Artoulka: Ostravou literární

Vítkovice

Procházíte-li starými Vítkovicemi, mohou se vám stále naskytnout pohledy jako z povídek a románů Jana Balabána, který zde v posledních letech svého života pobýval v domě na Sovově 10. Čtvrť popisuje třeba takhle:

Kolem jsou Vítkovice, čtvrť odsouzená komunistickými papaláši k zániku. Měla ji pohltit fabrika, a tak se tu čtyřicet let neinvestovalo a měšťanské domy i domky dělnických kolonií byly vydány procesu chátrání, který urychlovali romští obyvatelé, již tu byli nenápadně, ale systematicky koncentrováni ze šťastnějších čtvrtí Ostravy. Je to město pokřikujících Romů a zatrpklých dělnických vdov, které nevrle vyhlížejí na nebezpečné ulice své kdysi výstavní čtvrti.                                                                                    

Dělnická kolonie Vítkovice, foto: Zuzana Šrámková

Tiché kouty

Více než zjevných pamětihodností má Ostrava zjevných zapomenutostí. Tohle je součást jejího kouzla. Ať už se člověk hne kamkoli, brzy narazí na místo, prostranství, kout, který k ničemu není. Který působí dojmem, že dříve k něčemu důležitému býval a jistě zase brzy bude, ale momentálně jaksi… V proluce domů píše jarní větev černého bezu ve větru cosi nezachytitelného na obnaženou cihlovou zeď. Sloupy podpírající silniční nájezd, po němž sviští auta, tvoří surrealistický betonový lesík, v němž je možné dlouze rozjímat nad podstatou toho, čemu říkáme spěch dnešní doby. O kus dál hned za „hlasitou“ budovou současného architektonického střihu se nachází sevřená plocha po bývalých dvorech, místo tak prázdné a mlčící, že v něm člověk náhle uslyší sám sebe i svoje sny. Nebo něco z veršů místních autorů… Na prázdném prostoru za velkou křižovatkou Českobratrská–Nádražní stával v osmdesátých letech dům, v němž tehdy dětství trávil dnešní básník, novinář a jedinečný organizátor ostravského literárního života Ivan Motýl:

čím starší, tím si lépe vidím
do dětských jarmilek
červené trenky
frustrovaná kráva na kladině
30. výročí Vítězného února
celý život hledám
můstek přes leknínové jezero

I tady lze najít poezii, foto: Zuzana Šrámková

Poezie od Sádrového ježka

Ta prázdná místa vydechují intenzivní náladu, jakousi jemnou únavu, grotesknost a úlevu zároveň. Možná jsou dílem špatného plánování, náhlých stavebních úprav, nečekaných havárií, náhody, celého toho zmateného příběhu složitého organismu města. Bezděčně však dokazují, že město není jen pouhým souborem promyšlených a beze zbytku využitých prostorů, které člověka limitují svým účelem. Musí mít také ona prázdná místa, jejichž význam spočívá v tom, že po člověku nic konkrétního nechtějí. Takovým místům potulný návštěvník teprve sám smysl dodává. Osvobozují ho od utilitárních postojů, tady se město stává skutečně živým, vymaněné ze strojené podoby, z toho, jak se snaží vypadat a čím by chtělo být. Tady skutečně je.

Zdejší básníci mívají pro taková místa pochopení, a pokud připadlo na vaši literární potulku Ostravou pondělí, pak můžete siluety těchto pošetilců zahlédnout skrze skleněné výlohy podniku Sádrový ježek na Janáčkově ulici v Moravské Ostravě. Věk zde nehraje roli, padesátníci Ivan Motýl, Marek Pražák nebo Radovan Jursa sedí u stejného stolu s o dvacet let mladším Romanem Poláchem, Kristýnou Svidroňovou, Martinem Šenkyplem, Filipem Klegou i studenty Dominikem Bártem nebo Františkem Hruškou…

Roman Polách:

Pochůzkáři havrani v kordonu
důsledně prohledávají výsek trávy
jako místo činu.
Opodál stojí plot poutače,
který láká na tradici zastavárny,
dlouhou jako zlodějská ruka.

