

Život po Kafkovi je knihou, která z aktuální české prozaické produkce kvalitativně vyčnívá. Autorka rozvíjí některá svá ústřední témata, její vyprávění je tak jako v některých předchozích knihách v těsném sepětí s dějinami. Zároveň citlivě vymodelovala postavy svého románu a určité situace, v nichž se ocitly, a to tak, že text bude na čtenáře intenzivně působit, ať už má, či nemá slabost pro Franze Kafku a lidi mu blízké.

Obálka Života po Kafkovi, repro: Argo