Ženy kolem Jana Wericha. Brdečková vykreslila „moudrého klauna“ bez iluzí

Tereza Brdečková (* 1957) pojala knihu O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha velmi osobně a je to tak správně. Asi ani nemohla jinak: Jako dcera scenáristy a spisovatele Jiřího Brdečky, který náležel k Werichovým přátelům, osobně poznala prostředí pražské umělecké komunity, která žila a stýkala se především na Kampě. Tereza byla v šedesátých a sedmdesátých letech dítkem a pak studentkou, ale společnost svých rodičů a jejich přátel pochopitelně vnímala s citlivostí neopotřebované mladé duše. Důvod k psaní však nebyl programový ve smyslu „konečně to popsat“. Podnět se dostavil víceméně spontánně. A také ve výsledku nejde o autorčiny memoáry, nýbrž o dokumentární koláž, jejíž součástí jsou pisatelčina nepočetná vzpomínková intermezza. Impulsem bylo setkání Brdečkové se Zdenkou Hulik, vnučkou Jana Wericha, jíž se říkalo a říká Fanča. Potkali se po bezmála čtyřiceti letech. Fanča sedí v křesle po Werichovi, které jeho dcera Jana věnovala rodině Brdečkových po otcově smrti, a vede s Terezou hovor. Po návratu do švýcarského Curychu, kde Zdenka žije a pracuje jako fyzioterapeutka, začne Terezu zásobovat dokumenty. A najednou je tu nápad na knížku o společenství kolem Wericha, jehož byly ženy podstatnou součástí.

Kolektivní portrét

Chronologicky vystavěné vyprávění začíná seznámením dvaadvacetiletého Wericha s o rok mladší Zdenkou Houskovou, bystrou a praktickou ženou, která již dokázala existenčně stát na vlastních nohou. Sňatek uzavřeli 1. července 1929 a vydrželi spolu až do smrti. Nebylo to však snadné manželství nejen s ohledem na turbulence dané velkou politikou (válečný exil v USA, cenzura v komunistickém Československu a z ní vyplývající peripetie), nýbrž také Werichovou osobností. „Nebyl zvědavý na mravy královského dvora, které si Werich doma zavedl,“ vysvětluje autorka, proč její otec k Werichům sice často docházel, ale současně si udržoval odstup. Brdečková tedy více než kdo před ní akcentuje ženský živel v tomto společenství, dokládá a vyzdvihuje jeho nepominutelnou úlohu při fungování jak Wericha, tak jejího vlastního otce či třeba Jiřího Trnky nebo Adolfa Hoffmeistera. Jejich manželky zůstávaly doma, vytvářely zázemí, zařizovaly každodenní nutné záležitosti, tisíc a jednu drobnost, nadto v poměrech permanentního nedostatku toho či onoho produktu nebo služby, jak to bylo pro země reálného socialismu typické. Pánové se tímhle nezanášeli, dělali umění. Brdečková bez hořkosti či ironie píše, že její otec třeba nebral na vědomí, že mají doma elektrické pojistky a občas je třeba je vyměnit.

Jedenáctiletá dcera Jana Werichová s otcem v divadle, Praha, 1946, foto: Václav Chochola / Limonádový Joe

Svazek O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha je tedy kolektivním portrétem nejen tří žen z titulu knihy, nýbrž ženského elementu v dané komunitě a na pozadí doby, dobové politické reality a panujících kulturních vzorců. Werich se tu nachází v podobě obelisku, k němuž se jednou těsně, podruhé volně vztahují popisované děje a situace. Brdečková využívá řady materiálů, zejména rodinnou korespondenci Werichových a Werichovy osobní deníky z let 1958–1974, které jí Fanča zapůjčila (z trojdílné Korespondence Voskovce a Wericha, publikované v letech 2007 a 2008, cituje jen zřídka, aby tento projekt nedublovala). Přetištěné dopisy, které si Werichovi při různých odloučeních vyměňovali, jsou dokladem (dnes odcházejícího) epistolárního umění, jež ovládala i dcera Jana v již velmi mladém věku. Brdečková složila publicistický portrét bez poznámkového aparátu, bez jmenného rejstříku, jde o edici čtenářskou, ale ne podbízivou, natož bulvární. Svazek s využitím detailů z Werichových deníků efektně, ale kultivovaně graficky upravili Karel Haloun a Luděk Kubík, kniha obsahuje několik obrazových příloh s řadou perfektně dokreslujících (a kvalitně reprodukovaných) fotografií. Škoda několika literních chyb, jež v textu zůstaly.

