Jak se vyrovnat s vlastními stíny v nitru. Oscarový kandidát vešel do kin

Film Drive My Car (tuzemský distributor rezignoval na hledání českého ekvivalentu) vychází z povídek proslulého japonského spisovatele Harukiho Murakamiho shrnutých v knize Muži, kteří nemají ženy (česky 2015). Režisér ve tříhodinovém snímku rozvinul některé postavy i zápletky a vnesl dvojí důraz na významová pozadí. Jednak se jedná o hluboce ponořené sebezpytné výčitky (v závěru poněkud proklamativně vyjevené), jednak nelze pominout ustavičně vedenou paralelu mezi příběhem samotným a v něm chystanou divadelní inscenací Čechovova Strýčka Váni, zvláště pak povzdechem, že „žít se musí“ bez ohledu na prožívaná traumata.

Rjúsuke Hamaguči (* 1978) zkoumá ledví ústředního hrdiny, uznávaného herce a režiséra Jusuke Kafuka (ztělesňuje jej Hidetoši Nišidžima), ať ten již řeší privátní či umělecké problémy. Příběh se rozlamuje do dvou nestejně dlouhých částí: Nejprve se jakoby v nějaké předehře zahledíme na Kafukovo manželské zázemí a jeho temná zákoutí (manželka Oto, ztvárněná Reikou Kirišimou, v intimních chvílích spřádá fantaskní historky o mladíkovi potajmu pronikajícím do bytu své spolužačky). Teprve poté, to z filmu uplynula již asi hodina, následují „úvodní“ titulky a nastupuje hlavní dějová část. V ní je Kafuku pozván do Hirošimy, aby tam v mezinárodním obsazení přichystal do značné míry experimentální představení Strýčka Váni, poskládané z různých jazyků a dokonce posunkování. Poznáváme způsob jeho práce: Nevysvětluje, nevnucuje své představy, „jen“ nutí herce, aby si text hry stále pročítali a zkoušeli nahlas říkat, aby dramatikova slova nechávali na sebe působit.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Početné čtené zkoušky, které probíhají jak za stolem v místnosti, tak třeba v parku, i sebestřednost a výbušnost mladého herce, který má ztvárnit titulní roli, do níž jej Kafuku obsadil nejspíš záměrně, neboť dotyčného kdysi přistihl jako milence své ženy, naznačují nenadálé problémy, jež se mohou vyskytnout při uměleckém snažení. Avšak ještě důležitější je prvotní potýkání se a později naopak narůstající souznění mezi Kafukem a jeho řidičkou Misaki (Toko Miura), která mu byla v zásadě vnucena. Trvá dlouho, než se v dlouhých prodlevách vzájemně oťukají, než si takříkajíc lidsky sednou a začnou si aspoň trochu důvěřovat, než si vzájemně svěří svá traumata uložená hluboko v nitru.

Oba si posléze přiznávají, že nesou třeba i nepřímou vinu či spíše spolupodíl na tragickém konci svých nejbližších. Kafuku se strachoval vyžádané rozmluvy s manželkou Oto, takže se domů vrátil příliš pozdě, než aby ji mohl zachránit, když ženu postihla mozková příhoda. Misaki nepomohla své matce, psychicky zřejmě postižené, když jejich nuzný příbytek postihl sesuv půdy. Když si Jusuke i Misaki zajedou na místo dávné tragédie, poprvé si ozřejmí hluboké jizvy, které je natrvalo poznamenaly. U obou rolí oceníme široký rozptyl vnějškově nenápadného uchopení, soustředěného na drobné záchvěvy obličeje, na nepatrná gesta, na převážně tlumenou mluvu, zastírající i napětí či obavy.

Drive My Car se navenek odvíjí nezúčastněně, plyne velice povlovně. Ulpívá na dlouhých, zvolna se pohybujících záběrech a téměř nehybném dění, neboť i časté a zdlouhavě načrtávané Kafukovy jízdy jeho milovaným obstarožním červeným Saabem, ať již jej řídí on sám nebo se musí smířit s přítomností řidičky Misaki, jsou vlastně součástí tohoto „nedění“. Častá mlčenlivost či dokonce obava, aby se člověk skrze nadměrné vyptávání nedotkl něčeho ožehavého, prosakuje jako důležitý znak navenek zdvořilé japonské povahy. Proto nakonec vychází vstřícnost spojená s japonsko-korejskou hostitelskou rodinou jako obdivuhodná ve své naprosté neokázalosti.

Hidetoši Nišidžima ve filmu Drive My Car, foto: Aerofilms