Jak si žijeme (my v Evropě). O dvou snímcích z letošního karlovarského festivalu
V programu letošní akce se kromě jiného vyskytují snímky ohmatávající podobu nejen sociálních rozdílů v současné společnosti, ale také ochotu přijmout jinakost myšlení a mentality. Společným rysem takto orientovaných výpovědí je, že neprobouzejí buřičství, nýbrž je spíše ovládá smutek.
Spisovatelka na lodi
K nejpůsobivějším dílům, která jsem ve Varech spatřil, náležel francouzský Ouistreham. Převažujícím dějištěm zde je reálné normandské přístavní městečko Ouistreham, odkud odplouvají trajekty do Anglie. Podle předlohy Florence Aubenasové, nejspíš vycházející z vlastních zkušeností, natočil Emmanuel Carrère (* 1957) příběh spisovatelky Marianne (Juliette Binocheová), která v přestrojení pronikne mezi „neviditelné“ zaměstnance, mezi uklízečky nucené pracovat za nejnižší mzdu, aby poznala jejich život. Rozhodla se totiž napsat román o tomto prostředí. Tento případ připomíná čin české novinářky Saši Uhlové, která se nechala zaměstnat v několika přehlížených pracovních pozicích.
Spisovatelka Marianne (Juliette Binocheová) s příslušnicí prekariátu. Záběr z filmu Ouistreham, foto: Archiv KVIFF
Režisér, od něhož byl v ČR v roce 2014 uveden snímek S Molièrem na kole (2013), ve filmu Ouistreham obdivuhodně skloubil herectví hlavní představitelky s (ne)hereckým souborem tvořeným lidmi, kteří tu představují variantu sebe samých. Bez jakékoli okázalosti, režie téměř reportážně postihuje jak namáhavou práci, často zhuštěnou do děsných časových limitů (zvláště uklízení a přestýlání kabin na trajektu), tak vztahy mezi zaměstnanci, jimž za sebemenší prohřešek hrozí propuštění. Mnozí lidé, živořící na sociálním dnu a ohroženi ztrátou práce, musí vyhledávat více pracovních úvazků, často obtížně stíhatelných, aby si vydělali na základní potřeby a případně se mohli postarat o děti. Často měli sny, co by chtěli dělat nebo v čem by rádi podnikali, jenže neuspěli. Autoři provázejí diváka zákoutími sociální podpory, s vyplňováním žádostí i se záludnostmi přijímacích pohovorů. Marianne až dojímá, s jakou péčí ji ostatní zaučují, aby v požadované kvalitě a včas plnila pracovní povinnosti, oceňuje jejich bezprostřednost, s níž se dokáží pobavit, zužitkovat vzácné chvilky volna a oddechu, jedna z nich i s dětmi přichystá oslavu Marianniných narozenin.
Z rychle zrozeného kamarádství se posléze vyklube Mariannino přátelství se dvěma mladými ženami. Když se však dozvědí pravý účel Marianniny pracovní epizody, považují její počínání za zradu, odmítají uznat autenticitu jejích citů, dokonce chtějí, aby si s nimi ještě jednou zopakovala pracovní směnu, což ona zavrhne coby pózu, jako nic neřešící požadavek. Odmítají přijít na oslavu Marianniny knihy, kterou ostatní oceňují za vyslovení pravdy o jejich životních podmínkách.
Režisér Emmanuel Carrère, foto: Archiv KVIFF
Ouistreham se vyznačuje do jisté míry deskriptivní popisností, zachycuje vnější chování a jednání, aniž jde do nitra postav nebo hlouběji sonduje jejich minulost. Pozorujeme, jak se Marianne po rukama rodí budoucí dílo, jak si do počítače zapisuje a současně předčítá načerpané postřehy, možná se rovnou jedná o stránky chystaného románu. Tvůrci se spokojují s konstatováním stavu, spoléhají se na apelativnost přinášené výpovědi. Pracující ženy, o něž se vlastně nikdo nezajímá, které žijí ve svých nenápadných příbytcích chudě, ale přitom určitě lépe nežli migranti z Afriky, jsou tu představeny coby objekt řekněme bezohlednosti, na niž si zvykají jako na nutné zlo. Nehřímají tu žádné sociální střety. Snímek zkrátka nahlíží do života těch, kteří pro své okolí zůstávají pod jeho rozlišovací schopností.