Werichovy sedmdesátiny. Jiří Brdečka, těsně za ním Zdenka Werichová, Praha 1975, foto: Václav Chochola / Limonádový Joe

Limity doby i přístupu

Už bylo řečeno, že Tereza Brdečková nebyla při psaní nezúčastněnou dokumentátorkou a kompilátorkou. V úvodu knihy předesílá, že má „vztek na falešné interpretace konce Werichovy Kampy, na ty, kdo si troufají hodnotit selhání obrů, když jsou sami trpaslíci, na Werichovy falešné důvěrníky, na bulvární novináře“. Její základní pozici můžeme tudíž vytyčit jako kritickou sympatii. Autorka už dlouhé roky a bez ideologické okázalosti a tuhosti projevuje feministický náhled na soužití ve společnosti, ale současně není chytrá a moralizující zpětně, kdy se nynější měřítka mechanicky a ahistoricky nasazují na minulost, a ta se pak snadno mistruje za zpátečnictví. Brdečková ani nehájí, ani nekritizuje, nýbrž vysvětluje a snaží se věci pochopit, včetně vlastního tehdejšího chování, které reflektuje v nedlouhých intermezzech, jež vsadila do proudu vyprávění. „Moje generace v Praze neholdovala drogám, ale vždycky se pilo, kouřily se cigarety a důvod se nehledal. Lidé z uměleckého prostředí, které jsem znala, pili denně,“ píše autorka v intermezzu o pití alkoholu, které ostatně bylo problémem i pro Zdenu Werichovou a její dceru Janu. V jiném intermezzu Tereza líčí, jak v první půli sedmdesátých let, kdy chodila na gymnázium, vyzvala profesorka třídu ke vstupu do SSM. „Nikdo ruku nezvedl. Řekla: ‚Já počkám.‘ Nastalo pětiminutové napjaté ticho a postupně se přihlásili všichni. Nevím dnes proč. Vypadalo to jako davová psychóza. Tehdejší občanský strach se netýkal mučení ani kriminálu, snad jen vyhození ze školy či z práce,“ píše Brdečková a jsou to cenné pasáže tím, že asi autorka nehraje na hrdinku. O tomtéž svědčí věty v závěrečném stručném intermezzu, umístěném mezi partie o postupném rozkladu a vymíraní „Werichovy Kampy“: „Jsem si vědoma, že Československo v té době prožívalo těžší dramata než odchod zestárlých umělců zdecimovaných válkou a následným režimem, lidí, kteří přes všechnu mizérii jistou příležitost v životě dostali. Probíhaly soudy s disidenty. Chartu podepisovali i lidé, které nechránilo slavné jméno a na svůj podpis dopláceli bolestněji než čelní disidenti.“

V některých pasážích však Brdečková přehání či není přesná. „Češi sice v roce 1945 s nadšením vítali americkou armádu s jejími nylonkami, žvýkačkami, jazzem a ledabylou elegancí, ale většinou neměli v úmyslu se vzdát skrčenecké knedlíkové kultury, která je provedla protektorátem,“ tvrdí autorka. Jenže Češi tehdy vítali také Rudou armádu a označit válečné časy za knedlíkovou kulturu je dost mimo. O měsících po smrti Stalina (březen 1953) píše, že „studená válka se pomalu překlápěla v horkou“ – je opravdu záhada, co tím myslí. Naopak opravdu horká válka té doby, totiž korejská, která vlastně zastupovala boj mezi Západem a Východem, byla v červenci 1953 přerušena (a příměří trvá dosud). Když Brdečková píše o zamezení zájezdu Divadla ABC do Paříže na konci padesátých let, tvrdí, že na vině byla „závistivá česká klika“, která tak učinila „dokonce proti vůli strany a vlády“, ovšem o osm řádek dál tvrdí, že výjezd do Paříže byl zablokován „z nejvyšších stranických míst“ Jak to tedy bylo přesně? To je jedno z těch míst knihy, kdy nezdrojovaná publicistická nota naráží na své limity.

