Mezi dvěma podobami dospívání. Vrcholy přehlídky Tady Vary
Přehlídka Tady Vary nahradila letošní zrušený ročník karlovarského filmového festivalu. Otevíral ji tragikomický příběh dospívající dívky s rakovinou Než skončí léto a uzavíralo zrání dětského herce formovaného otcem-alkoholikem v Honey Boyovi.
Koronavirová pandemie a její (doufejme) dozvuky jsou velkou zkouškou pro (nejen) filmové festivaly. Karlovarští pořadatelé vymysleli originální plán. Náhradní přehlídka Tady Vary v 96 kinech po celé ČR zareagovala na zákaz pořádání velkých akcí, vyšla vstříc možnosti využít znovuotevřená kina, ktrá se potýkají se slabou návštěvností. Kinaři si stěžují, že nemají co (nového) hrát. Uvolnění přišlo na začátku léta a diváci se do kin bez velkých hitů vracejí jen pozvolna. Zástupci kin, distributorů i pořadatelů festivalů v této situaci nezřídka považují návštěvnost jakkoli převyšující průměr deseti diváků na projekci v podstatě za úspěch.
Program Tady Vary jsem shodou okolností sledoval ve třech různých městech Čech: v Chocni, Brandýse nad Labem a Praze. Někde projekce doprovázely technické problémy, výpadky obrazu i nespuštěný zvuk, ale publikum (obvykle v počtu 20–25 lidí odpovídajícím celkovému průměru akce) reagovalo vstřícně a trpělivě. Vládl určitý vděk za to, že karlovarský festival dorazil za svými diváky. Na řadu míst přijely i delegace – varský tým se s přehlídkou v podstatě vydal na roadtrip. Už v den zahájení pořadatelé Tady Vary oznámili, že chtějí, aby letos v listopadu opět cestovali diváci – a dorazili na „54 ½ MFF Karlovy Vary“, kdy by mělo být během čtyř dnů promítnuto na třicet vybraných filmů.
Podívejte se na trailer snímku Meky, foto: © Bontonfilm Jaká bude náplň takového „meziročníku“, a zda půjde o zmenšený regulérní festival nebo specificky koncipovanou přehlídku, uvidíme. Program Tady Vary každopádně připomínal sekci Horizonty, shrnující vybrané tituly ze zahraničních festivalů. A snímky doplnila světová premiéra domácího dokumentu Meky, která by se ve Varech jinak odehrála patrně ve Zvláštním uvedení. Portrét v Česku a na Slovensku všeobecně oblíbeného zpěváka Mira Žbirky od režiséra Šimona Šafránka se po vypravěčském kolapsu jménem Bourák a nastavované kaši letní komedie 3 Bobule jeví být jako první domácí letní pokus, který by mohl dobře zafungovat na pokladnách (letních) kin, a přitom si zachovat elementární úroveň.
Zachránit namísto sebe někoho jiného
Program Tady Vary se rozpínal se mezi dvěma snímky oslovujícími diváky emocemi spojenými s nelehkým dospíváním.
Prvním z těchto děl se jmenuje Než skončí léto a Honey Boy. Australská tvůrkyně Shannon Murphyová natočila tragikomický příběh šestnáctileté dívky Milly s rakovinou a její vykolejené rodiny. Do ní náhodným setkáním vstoupí drogově závislý Moses. Jako by se Milla rozhodla, že tváří v tvář vlastní konečnosti zkusí namísto sebe zachránit někoho jiného. Někoho, kdo je vybavený nespoutanou životní energií, kterou ovšem zbytečně obrací proti sobě. Než skončí léto se pohybuje na pomezí mainstreamu a nezávislého filmu a disponuje výbornými hereckými výkony.
Líčí osudy svých hrdinů a hrdinek se zájmem a pochopením a bez zlehčování, jakkoli se nevyhýbá bizarním situacím, naplňujících snímek osvěžujícím humorem. Film vstoupil 14. července do českých kin a zasloužil by si, aby se s jeho emocemi i bohatou zvukovou a náladovou stránkou mohli potkat další diváky a divačky.