U Sádrového ježka, foto: Zuzana Šrámková

Antikvariát-legenda

Od Ježka je to jen přes křižovatku k Antikvariátu a klubu Fiducia na Mlýnské ulici, který vede Ilona Rozehnalová. Už třetí desetiletí je Fiducia zásadním místem ostravského kulturního rozruchu, ten literární nevyjímaje. Tady křtili své výtečné knihy Jan Balabán, Jaroslav Žila, Radovan Lipus, Petr Čichoň, tady se každoročně odehrávají večery literárního festivalu Protimluvfest, pořádaného nakladatelstvím Protimluv, jehož šéfredaktor Jiří Macháček nepřestává věnovat pozornost literární tvorbě zdejšího regionu a úspěšně ji kontaminuje také vydáváním děl autorů z blízkého Polska, Slovenska a Maďarska. Tady, mezi přeplněnými regály výtečného antikvariátu, možná zapomenete, že jste se chtěli podívat na Ostravu z vrcholu uhelné haldy Ema, abyste si udělali obrázek o tom ohromném industriálním monstru, prostírajícím se do daleka. Vytáhnete nějaký zašlý svazek a začtete se třeba do popisu Ostravy roku 1938 od Josefa Filgase:

Ostrava? – Mame tame kominuv, kuřu všelijakého, modreho, zeleneho, fialoveho, černeho, kajjake barvy. To jak se podiva na Ostravu z dalky, tuž tajak by viděl namalovany obraz. A roztahana je ta Ostrava, dy sednětě na tramvaj, tuž jedětě pul dňa, a to ešče jedětě tramvajem, jak tež dybystě šel pěšo, to bystě musel ze dvě noci přenocovať. Mamy tame novu radnicu, věž saha ež kajši do něba, to idětě do Ostravy, ešče stě su kus od ňi, ešče matě baj tři dňi cesty, nale tu věž už viditě zdaleka. Tišice aut přejedě přes ulice a to enem v minutě, taky ruch něni ani v Pařižu a Pařiž už je velke město. Dybystě cely svět přešli, jak stě něviděli Ostravu, tuž stě něviděli nic.

Soustředěné místo plné knih, foto: Zuzana Šrámková, ilustrace: Bety Suchanová

Zachráněný kostel

Možná na své potulce Ostravou nakonec dojdete k půvabnému kostelíku svatého Václava ze 13. století, skrytému za hlavním, Masarykovým náměstím. Jedné z nejstarších kulturních památek Ostravy hrozila před dvaceti lety vlivem důlní činnosti a všeobecného zanedbání naprostá zkáza a zdejší literáti se tenkrát hlasitě zasazovali o jeho záchranu prostřednictvím občanského sdružení, založeného Yvettou Ellerovou a Ditou Eibenovou. Kostel dodnes stojí a je tak mimo jiné svědectvím o aktivnosti tehdejší literární scény. Přes své malé rozměry je uvnitř podivuhodně hluboký a jaksi důvěrný. Pravděpodobně ale budete marně lomcovat klikou uzamčených dveří, jak už to tak u kostelů bývá. Nevadí, obejděte ho a objevíte zapadlý kout tvořený starou zdí, vysokým kaštanem a sochou svatého Jana Nepomuckého, která zde působí zcela odstrčeně. Ta oprýskaná zeď, strom, hrbolatá zem, zašlá socha a zapomenuté ticho tvoří na prostoru několika čtverečných metrů podivuhodnou vesnickou scenérii. Mikrovesnice v naprostém středu industriální Ostravy!

Socha svatého Jana Nepomuckého, foto: Zuzana Šrámková

Dům literatury a umění

Uděláte-li z těchto „humen“ ještě pár kroků směrem k řece Ostravici, neminete nárožní dům na nábřeží, označený cedulí Provoz. Tenhle dům je pravá utěšenost na konci ulice – od sklepa po půdu jej obsadili mladí tvůrci, Jan Dvořák, Vasilios Chaleplis, Adam Tomáš, aby zde provozovali koncerty, výstavy, čtení. A také bar. A také festival. Jmenuje se Inverze, trvá celý týden na konci srpna a je velmi pestrou a někdy i třaskavou směsí rozmanitých literárních a hudebních žánrů, druhů, projevů, generačně zcela nepředpojatou. A ještě si ti mladí, vesměs literáti, založili nakladatelství Bílý vigvam, aby v něm vydávali mladé, vesměs debutanty, třeba Nelu Bártovou nebo Kateřinu Marii Tichou. Tahle energie, která má sídlo v rohovém baráku s barem na střeše, by mohla leckterého literárního páprdu dohnat až k závisti.

