Artoulka: Most do budoucnosti, nebo minulosti?

Ideál kolektivního bydlení

Osm kilometrů od největší chemické továrny v Česku, areálu Chempark Záluží u Litvínova, stojí rozlehlý Kolektivní dům, takzvaný Koldům. Zadání Stalinových závodů, které v roce 1947 uspořádaly soutěž na jeho stavbu, znělo zhruba takto: Kolektivizovat všechny domácí funkce, které se k tomu hodí a jež umožní uvolnit ženu do výroby, ale zároveň nenarušovat soukromí rodinných domácností. Z této soutěže vyšel vítězný projekt Václava Hilského a Evžena Linharta. Koldům se v roce 1948 začal budovat. Jeho součástí byla mateřská školka, tělocvična, společenská místnost, dílny pro řemesla a koníčky, boxy pro dětské kočárky… Pojal celkem 352 bytů a 1400 obyvatel. Spisovatel Josef Jedlička o začátcích života Koldomu ve své prvotině Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) píše takto:

Pak konečně byl Kolektivní dům osídlen. Na balkónech bytů se suší prádlo, děti si po chodbách hrají s míčem a na špióny a pach všech kuchyní odvětrávaných na chodbu se slévá ve vůni blahobytu. Některá zařízení se však ukázala jako nepoužitelná a nová doba, přinášející nové potřeby, s nimiž projektanti nepočítali, si vyžádala další úpravy. Elektrickou lednici brzy přestali používat, když se zjistilo, že se tam krade, skříňky na donášku potravin použili na uskladnění starých bot a na místě projektované knihovny zřídili stanici SNB. V přednáškové síni vystupuje občas kouzelník anebo tam lékaři odpovídají na dotazy několika starších žen, které se bojí rakoviny. Staří lidé však většinou vymírají. Jejich srdce nesnese stoupání do devátého a jedenáctého patra, když nejedou výtahy.

Ačkoliv cílem architektonického řešení Koldomu bylo vyvolat v obyvatelích družnost a vzájemnost, jejich společný život skončil podle pamětníků kolem roku 1968. Lidé začali přicházet o práci, udávali se, přestali si důvěřovat. Koldům se stal běžným nájemním domem – a tím je (kromě toho, že je také významnou technickou památkou) dodnes.  Zajímá vás fenomén kolektivního bydlení více? Přečtěte si rozhovor s historikem architektury Hubertem Guzikem. 

Nacistické domy s protileteckými kryty

Obytnou čtvrť Osada v Litvínově ve čtyřicátých letech minulého století postavili nacisté pro pracovníky chemických závodů. Mělo to být samostatné vzorové město, podle něhož měla vzniknout i další. Válka však skončila a litvínovská Osada je to jediné, co tu po sobě nacisté zanechali. Dnes je těžké rozeznat, které domy se stavěly za druhé světové války, a které až po ní, v rámci dostavby Osady, kterou rovněž financovala chemička. Těžkou dobu, v níž stavby vznikly podle návrhu berlínského architekta Hermanna Jansene, však domy nezapřou – na jejich výstavbě se podíleli váleční zajatci, každý vchod má vlastní protiletecký kryt, který dnes slouží povětšinou coby sklep. I do těchto míst se Jedlička vydává ve své knize:

Za dva roky vyrostl na třasoviskách, kde byly milióny žab, chemický kombinát a na čerstvé seči osada pro dělníky a inženýry. Stroje, silnice, železnice, byty s koupelnami a ústředním topením. Osadu navrhl vynikající německý architekt s citem pro urbanistické řešení i pro hrůzu doby. Sto padesát tisíc zajatců při tom vyšlapalo všechnu vegetaci až na holou skálu a ztrouchnivělou kost lignitu. Továrna začala pracovat a od těch dob její komíny zasypávají téměř nepozorovatelně krajinu na desítky kilometrů dokola jemným, žíravým popílkem.

Obytnou čtvrť Osada v Litvínově ve 40. letech minulého století postavili nacisté pro pracovníky jimi založených chemických závodů, foto: Kateřina Zemanová, ilustrace: Bety Suchanová

Do kulturního domu za trojúhelníky

Pro zaměstnance litvínovské chemičky vznikaly nejen prostory pro bydlení, ale také místa, kde mohli trávit volný čas. Kulturní dům Citadela, postavený mezi lety 1968 až 1976 podle návrhu architektů Jaroslava Paroubka, Radima Dejmala a Jana Sedláčka, není výjimkou – jeho investorem byl Chemopetrol.

Tenkrát vestibul kulturního domu zdobila plastika lounského rodáka a malíře Zdeňka Sýkory. Dlouhá porevoluční léta se myslelo, že je nenávratně zničená. Pak ji však jeden z bývalých zaměstnanců Citadely objevil pod vrstvou sádrokartonu. Několik vzájemně se protínajících trojúhelníků vychází z originálního půdorysu budovy. Zdeněk Sýkora plastiku navrhl v roce 1967 – tenkrát byl jedním z prvních umělců, kteří ke své tvorbě využívali počítač.

