Celovečerní dokument o Werichovi se zastavil sotva v půli cesty

Název filmu – Jan Werich: Když už člověk jednou je… – v sobě nese část z toho asi vůbec nejzprofanovanějšího výroku „moudrého klauna“, jak byl Jan Werich mnohdy označován, přičemž tento neméně zprofanovaný přívlastek v portrétu nezazní, ačkoliv by stál za reflexi, neboť odráží silně zjednodušené vnímání tohoto umělce.

Werich sice není v portrétu režírovaném šedesátníky Martinem Slunečkem a Miloslavem Šmídmajerem stavěn zcela na piedestal, ale ani to není profil kritický či řekněme analytický. V zásadě spoléhá na to, že Werichova životní a umělecká cesta byla sama o sobě dramatická, neboť přerušovaná a atakovaná politickou mocí a cenzurou, tudíž ji stačí převyprávět v podstatě chronologickém běhu. Přesněji: od Vest pocket revue (1927), původně jednorázového představení, které secvičili s Jiřím Voskovcem a nakonec inscenace dosáhla více než dvou stovek repríz, až po vystoupení v Lucerně k padesátinám tohoto titulu, kde se Werich naposledy objevil před publikem; pak už jen následoval finální odliv sil, podlehnutí chorobám. Werichův konec snímek popisuje s konkrétností poměrně drásavou, ale pochopitelnou, neboť zdravotní neduhy jej sužovaly posledních dvacet let života a měly vliv na jeho tvorbu a veřejnou činnost.

Pusťte si trailer dokumentu Jan Werich: Když už člověk jednou je… Na snímku Jiří Suchý během natáčení, zdroj: © Bio Illusion / YouTube

Slunečko se Šmídmajerem u Werichova portrétu co do poetiky nepřekračují televizní standard (jen stopáž je namísto obligátních 52 nebo 56 minut dvojnásobná). Mluvící hlavy se střídají s ukázkami z filmů, s fotografiemi, se soukromými filmovými záběry. Množství takovýchto materiálů je značné, a kromě notoricky známých partií kupříkladu z filmů V & W nebo z těch, v nichž Werich po válce hrál již bez svého parťáka, se režiséři dostali i k sekvencím známým daleko méně (kupříkladu soukromé záběry z USA v čase druhé světové války). V některých pasážích z Werichových rolí našli výstižné komentáře k jeho osobní situaci.

V mluvících hlavách se střídají teatrolog Vladimír Just, filmový historik Pavel Taussig, publicista František Cinger, z umělců Jiří Suchý, Zdeněk Svěrák a Jiřina Bohdalová. Ke konci snímku k nim přibudou Werichova dlouholetá opatrovatelka a přítelkyně Werichovy dcery Eva Tůmová a Werichova vnučka Zdena Kvapilová. Třeba hned dodat, že tyto dvě ženy vnášejí do výpovědí čerstvý vítr, protože hovoří o někom, komu byly dennodenně nablízku. Just a Taussig poskytují spolehlivé informace ze svých oborů, Cinger sype informace tak trochu od všeho i od ničeho. Výborný je Jiří Suchý, jenž se s Werichem přátelil a evidentně v hlavě nosí unikátní vzpomínky, ale je kromě jiného džentlemanem, takže je zdrženlivý. Zdeněk Svěrák působí nejzajímavěji tehdy, když čte ze svých deníkových zápisků, které si po návštěvách u Wericha vzápětí dělal. U obou z nich je patrné, kolik pro ně Werich umělecky znamenal. Jiřina Bohdalová, jíž Werich dal v divadle práci, když na tom byla v padesátých letech existenčně mizerně, je v konečném sestřihu vytěžena pouhými několika větami. Nevím proč, ale ani slovem není zmíněn publicista Jiří Janoušek, který s Werichem těsně před koncem jeho života natáčel interview, která v roce 1982 publikoval v knize Rozhovory s Janem Werichem. Odmítl Janoušek podat svědectví, anebo jej filmaři pominuli, protože je to osoba tzv. problematická (od r. 1977 zeť Lubomíra Štrougala)? Janoušek je na rozdíl do Cingera takříkajíc přímý svědek.

Jan Werich s Jiřinou Bohdalovou, nedatováno. Z filmu Jan Werich: Když už člověk jednou je…, foto: © Bio Illusion

Filmaři nezastírají Werichův hédonismus (jídlo, pití, kouření apod.) a opakovaně zazní, že vedle manželky Zdenky měl řadu milenek (jmenována není žádná). Ale vyprávění v zásadě zůstává přede dveřmi, je zdvořilé, nekontextualizuje a po ničem se neptá polemicky. Nepadne zmínka o nesnadném Werichově soužití pod jednou střechou (v pražské malostranské Dobrovského vile) s básníkem Vladimírem Holanem v letech 1948–1968. Neklade si důsažně otázku, nakolik čestně se Werichovi podařilo přežít padesátá léta a jaké ústupky při tom musel dělat. Ve filmu pouze letmo zazní, že Voskovcův vztah ke komunistické straně a moci byl kritičtější než Werichův, ale už se nic neřekne o tom, jaký tedy ten Werichův vztah byl. Není zde dán prostor vůbec nikomu, kdo by na Werichovu tvorbu či osobnost nahlížel kriticky. Osvobozené divadlo a Werichova osobnost jsou v pojetí Slunečka & Šmídmajera pojímány jako uzavřená záležitost; co mohou, či naopak nemohou sdělit dnešnímu divákovi, to se zde neřeší. Jan Werich je tímto pojetím zdvořile předložen svým vyznavačům a jistě by se tento dokument hodil i jako edukační pro pokročilejší žáky základních škol a středoškolské studenty.

V čem tedy tkví nadhodnota dvojnásobné stopáže ve srovnání s běžnými televizními portréty výrazných tvůrců? Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer bez frapantních zkratek a zkratů převyprávěli dospělý život, to ano. Jenže naprosto konvenční forma jejich dokumentu, takříkajíc řemeslnicky televizní, unesla tu stopáž jen proto, že ji sytil Werichův životaběh, že jim to zařídil sám umělcův osud. Ale aby byl Jan Werich zpřítomněn v obecnějším povědomí jako velké téma, k tomu by byla adekvátnější nejspíš série, která by tematizovala jednotlivé fazety Werichovy osobnosti a ptala by se, zda jeho typus náležel či nenáležel ke „staré dobré“ kultuře minulého století, anebo je „použitelný“ i ve století stávajícím. Že taková série dosud nevznikla, ačkoliv od umělcovy smrti uplyne poslední říjnový den jednačtyřicet let, přičemž Werich je mnohými považován za bezmála národní poklad, to také o něčem vypovídá.

Plakát filmu Jan Werich: Když už člověk jednou je…, repro © Bio Illusion

 Jan Werich: Když už člověk jednou je… (ČR, 2021, stopáž 105 minut)
Režie: Martin Slunečko, Miloslav Šmídmajer, scénář: Martin Slunečko, Miloslav Šmídmajer, Jakub Vansa, Miloslav Šmídmajer, kamera: Miroslav Souček, střih: Jakub Vansa, hudba: Petr Malásek, zvuk: Pavel Dvořák.

V kinech od 5. srpna 2021.