Naproti tomu závěrečný Honey Boy (kterému jsme věnovali samostatný článek, pozn. red.) se sentimentu a dojímání nad zpackaným lidským zráním nevyhnul. Mimochodem: tento loňský snímek byl již na jaře ohlášen v programu posléze zrušeného Febiofestu pod titulem Sladký chlapec. Film režírovaný Almou Harel je celkově zajímavější příběhem svého vzniku než jako snímek samotný. Scénář sepsal coby svoji autobiografii americký herec Shia LaBeouf, známý stejně svými rolemi jako skandály, jimiž baví, udivuje i znechucuje internet.
Dvanáctiletý dětský herec Otis je doprovázen svým slabošským otcem, bývalým klaunem a labilním alkoholikem Jamesem (hraje ho samotný LaBeouf). Ten ho láme do podoby stejné trosky, jakou je on sám. Některé momenty své rané herecké kariéry (ze seriálu Even Stevens) cituje Shia LaBeouf doslova; stejně tak konkrétní reálie ze svého života. A Honey Boye během odvykací kúry vypráví už dvaadvacetiletý Otis, kterého Lucas Hedges herecky značně připodobňuje LeBeoufovi.
Příběh vyrovnávání se s otcovým odkazem se občas dotkne povahy fikce v našich životech, ale zůstává především dojemnou story o chlapci čelícímu otci krutému a dezorientovanému stejně jako filmový a televizní byznys.
Civilní Sára, přepjatá Ema
V programu Tady Vary pro mě měly navrch autorky a hrdinky. Francouzská Proxima je uměřeným civilním příběhem matky-astronautky a dcery tváří v tvář odloučení uprostřed sci-fi kulis Evropské vesmírné agentury a Bajkonuru (filmu se budeme věnovat v samostatné recenzi – pozn. red.).
Snímek Alice Winocourové dokáže zprostředkovat emoci odpoutání jednoho (rodičovského) lidského života od druhého. Na jeho pozadí se nachází ženské téma – prosazení se v dominantně mužské profesi. Ale jeho hlavním tématem je intimní sféra – cena, kterou platíme za směr, jímž se v životě vydáváme, a koho tím necháváme za sebou. „Všichni se připravují na odloučení, ale nejtěžší je návrat a zjištění, že všechno funguje i bez nás,“ říká kolega astronaut hlavní hrdince Sáře před startem jejich vesmírné mise.
Naopak na hraně přepjatosti stylizovaná Ema, dílo nejslavnějšího chilského režiséra současnosti Pabla Larraína, se pokouší zhmotnit nepokojného ducha města Valparaíso do podoby dívky, která se stala adoptivní matkou, aby se pak své role zase vzdala. Tanečnice Ema se přes den věnuje reggaetonu, v noci kráčí městem s plamenometem v ruce. Její misí je rodina, jakou si sama přeje, a to navzdory blízkým, navzdory minulosti i konvencím společnosti. A Eminou takřka jedinou zbraní je její tělo. Kontroverzně přijímaný film je obrazově působivým vyjádřením rebelie skrze vysoce sexualizovaný a antiintelektuální taneční projev a kulturu. Jako realistické vyprávění může divákům selhávat, ale je to duchem velmi mladý a také velice politický snímek.
Budovat nároky na sebe sama
O výběru konkrétních filmů z Benátek, Sundance nebo Berlinale (snímek Zlovolné historky z předměstí, který tam paradoxně dostal cenu za svůj roztěkaný scénář) by se dalo jistě diskutovat. Ve zúženém výběru šestnácti filmů ostatně všechny volby vystupují výrazněji. O kontextech čísel návštěvnosti lze debatovat také. Ovšem o úspěchu Tady Vary jako by bylo rozhodnuto už dřív, totiž samotným rozhodnutím nesložit ruce v klín a schopností přijít s formátem ušitým na aktuální poměry. Nakonec, který nezávislý mexický debut ostatně může říct, že byl v cizí distribuci uveden (byť jednorázově) v 96 kinech jedné malé země?
Nejzásadnější tuzemská filmová akce si díky Tady Vary potvrdila, že se v Česku těší mimořádné přízni a že diváci vnímají, jak tenhle festival spoluutváří místní kulturu primárně samotným svým programem, nikoliv mediálně vděčným společenským doprovodem. Na tom lze dál budovat nároky, které si akce klade sama na sebe.