Poněkud zašlá mozaika Zdeňka Sýkory

Pokud se nedostanete přímo do budovy kulturního domu Citadela, nezoufejte. Zdeněk Sýkora, jehož tvorba nakonec dosáhla mezinárodního ohlasu, má v Litvínově ještě jedno dílo – a je k vidění přímo ve veřejném prostoru! Stometrová mramorová mozaika na chodníku a stěně (bývalého) nákupního střediska pochází z roku 1977 a jedná se o nejrozsáhlejší dílo, které tento tvůrce ve městě na severu zhotovil.

O další Sýkorovy intervence, které byly například v jídelně základní školy nebo v šatnách litvínovského koupaliště, město přišlo. Byla by škoda, kdyby mozaiku, u níž právě stojíme, potkal stejný osud – jak můžete vidět, není od toho daleko.

Nyní budeme pokračovat do Mostu. Pokud jste na Artoulku nevyrazili autem, můžete se svézt tramvají, která obě města spojuje a projíždí i kolem samotné chemičky.

Mozaiky Zdeňka Sýkory z roku 1977 na stěnách (bývalého) nákupního střediska, foto: Kateřina Zemanová

Co zbylo ze starého Mostu? Jezero Most!

Tady všude, kde se dnes rozprostírá druhé největší uměle vytvořené jezero v Česku, bylo staré město Most. A pod ním uhlí, jemuž muselo město ustoupit. Severočeský tvůrce Emil Juliš popisuje atmosféru starého Mostu padesátých let v básni Vzpomínka na noční Most v roce 1953 jako „černou tmu plnou kouře a prachu šachet, kterou prostupují jen řídké ostrůvky světel“ a vzpomíná na „vytlučený kostel na třetím náměstí“ a „zurážené ruce svatého opředené zaprášenými pavučinami“. Poslední dům starého města byl zdemolován na prahu jara roku 1987.

V hnědouhelném dolu Ležáky, který se tu poté všude rozprostíral, se přestalo těžit v roce 1999. Uběhlo dlouhých dvaadvacet let, než se z měsíční krajiny stalo místo pro odpočinek. K jezeru Most se vydává také mostecký rodák – básník Daniel Hradecký ve své sbírce Jezero, kde přemítá o alkoholu, o kamarádech, o všem, co nás ničí…

Zámlka, chlapi dorazí k silničnímu koridoru s cyklostezkou, nikde ale jediné vozidlo, cyklista, nic. Ticho, zastaví se u starého bunkru.
H: Čum vole: jezero!
P: Hm, já nic nevidim.
H: Jasně – ale je tam. Naše jezero. Jedno z největších, jaký se zatím podařilo postavit! No nic, jdem, ať jsme tam včas.
Zámlka, chlapi jdou a jdou. Přímý úsek prázdné silnice, jakoby do nekonečna. Pohled vpravo na Hradlo a sídliště českých drah.
H: Tohle prej stavěli ještě Němci.
P: Ty jó, do prdele.
H: Jo.
Zámlka, chlapi jdou.
H: No a tady někde bylo už město.
Pohled kolem dokola. Pustina.

Místo, kde stával starý Most, teď láká k novému využití, foto: Kateřina Zemanová, ilustrace: Bety Suchanová

Kostel, který jel po kolejích

Hrad Hněvín a kostel Nanebevzetí Panny Marie je v podstatě to jediné, co ze starého Mostu zbylo. V roce 1975 ho firma Transfera Praha přesunula po kolejích o 841 metrů, aby se zásoby uhlí mohly vytěžit i pod ním. Historik Matěj Spurný si v knize Most do budoucnosti všímá, jak se tehdejší vláda snažila využít jeho přesun jako „významnou kulturně-politickou akci, která dokumentuje mimořádnou péči socialistického státu o kulturní dědictví“. Koneckonců ještě dnes lze při prohlídce kostela zhlédnout krátký film z osmdesátých let o jeho záchraně. „Během deseti minut se tak dozvíte, že kostel stál na kvalitním hnědém uhlí, a rozhodně proto nemohl zůstat na svém místě. Že čeští inženýři, architekti, urbanisté, experti na ochranu památek i představitelé města, okresu, kraje i vlády nakonec našli nejlepší řešení, jak vytěžit uhlí a zároveň zachránit kostel. Že to byl velký úspěch, který obdivoval celý svět. A dál už nic. Jako by to byl ten skutečně pravdivý příběh,“ píše historik Spurný.

