Jak se léčit ze sexuálních závislostí čili další dost zbytečný český film

Přinejmenším od Freudových dob se mezi divadelníky i filmaři uchytily varianty terapeutických sezení, jejichž účastníci se snaží zbavit se závislostí či různých osobnostních vad nebo komunikačních poruch. U nás kdesi na počátku toho můžeme vysledovat Langerovu komedii Grandhotel Nevada, která se roku 1934 dočkala i úspěšného filmového zpracování: Tam se znudění boháči, strádající zahálkou, ocitají v podhorském stavení, kde jsou (vy)léčeni fyzickou prací ze svých splínů. V poválečném období stojí za pozornost komedie Cesta kolem mé hlavy (1984), veselohra o hubnutí Sedm hladových (1988) nebo hořké podobenství z protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí (1988). A ze zahraniční tvorby je časově nejaktuálnějším kusem francouzská komedie Muži na pokraji nervového zhroucení (2021), která minulý měsíc vstoupila do tuzemských kin.

Do stejných vod zaplul dramatik a divadelní režisér Matěj Balcar (* 1991), spjatý zejména s pražským Divadlem Na Jezerce, pro něž mimo jiné sepsal a režíroval Pánský klub, soustředěný právě na spletité vztahy v terapeutické komunitě. Divácky úspěšná inscenace, která měla premiéru před třemi roky, se dočkala televizního záznamu, vysílaného na ČT letos v lednu (a na iVysílání stále dostupného). Nyní následuje filmový přepis, jehož se rovněž chopil Balcar. Stvořil tak svou celovečerní filmovou prvotinu. A to zjevně méně podařenou, nudnější a roztěkanější, než je zmíněná divadelní inscenace.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Balcar do filmového Pánském klubu vpravil čitelnou obrazovou narážku na samotné Divadlo Na Jezerce. Ostatně odtud převzal valnou část hereckého obsazení, do něhož nově začlenil Bolka Polívku coby vyhořelého scenáristu píšícího na stařičkém psacím stroji a Jiřího Mádla v úloze nesmělého učitele Cyrila, zápolícího s příliš bujnými erotickými představami, jež v něm vyvolávají vnadné studentky. Herecká sestava tudíž vychází zejména z jevištní verze. A nejen to: Divadelnost v pojetí postav se projevuje také v expresivní modelaci – herecký výraz je vesměs veden k rozdurděné nadsázce (vyžilý rocker Gigi Zdeňka Žáka, přelétavý nevěrník Eda Milana Šteindlera), kam lze počítat i směšně konfliktní výpady (u mladičkého ajťáka Martina, jehož ztělesňuje Martin Leták), případně Cyrilovu váhavou bezradnost. Naproti tomu poloha zmoudřelé vyrovnanosti provází čerstvě ovdovělého scenáristu v podání Bolka Polívky, jenž u svého hrdiny nenápadně postihl vyrovnávání se s výčitkami svědomí.

Když Matěj Balcar psal svůj text, pravděpodobně měl dobře nastudovanou techniku výstavby uplatňovanou zejména francouzskými dramatiky v nenáročných fraškách předminulého století. V nich musely být přepjaté jak postavy, tak jejich vztahy. Takže pražský rodák Balcar, absolvent oboru režie, scenáristika a dramaturgie na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, často prosazuje jednoznačnou karikaturu, aby zdůvodnil počínání figur – to platí zejména v případě Cyrilovy upjaté manželky, krajně nesympatické panovačné kariéristky. Každou z důležitých postav se autor pokouší obdarovat nejen snadno čitelným povahopisem, ale také přijatelnou, někdy notně exkluzivní profesí.

Nedorozumění, často založená na počátečním zapírání, jsou posléze rozuzlena ke všeobecné spokojenosti, a stejně tak je tomu s milostnými city. Ostatně je příznačné, že skutečnou podobu potřeb a počínání odhalují hlavně krátké retrospektivy, které se k jednotlivým postavám váží, aby poukázaly na jejich mnohdy utajované sklony či naopak zábrany. A některé skutky náhle získávají další rozměr, když se osvětlí jejich vazba na další události a jedince. Zkrátka tvar mnohačetných lásek připomíná žánrově pestrou mozaiku milostných citů, složenou z plošek jednou dojímajících, jindy dolujících humor.

Kristýna Hrušínská ve filmu Pánský klub, foto: Punk Film

Pánský klub si ponejvíce slovně nebo v situačních náznacích pohrává se sexuálními tužbami – jednou potlačovanými, jindy explozivními, někdy také předstíranými, pokaždé však takovými, že v běžném fungování danému člověku vadí, a ten tudíž dospěl k potřebě „léčit se“, anebo jej k takovému rozhodnutí dotlačilo okolí. Komunitu různě výstředních účastníků vede nezkušená psycholožka Linda (Kristýna Hrušínská), usměvavá i plačtivá, která poruší základní pravidla své profese včetně opětování citů jednoho ze svých klientů. Koneckonců i ji lze zařadit mezi „pacienty“, neboť překonává bolestivá vztahová traumata a pookřeje až ve skupince svých zdánlivě beznadějných případů.

Matěj Balcar stlouká jednotlivé zápletky tak, aby pobavil diváka, ideálně toho, který již zná jevištní provedení. Výchozí scénický půdorys zůstává zachován, ale tentokrát se dění pochopitelně odehrává v reálných lokalitách. Kameraman Aleš Svoboda se naprosto podřídil zvolené koncepci a vytvořil svého druhu televizně laděnou kulisu vyvedenou v sytě pastelových barvách. Nevtíravou, snad až „neslyšnou“ hudbu složil Jan Kučera, který ji už zkomponoval (to ovšem s odlišnými melodiemi) pro jevištní ztvárnění.

Plakát k filmu Pánský klub, zdroj: Punk Film