Nela Bártová:

prší a hoří
opodál jsou klidní
a já jim nerozumím
možná to bude tím
krásným výhledem
na krajinu kopců
víme že se blíží
když slyšíme temný techno

Skutečný literární provoz, foto: Zuzana Šrámková

Městská jatka a Plato

Možná si sami uvědomíte ostravský „knižní paradox“, když v centru města objevíte na malé ploše hned pět slušných antikvariátů a ani jedno větší knihkupectví s nekomerčním zaměřením. Možná dojdete až k čerstvě zrekonstruovaným městským jatkám, ohromivé architektuře z režného zdiva, v jehož prostorách se po mnoha letech chátrání právě otevírá podstatná galerie současného umění Plato. Ale stejně tak může být pro vás nejsilnějším obrazem to místo u zadního traktu jatek, ponechaného dosud ladem, kde se na opuštěném okénku jakéhosi dávného občerstvení do prachu propadá cedule s úpěnlivým nápisem KLEPEJTE!

Bývalá městská jatka zrekonstruovaná na galerii, foto: Zuzana Šrámková

Zašlá sláva Černého pavouka

Možná se necháte unést pověstí Stodolní ulice plné barů a objevíte tu mdlou nudu a stereotyp, který se pod rozjívenou fasádou podniků skrývá. Projdete kolem Černého pavouka, legendárního uměleckého klubu z devadesátých let, který dal nakonec vzniknout i knižní antologii V srdci černého pavouka, nabízející tvorbu tehdy mladých autorů Jana Balabána, Jaroslava Žily, bratří Motýlů, Ireny Šťastné, Milana Andrássyho, Milana Krupy… Projdete a neuvědomíte si to; dnes je na místě Černého pavouka Bernie’s Irish Pub. Interiér ovšem zůstal do značné míry zachován, včetně maličkého pódiátka, na kterém se odehrávaly pověstné kabarety Jiřího Surůvky a Ivo Kalety, na kterém se něco nakřičel Ivan Martin Jirous při svých poměrně častých návštěvách Ostravy, na kterém probíhaly vernisáže výstav i křty tehdejšího ostravského časopisu „pro kulturu a emoce“ s názvem Landek. Mezi malíře, kteří zde vystavovali, patří Katarína Szányi, Hana Puchová, Aleš Hudeček, Pavel Šmíd, Zdeněk Janoš Benda nebo Martin Cach.

Pohled do interiéru Černého pavouka, foto: Zuzana Šrámková

Zapomenuté pamětihodnosti

Možná projdete pod radniční věží, co „saha až do něba“, kolem Státní vědecké knihovny, kde v regálech knih spočívají i ty od Oty Filipa, který se ve stejných místech jako chlapec olizoval nad dorty v cukrárně patřící jeho otci. Možná na Poštovní ulici zdvihnete oči před štítem ohlašujícím restauraci U Rady, která je proslulá výtečnou plzní, stářím a kulturností, neboť zde sedávali například skladatelé Hindemith, Stravinský, Prokofjev i Janáček.

Stůl se zarámovaným medailonem skladatele Paula Hindemitha, foto: Zuzana Šrámková, ilustrace: Bety Suchanová

Ale stejně tak je možné, že nezapomenete spíše na tu přízračnou hospodu Na hlavní, na kterou narazíte při svém směřování k přívozskému vlakovému nádraží, neboť doba vaší potulky po „nedůležitých“ místech Ostravy se právě chýlí ke konci. Místo skvělé plzně tam vypijete jen namáhavý Ostravar, ale užasle přitom budete zírat na výčep, zamřížovaný od podlahy až po strop. Výčepní při roznášce piva za sebou zamyká, aby mu někdo mezitím nevykradl kasu. Když se v hospodě něco semele, zamkne se za mříží a sleduje děj v pohodlí své cely.

Zamřížovaný výčep hned tak nepotkáte, foto: Zuzana Šrámková

Žádní věhlasní literáti zde „významně nepůsobili“, ale bezejmenného básníka, jehož stvořila chvíle a náhoda, můžete v Ostravě potkat kdekoliv. Jednou jsem tady zažil chlapa, který zařval přes celou putyku na rozzlobenou, právě vcházející ženu: „Ty nevidíš anděly!“