Biologické těleso – mnohonásobně zvětšené otisky rukou

Praha má svou Rovnováhu na Barrandovském mostě, Most zase Biologické těleso v parku Střed. Obě tyto sochy pojí osoba významného sochaře Josefa Klimeše, který v padesátých letech minulého století vytvořil kovovou plastiku pro československý pavilon v rámci Světové výstavy EXPO 58 v Bruselu a za dílo získal nejvyšší ocenění Grand Prix. I díky tomu se o nedostatek práce v nadcházejících letech nemusel strachovat.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let si Klimeš začal všímat, co se stane s kouskem hlíny, když ho mimovolně žmoulá v dlaních. Tyto otisky rukou mnohonásobně zvětšil. A tak vzniklo i mostecké Biologické těleso. Původně bylo bílé, vytvořené z epoxidové pryskyřice pro libereckou výstavu Socha a město v roce 1969. Město Most sochu zakoupilo, ovšem požadovalo, aby ji Josef Klimeš vytvořil v nové, trvanlivější verzi. Na plastiku z roku 1972 tak použil vzácný černý diorit a dominantou parku Střed je dodnes.

Plastika Biologické těleso v parku Střed od sochaře Josefa Klimeše, foto: Kateřina Zemanová

První poválečná knihovnická stavba

Když se těžební stroje zakously do starého Mostu, bylo jasné, že tomu neunikne ani původní knihovna. V novém Mostě pro ni podle návrhu projektanta Františka Kameníka vznikla v letech 1978–1984 první poválečná účelová stavba tohoto druhu.

Zvenku vás asi příliš neoslní. Interiér však stojí za to. Osvětluje ho nejdelší těleso, které lze v jakékoliv evropské knihovně vůbec vidět. Lustr ve tvaru šroubovice od sklářského výtvarníka Vladimíra Procházky se vine 63 metrů v celé délce stavby a září v něm 354 žárovek. Ve vstupní hale najdete reliéf od sochaře a malíře Ivana Záleského, který připomíná příběh největšího hudebníka a pěvce Orfea a krásné Eurydiky. V mezipatře knihovny je k vidění skleněná mozaika vyobrazující rozkvetlou větvičku jabloně doplněnou citáty Karla Hynka Máchy od malíře Václava Pospíšila, který se narodil v Lomu u Mostu.

Kamenný květ

Mezi lety 1965 a 1991 stavební zákon ukládal věnovat jedno až čtyři procenta z rozpočtu veřejné stavby na výzdobu, kterou musela schválit odborná komise. Jedním z předsedů této hodnoticí komise pro spolupráci architektů s výtvarníky byl sochař Jaroslav Bejček. V roce 1973 se kvůli normalizačním zásahům dobrovolně vzdal všech funkcí a začal pracovat na volné noze. V tom roce také vytvořil kamennou plastiku Květ, která je k vidění kousek od budovy knihovny – před budovou ZUŠ v Moskevské ulici.

Není to však jeho jediné dílo v Mostě – je autorem také keramických reliéfů zdobících koncertní sál ZUŠ i dalších domů a ozdobné železné brány na hradě Hněvín. Jeho tvorbu významně ovlivnilo čínské umění. V Pekingu totiž studoval čínštinu a grafiku, seznámil se tam také se svou ženou, malířkou Li Ki Sun.

Kamenná plastika Květ od Jaroslava Bejčka je k vidění kousek od budovy knihovny, foto: Kateřina Zemanová

Divadlo, k němuž příslušely i byty

Původní mostecké divadlo symbolizovalo emancipaci české kultury v pohraničí. Herec Miloš Kopecký (v mosteckém divadle hrál od roku 1952) ve filmu Dostaveníčko v Mostě velmi litoval, že se divadlo s takovou tradicí bude bořit, a přál si, „aby nová divadelní budova byla co nejdříve, aby doba, kdy bude město bez divadla, byla co nejkratší.“ Dlouho se uvažovalo, že zdejší soubor bude působit v právě vznikajícím kulturním domě Máj. Nakonec se však samostatná divadelní budova přece jen postavila. Otevřena byla roku 1985 a ve své své době patřila k nejmodernějším divadelním budovám v Evropě. Tenkrát dostali všichni členové divadla ke svému angažmá i byty. Most si svůj stálý divadelní soubor udržel dodnes – přes léto hraje na hradě Hněvín.

Budova Městského divadla v Mostě patřila ve své době k nejmodernějším v Evropě, foto: Kateřina Zemanová

Na „jedno velký“ do Severky

Viděli jste seriál České televize Most!? Stůl, od kterého štamgasti sledovali Luďana v Poště pro tebe, i místo, kde měl Čočkin smuteční hostinu, najdete právě v mostecké restauraci Severka. Hospodské zelené ubrusy, pivo za pár pětek a levné hotovky. Není lepší místo, kde mosteckou Artoulku zakončit.

Stůl, od kterého štamgasti v seriálu Most! sledovali Luďana v Poště pro tebe i místo, kde měl Čočkin smuteční hostinu, najdete v mostecké restauraci Severka, foto: Michaela Buchtová, ilustrace: Bety Suchanová

Čas se tu zastavil na prahu minulosti a budoucnosti. Stejně jako v celém Mostě. Jeho nadčasová architektura i díla ve veřejném prostoru jsou ponechána napospas rozpadu a vandalismu, vodní prvky jsou vypuštěné, původní dlažba poničená… Dávejte pozor, kam šlapete – abyste se nepropadli hluboko do historie nebo do uhelného dolu.