Jak svět nahlíží historik Igor Lukeš. A slavný kosmolog Martin Rees. Tip na toulání. Ostrava!!!

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Zápisník angažovaného historika

Veřejný intelektuál Igor Lukeš (* 1950), profesor historie a mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě, jenž vystudoval Karlovu univerzitu a v sedmdesátých letech emigroval, vybral do svazku Dějiny a doba postfaktická některé z kratších textů, které v Česku porůznu publikoval mezi lety 2004–2021, přičemž redakce vycházela z rukopisů, nikoliv z verzí zveřejněných buď v tisku, nebo na internetu. Texty jsou rozčleněny do šesti kapitol a epilogu (ten zařídil příspěvek Česká porevoluční kocovina). Nejrozsáhlejší je hned první oddíl, nazvaný Amerika a její prezidenti, v němž jsou materiály zaměřené především na éru Obamy a Trumpa. Druhým akcentem výboru jsou moderní české dějiny a čas studené války. A jeden z oněch šesti oddílů nese název Rusko a Putin a obsahuje dva texty – a v tom z roku 2015, nazvaném jednoduše Ukrajina, Lukeš píše: „Je-li pravda, že v politice Rusové myslí dopředu jako šachisté, pak je Ukrajina jen prostředkem k dosažení jejich hlavního cíle. Tím je rozpad EU a rozbití jednotné fronty mezi evropskými demokraciemi a Spojenými státy. Proč? Autoritářské Rusko se potýká s téměř bezprecedentní demografickou krizí (v roce 1990 tam žilo 151 milionů obyvatel, letos je to jenom 142 milionů), šestnáctiprocentní inflací, finančně strádá kvůli nízké ceně ropy ve světě a stěží představitelné koncentraci kapitálu: Putin, druhý nejbohatší muž v Evropě, a 110 oligarchů vlastní 35 procent ruského bohatství. Tohle Rusko proto nemůže dlouhodobě koexistovat se svobodným a prosperujícím Západem, aniž zavře hranice svým vzdělaným a schopným lidem a otevře kriminály pro neposlušné.“

Dodejme po sedmi letech od napsání toho textu: Rusko mělo v roce 2020 bezmála 146 miliónů obyvatel, cena ropy a energií nyní vůbec není nízká, inflace teď sužuje i Západ, nicméně podstata Lukešova závěru zůstává v platnosti.

Obálku navrhla Eliška Fenclová, repro: Maraton

Ani optimista, ani pesimista, nýbrž realista

Britský kosmolog a astrofyzik Martin Rees (* 1932) náleží k věhlasným vědcům, a také ovšem popularizátorům. Svazek z roku 2018 O budoucnosti, s podtitulem Vyhlídky lidstva, je jeho čtvrtou do češtiny přeloženou knihou, přičemž tematicky má nejblíže k publikaci Naše poslední hodina (česky 2005). Rees se ve svazku O budoucnosti esejistickým, čtivým způsobem zamýšlí nad vyhlídkami lidstva pro několik nejbližších desetiletí, přičemž nepopírá, že v mnohém nejsme s to vývoj předvídat ani ne deset let dopředu. Autor věří ve vědecký pokrok, ale neadoruje jej. Určitě není technooptimistou, neboť jednak bere v potaz obecnou nevyzpytatelnost civilizačních i přírodních procesů, jednak pozoruje reálnou politiku, která se vůči životním výzvám, které před lidstvem stojí, nestaví úplně čelem. Rees říká: Věda dokáže mnohé, zanedlouho může umět věci dnes nepředstavitelné, ale není samospásná. Bývalý ředitel Institutu astronomie na univerzitě v Cambridge v knize kupříkladu polemizuje s dánským statistikem Lomborgem a jeho přívrženci, kteří „bagatelizují prioritu činit něco se změnou klimatu v porovnání s jinými způsoby, jak pomoci chudým světa“; Rees upozorňuje, že „v podstatě už neberou v potaz, co se stane po roce 2050“, takže jejich vývody znějí realisticky i svůdně, neboť v horizontu poloviny století „je riziko katastrofy skutečně nízké“.

Reesova kniha se ovšem dotýká celé plejády témat, například biotechnologií, kybernetiky, umělé inteligence, pozice lidstva z kosmické perspektivy atd. Britova starost o Zemi a současně schopnost přemýšlet v souvislostech může sloužit jako korekce či alternativa ke knihám Michaela Shellenbergera a právě i Bjørna Lomborga, které jsme anotovali v minulém Knižním kvartetu.

