Bez iluzí. Cruzová, Banderas a Martínez hrají filmaře, kteří si pohrávají s druhými

Jistý miliardář touží, aby po něm zůstalo i něco jiného nežli velkolepé stavby – sní o vzniku výjimečného filmu, který by financoval. A vybere si to nejlepší: mezinárodně ceněný román, světoznámou režisérku Lolu Cuevasovou (Penélope Cruzová jí vtiskla umanutou, někdy však překvapivě rozevlátou konfrontačnost povahy i skutků), která jej převede do scénáře, i skvělé herce, navzájem protikladné – jeden je namyšlenou filmovou hvězdou (Antonio Banderas), druhý upřednostnil méně nápadnou divadelní scénu a pedagogickou práci (Oscar Martínez). Tak začíná španělsko-argentinský snímek Film roku.

Trailer k Filmu roku, zdroj: YouTube

Dílo argentinské režisérské dvojice Mariano Cohn (* 1975) a Gastón Duprat (* 1969), od níž se v tuzemské distribuci před několika lety objevil titul Vážený občan (nyní jej občas má v programu zdejší kabelová stanice Film Europe), do značné míry karikuje proces vzniku zamýšleného superfilmu, jenž má být pomníkem miliardáře. Režisérka podniká náročné čtené zkoušky, při nichž vycházejí najevo nejrůznější manipulace, ať již vyvolávající zděšení, nebo naopak ohromující zdánlivou upřímností. Motiv provokace a šokování se pojí právě a zejména s režisérkou, věčně nespokojenou s předváděnými výkony: Jednou přiměje své herce, aby se usadili pod olbřímím balvanem, který nad jejich hlavami drží rameno jeřábu (než se ukáže, že se jednalo o pouhou maketu); jindy jim v drtičce opravdu zničí sošky, které coby ceny v minulosti za své výkony obdrželi. Oba herci, jak Banderasův Félix, tak Martínezův Iván, se naopak předhánějí v co největší uvěřitelnosti svých výstupů nejen v rámci zkoušek, ale také – a především – mimo ně.

Félix coby do sebe zahleděná narcistní osobnost hravě přesvědčí své okolí o vážné nemoci, jež ho, tvrdí, stihla, načež Iván totéž dokáže s vyznáním obdivu vůči němu, které se záhy ukáže být také mistrnou hereckou etudou. A řevnivost a pomlouvání – když si vzájemně zpochybňují herecké vlohy – nakonec vedou až k směšně osudovému rozuzlení…

Z chystaného filmu ovšem nespatříme ani útržek. Teprve po slavnostním festivalovém uvedení onoho majstrštyku máme možnost vidět, jak tvůrci, jejichž náročným zkouškám jsme doposud přihlíželi, během tiskové konference rozšafně odpovídají na přihlouplé dotazy novinářů.

Režisérku fiktivního snímku, o nějž ve Filmu roku běží, ztvárnila Penélope Cruzová, foto: Bonton

Sarkastický Film roku demonstruje, jak schopní herci dokáží téměř na povel předvést prakticky jakoukoli povahopisnou studii a nezasvěceného pozorovatele tak dokonale zmást. A prezentuje je coby bytosti ješitné a bezohledné, postrádající svědomí, toužící zastínit jedna druhou. Výmluvná je Félixova jedovatá poznámka, že Argentinec Iván, ačkoli již dlouho pracuje ve Španělsku, se nikdy nezbavil cizorodého přízvuku. Vyprávění si s divákem rafinovaně pohrává: Režisérka sice prozrazuje zápletky chystaného filmu, nejspíš dosti pochybného rodinného melodramatu plného zavilých, ba vražedných vášní, avšak v okamžiku, kdy sděluje rozuzlení, ji zastihneme vně prosklené budovy, takže přirozeně neslyšíme, co říká. Ocenit můžeme jízlivý výpad proti snobské kultuře: Když zbožný poslech jakési modernistické hudební skladby obohatí sousedovy údery z vedlejšího bytu, nejprve je to považováno za úžasnou součást celého díla… Dialogy Filmu roku jiskří, demaskování hereckých dovedností je virtuózní, chvílemi až tak, že se tvůrci zahledí do své vlastní nápaditosti. Cohn & Duprat některé fakticky důležité postavy kdovíproč odsouvají stranou (který investor by naprosto odolal pokušení zasahovat do podoby vznikajícího díla?), jiné se pro ně stávají více či méně karikovanými figurkami.

Film roku se liší od výpovědí, které v minulosti tematizovaly zákulisí filmařiny (o natáčení samotném tu vlastně nepadne zmínka). Spíše připomíná průhledy do divadelních zkoušek například v nedávno uvedeném japonském snímku Drive My Car, a to včetně složitých mezilidských vztahů, které však Film roku nahlíží daleko ostřeji, v tragikomicky vyhroceném posunu a s větší várkou směšnosti.

Plakát k filmu, zdroj: Bonton