Finka s Rusem vlakem jedou…
V něčem příbuzný je finský film Kupé č. 6, který získal na festivalu v Cannes Velkou cenu. Režisérem snímku je Juho Kuosmanen (* 1979), od něhož můžeme znát Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (2016).
Režisér Juho Kuosmanen, foto: Archiv KVIFF
Snímek se odehrává převážně ve vlaku jedoucím z Moskvy do arktického Murmaňska. Společné kupé sdílejí finská studentka Laura, jež se během studií v Rusku naučila dobře rusky, a nerudný, vodce holdující ruský dělník Vadim. Výřečný, neomalený, vzděláním zjevně nedotčený mladík s „rusky širokým“ srdcem zprvu pokládá Lauru za prostitutku (vždyť proč by jinak jela do takové bohem zapomenuté lokality?). Jejich vzájemná počáteční averze však pozvolna roztává. Dívka začíná Vadima vnímat coby svérázného samorosta – nakonec on jediný se jí snaží pomoci, když ona má problémy dopravit se v zimním období k murmaňským petroglyfům, pravěkým nástěnným kresbám, které nadšeně nalezla ve výpravné knize. Ústřední dvojici s velkým pochopením pro rozpoložení svých hrdinů ztělesnili Seidi Haarlaová a Jurij Borisov.
Laura si díky ve vlaku proběhnuvším telefonátům uvědomí určitou povrchnost a mondénnost svého dosavadního žití. Byla ubytována v přepychovém bytě své lesbické kamarádky, zúčastňovala se tamních večírků a rádoby přemýšlivých debat. Kamarádka s ní také měla na nynější výpravu cestovat, ale je věčně zaneprázdněná něčím „důležitým“ a Lauře dochází, že je pouze jedním z mnoha lidí, jimiž se kamarádka obklopuje. Takže je tu Vadim. Patří mezi outsidery, hledá v životě novou šanci. Je hrdý na sovětskou minulost – na vítězství ve válce, na Gagarinův let do vesmíru. Zaostalost a ponurost vlasti, které prosvítají z dění v okolí trati i v Murmaňsku samém, nevnímá. (Ve vlaku je běžné kouřit, i když je to oficiálně zakázáno; kvete alkoholismus; z pohledu cizince převažuje neomalené chování. Ale jediným zlodějem se tu ukáže být finský turista, dočasně usazený v dívčině kupé – ukradne její videokameru…)
Převážně rusky mluvený snímek předvádí širokou škálu ruských povah, ať je to nepříliš ochotná, aspoň však formálně zdvořilá a starostlivá průvodčí ve vlaku, číšníci v jídelním voze nebo plejáda lidiček v Murmaňsku, s nimiž se Laura i Vadimovou zásluhou setkává. Kupé č. 6 začíná jako drama s jednoznačně rozestavěnými povahopisy, ale s narůstajícím souzněním protagonistů se dostavují humorné postřehy týkající se odlišných mentalit i vzdělanosti. Výmluvná je kupříkladu návštěva u mládencovy matky (kam dojedou zjevně ukradeným autem), spokojené, že si syn našel nevěstu – a okouzlená Finka se tam zpije do němoty.
Kupé č. 6 je dílo divácky vstřícné, nepohrdající, nepomlouvačné. Ani nepůsobí klaustrofobicky, ačkoliv je nemalou svou částí uzavřeno do stísněného vlakového kupé. Neřeší politické aspekty, soustředí se na prosté obyvatelstvo. Mírně podnapilý Rus ztrácí veškerou komisnost a odtažitost, připraven nabídnout takříkajíc srdce na dlani. Je to málo?
Ouistreham (Francie, 2021, stopáž 100 minut)
Režie: Emmanuel Carrère, scénář: Emmanuel Carrère, Hélène Devynck, kamera: Patrick Blossier, hudba: Mathieu Lamboley, střih: Albertine Lastera. Hrají: Juliette Binocheová, Hélene Lambertová, Aude Ruyterová, Steve Papagiannis, Louise Pociecka a další.
Kupé č. 6 / Hytti nro 6 (Finsko, 2021, stopáž 107 minut)
Režie: Juho Kuosmanen, scénář: Andris Feldmanis, Livia Ulman, Juho Kuosmanen, kamera: J-P Passi, střih: Jussi Rautaniemi. Hrají: Seidi Haarlaová, Jurij Borisov a další.