Obálku a grafickou úpravu edice navrhl Jakub Troják, přičemž volba barvy a tečky evokující planety jsou inspirovány jedním z anglických vydání Reesovy publikace, repro: Academia

Vynikající „dodatek“ k ostravské artoulce

Stěžejním souborem materiálů pro letošní léto je na našem webu projekt Artoulky. Jedním z jeho materiálů je i text básníka a literního vědce Petra Hrušky o Ostravě. S ním se příhodně doplňuje kniha 111 míst v Ostravě, která musíte vidět. Trojice jejích autorů v předmluvě píše, že je třeba revidovat obraz Ostravy coby černé ovce republiky s kultem tvrdé práce; severomoravské metropole je nyní kromě jiného „městem zeleně“, kde „v centru i na periferii najdete nespočet parků, lesíků a hald, jež přímo vybízejí k toulkám“. „Největší výzvou, která město ještě čeká, je zastavit úbytek obyvatel, smysluplně stavět a vytvořit atraktivní podmínky pro mladé,“ píše autorská trojice. „Věříme, že k této pozitivní změně může přispět i tento průvodce. Pokusili jsme se v něm co nejvěrněji ukázat Ostravu ze všech (i těch méně lichotivých) úhlů. A to se zdravou dávkou humoru a nadsázky. Snad vám pomůže prozkoumat všechna ostravská zákoutí s úsměvem na tváři.“ Fakticky průvodce vyhlíží tak, že každému vybranému místu náleží dvě tiskové strany. Ta levá přináší písemný „portrét“ místa; pravá stránka pak barevnou fotografii na výšku, přes níž horizontálně jde pásek s adresou, možností dopravy a případně tipem, kdy „tam“ jít, čeho si všímat atd. Autoři jsou narození mezi roky 1991–1993, „motají se“ v Ostravě kolem kultury coby producenti, promotéři, produkční, dramaturgové a jsou spojeni s tamním literárním festivalem Inverze.

Ještě připomeňme, že ostravský svazek navazuje na předloňské publikace 111 míst v Brně, která musíte vidět (autor Stanislav Biler) a 111 míst v Praze, která musíte vidět (autoři Matěj Černý a Marie Peřinová). Kromě toho Paseka (rovněž předloni) vydala publikaci Ostrava industriální a moderní.

Obálku připravila grafická Kristýna Šlajchrtová podle předlohy Lübekke / Naumann / Thoben, repro: Paseka

„Náš“ dramatik v Británii, díl druhý

Je to už dvacet let, co vyšel bezmála pětisetstránkový svazek her věhlasného britského autora Toma Stopparda, jenž měl k Československu vždy blízko (viz níže). Ten špalík nazvaný jednoduše Hry obsahoval do té doby nejznámější autorovy kusy, mimo jiné Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi, Travestie či Arkádie. Nyní je tento „zakladatelský“ svazek doplněn o titul Hry II, který přináší další Stoppardova dramata napsaná do roku 1989, mimo jiné raný text Volný jako pták, aktovku Podle Magritta či hru Dvojitý agent, která měla českou premiéru v roce 2013 v pražském Divadle na Vinohradech. Na příští rok ohlašuje vydávající Institut umění – Divadelní ústav třetí stoppardovský svazek; obsáhne autorovy dramatické texty napsané po roce 1989. O genezi a souvislostech jednotlivých textů na závěr svazku Hry II píše britská teatroložka a překladatelka s českým občanstvím Barbara Day.

A kdo by snad nevěděl: Tom Stoppard se narodil 3. července 1937 ve Zlíně jako Tomáš Straussler do židovské rodiny lékaře Baťovy nemocnice. Roku 1939 odešla rodina před nacisty do Singapuru, kde měla Baťova firma pobočku, po válce se odstěhovala do Británie. Slavnostní uvedení svazku se uskutečnilo 22. června v pražské Knihovně Václava Havla a při té příležitosti došlo i na scénické čtení autorovy hry EGHDF (Kdo se naladí na správnou notu), jež byla poprvé uvedena v Londýně roku 1977 a jejíž děj autor situoval do sovětského Ruska, kdy nemocniční pokoj sdílejí politický vězeň a muž trpící halucinacemi.

Obálku navrhl a knihu graficky upravil Egon Tobiáš, použil fotografii poskytnutou United Agents L. L. P., London, repro: Divadelní ústav