Jaké otázky si klade – ale také neklade – Berlinale?

Ředitel Dieter Kosslick, který festival vedl osmnáct let, vtiskl festivalu výrazně „politickou“ tvář, ovšem v posledních letech své vlády byl často kritizovaný za nekvalitní program. Kosslickova vrcholná funkce se teď rozdělila na dva posty – a uměleckým ředitelem se stal Carlo Chatrian, italský kritik a festivalový dramaturg, který dříve vedl MFF Locarno, známé řadou objevů i silným cinefilním tónem v programu.

Méně vaření, více setkání?

Chatrian se svým nástupem zrušil dvě vedlejší sekce (NATIVe a Culinary Cinema) a zřídil novou soutěžní sekci Encounters (Setkání), v níž italský cinefil realizuje část své festivalové vize. Do Encounters se mu letos mimochodem vešel i snímek Ivana Ostrochovského Služebníci s českou koprodukcí. Nový umělecký ředitel rovněž zrušil pozici filmů „mimo soutěž“ v hlavním programu. Všechny nesoutěžní tituly byly nově – a přehledněji! – promítnuty v sekci zvláštního uvedení Berlinale Special, kde se s celkem pochvalným ohlasem promítal i český Šarlatán.

Systém dvou berlínských soutěžních sekcí (hlavní soutěže Wettbewerb a zmíněná Encounters) může připomenout kupříkladu Cannes, je však otázkou, zda Berlinale bude dostatečně silným festivalem na to, aby jen netříštilo kvalitu do dvou sekcí, z nichž jedna bude „vysokoprofilová“, zatímco druhá bude uvádět miláčky dramaturgů, vyhraněnější díla, které však nemají komerční potenciál. Od řady filmařů se nicméně Chatrianovi za sekci Encounters dostalo v německé metropoli výslovného poděkování, protože je pro ně novou šancí. Tradiční termín Berlinale na začátku roku – s americkým Sundance v zádech a s očekáváním upnutým ke Cannes, které je mekkou každého z festivalových filmařů – totiž není ideální. Vztahy s filmaři tedy budou důležité, stejně tak množství nových jmen, která se soutěžní sekci Encounters podaří prosadit.

Umělecký ředitel Berlinale Carlo Chatrian. Dříve šéfoval MFF Locarno, foto: © Alexander Janetzko, Berlinale 2019

Berlinale navrch letos zrušilo Cenu Alfreda Bauera – Stříbrného medvěda pro dílo otevírající nové perspektivy ve filmovém umění. Německý tisk totiž zjistil, že Alfred Bauer měl nacistickou minulost a úzké vazby na Josepha Goebbelse. A to by festivalu neprošlo. Filmového trhu se nadto dotkly globální obavy z koronaviru. Změn tedy bylo víc než dost.

Zlatý medvěd tomu nejodvážnějšímu

Pusťte si trailer vítězného snímku There is no evil, foto: © Cosmopol Film

Zlatého medvěda pro nejlepší film vyhrál íránský titul Zlo neexistuje (There Is No Evil) režiséra Mohammada Rasoulofa. Na ploše sto padesáti minut vypráví čtyři příběhy o trestu smrti. Všechny postavy jsou propojené institucionálně posvěcenými vraždami, které chce stát vykonat; vykonání trestu, ale i jeho odmítnutí ničí životy. Rasoulof je po předcházejících filmech Rukopisy nehoří a Nezlomný největším, nejadresnějším filmovým kritikem současného íránského režimu. V jeho příbězích je korupce, nepotismus, nesvoboda, disent, touha emigrovat… Zlo neexistuje není bez chyb, a tak je nasnadě konstatovat, že Zlatého medvěda nedostal úplně nejlepší filmař, nýbrž tvůrce občansky nejodvážnější.

Soudě dle vítěze to znamená, že politická pověst festivalu přetrvává? Pravda je, že stejný snímek mohl vyhrát i „za Kosslicka“. Nenechme se ale mýlit. Změny probíhají. Oficiální program Chatrian otevřel v katalogu otázkou „What is cinema?“ a text věnoval různorodosti filmového programu a nikoliv například schopnosti kinematografie měnit svět. Pro srovnání: úvodníky 63. a 65. ročníku začínaly slovy o terorismu v Paříži, respektive americkém parlamentu probírajícím kontroverzní těžbu surovin pomocí metody frackování; program tehdy akcentoval, že filmaři zaujímají k problémům světa občanská a umělecká stanoviska. To když Chatrian letos uváděl na tiskové konferenci snímek Elizy Hittmanové Never Rarely Sometimes Always (Nikdy zřídka občas vždy) o mladé dívce z americké Pensylvánie, zdůraznil jeho intimní psychologické kvality, nikoliv společenský rozměr ožehavého tématu, který nesporně stojí v pozadí působivého dramatu oceněného nakonec Velkou cenou poroty. Ve filmu totiž jde o potrat. Režisérka Hittmanová přitom k tématu (a k odpůrcům potratů) zaujímá stanovisko poměrně jednoznačné.

Mohli bychom jmenovat případy dalších změn v konkrétních programových volbách. Souhrnně řečeno: pověst Berlinale jako politického festivalu výrazně otupí. Akce s 340 filmy v programu však musí vycházet vstříc různorodým zájmům – filmovému trhu EFM, filmařům, které chce mít v programu, lokálním divákům i festivalovému provozu. I pro politiku zbude místa dost. Jen ji Berlinale už nejspíš nebude mít ve štítu.

Autor je filmový publicista a kritik, pracuje v Českém rozhlase.