Postupné nabývání obrysů

Portrét Jana Wericha se v posledních letech začíná velmi pozvolna skládat. Loňský dokumentární film Jan Werich: Když už člověk jednou je… shromáždil díky rešerším mnohý obrazový materiál, ale portrét zůstal v hrubých obrysech, honil příliš zajíců a nepřekročil zdvořilostní tón. Kniha O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha přidává důležitou fazetu. Neadorující, neiluzorní, v něčem zdrženlivou: Stejně jako film obecně konstatuje, že Werich měl milenky a přidává blíže nespecifikovanou informaci, že na přelomu šedesátých a sedmdesátých let „potkal pozdní lásku, k níž ho po zbytek života vázalo silné pouto, a jeho rodina o tom vztahu věděla (…) vztah k nijak mladé vdané ženě, které se doma přezdívalo ‚Josef‘ byl vážný a jeho průběh Werich i jeho blízcí vždycky tajili“. A obdobně jako režiséři Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer, tak i Brdečková poměrně detailně přibližuje protagonistova poslední léta s fyzickým chátráním a psychickým strádáním, aniž se však slovem zmíní o tom, že právě v té době Werich přijímal (tenkrát prominentního) novináře Jiřího Janouška, který pak roku 1982 zveřejnil knihu Rozhovory s Janem Werichem.

Obálka knihy O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha, repro: Limonádový Joe

Filmaři také vůbec nezmínili Werichovo soužití pod jednou střechou s básníkem Vladimírem Holanem v letech 1948–1968; to Brdečková jeho nesnadnost charakterizuje stručně, ale výstižně. V této souvislosti stojí za připomenutí divadelní hra Pavla Jurdy Hadry, kosti, kůže, kterou má od září 2019 v režii Martina Františáka na repertoáru pražské Švandovo divadlo a v níž je Werich podán jako komplikovaná, a ne vždy pevná osobnost. A rovněž na podzim 2019 si odbylo premiéru autorské monodrama inspirované životem Zdeny Werichové WER ICH, které napsaly Denisa Cupáková a Alexandra Bolfová, přičemž první ze jmenovaných paní Zdenu ztělesňuje a druhá inscenaci režírovala; brněnská Zóna nezávislého umění – CO.LABS titul uvádí dosud. „Feministický hejtspíč o tom, jaká Zdena byla a jaká možná měla být…,“ píší autorky. „Jak z toho ven, když chuchvalec čehosi sedící na zkurveném malém českém paloučku od rána do večera chytá ryby anebo chodí za kravičkami, viď, Jani? Jak být manželka a ne sestra, když to péro prostě smrdí a ten smrad nejde dolů? A pořád se to děje, cyklicky. Ono je to vlastně úplně jedno, jestli nějakou rakovinu má, nebo ne. A jak se mám, já? No, že se ptáte! Sebeobětování, sebedefinování, sebepoznání. Sebedestrukce. WER ICH?“

Zpět k Tereze Brdečkové. Měla plné právo knihu o Janu Werichovi napsat a zhostila se toho velmi slušně. Doporučená cena tohoto třísetstránkového paperbacku není zrovna malá (přes pět stokorun) a svědčí o tom, jak i ceny knih letí nahoru. Ovšem pro toho, koho společenství kolem Jana Wericha a celá ta „stará Kampa“, jež je odešlou historií, zajímá, jde o publikaci téměř nepostradatelnou.