Artoulka: Po elegantních kavárnách i lokálech nevalné pověsti

Kavárna Slavia

Národní, původně Ferdinandova třída už před vznikem Československa představovala centrum českého kulturního života – právě zde proto vyrostlo Národní divadlo a sídlila tu důležitá nakladatelství a redakce novin. Ještě po první světové válce se tu čile korzovalo po obou stranách vozovky. Zdejší podniky hostily kulturní osobnosti republiky i avantgardu, která vyhlížela umělecké i sociální revoluce. Kavárna Slavia otevřela v roce 1882 a stala se neoficiálním divadelním klubem Prozatímního a později Národního divadla. Za první republiky sem chodili Čapkové, členové skupiny Tvrdošíjní i Devětsil. Po druhé světové válce pak navázaly další umělecké generace… Jaroslav Seifert zpodobnil prostředí této kavárny ve své básni následovně:

Interiér kavárny Slavia ve třicátých letech minulého století, repro: Literární archiv Památníku národního písemnictví

Obraz Tři tanečnice od Toyen z roku 1925, repro: Národní galerie v Praze

Národní kavárna

Národní kavárna byla důležitým místem setkávání umělců a intelektuálů první republiky. I tenhle prostor navštěvovali členové Devětsilu (mezi jeho členy patřili architekt Josef Havlíček, teoretik Karel Teige, malíři Adolf Hoffmeister a Alois Wachsman, básník Jaroslav Seifert, spisovatel Vladislav Vančura a mnozí další). V letech 1923 až 1926 pravidelně obsazovali nárožní kout, zatímco ve středu místnosti seděli Karel Čapek, Eduard Bass, Karel Poláček a další redaktoři Přítomnosti a Lidových novin, jejichž vydavatelství sídlilo v sousedství. Modernistický architekt Karel Honzík vzpomíná v knize Ze života avantgardy: „Touto kavárnou jste viděli projít takřka všechny ty, kdo u nás něco hledali v umění nebo ve vědě, a mnohdy tudy prošli i hosté zdaleka, hledači z celé Evropy. Sem jsme se, my mladí, utíkali pro útěchu nebo pro vysvětlení, když jsme přes den zažívali trýzeň zastaralých nauk na fakultě, nebo později, když jsme se celý den pachtili za prací, většinou marně.“

Vítězslav Nezval v Národní kavárně, repro: Literární archiv Památníku národního písemnictví

Dvoustránka z básnické sbírky Abeceda (1926), kterou napsal Vítězslav Nezval, typograficky upravil Karel Teige a písmena ztvárnila tanečnice Milča Majerová, foto: Leny Kužvartová, ilustrace: Bety Suchanová

Paříž v Praze

Kavárna Louvre

Podnik, který se chtěl zvlášť podobat pařížským kavárnám, byl zbudován v roce 1902. Vzápětí si jej oblíbili především pražští Němci – scházel se tu německý filosofický kroužek vyznávající učení Franze Bretana. Mezi dalšími studenty se tu tehdy objevovali Max Brod a Franz Kafka. Když Broda z filosofického kroužku vyloučili, Kafka z něho vystoupil ze solidarity také. Oba však Louvre nadále navštěvovali. Když s v roce 1911 stal na pražské německé univerzitě profesorem Albert Einstein, chodil debatovat i do této kavárny na tehdejší Ferdinandově třídě. A v naposlední řadě: 15. února 1925 se v kavárně Louvre sešlo 38 spisovatelů na ustavující valné hromadě Československého centra PEN klubu; předsedou zvolili Karla Čapka. Kromě horního podlaží s prostornou kavárnou zahrnoval Louvre od roku 1915 také sklepní prostory s vinným sklípkem, jemuž se říkalo „Katakomby“, a byla zde i plzeňská restaurace Grand.

Kavárna Metro

Její interiér měl evokovat pařížskou podzemní dráhu v souladu s pojetím celého paláce Metro. Na konci 20. let a ve 30. letech se tu scházely především levicové kulturní kruhy. V lednu 1934 tu Vítězslav Nezval, Jindřich Štyrský a Toyen založili Skupinu surrealistů v ČSR.  A v této kavárně se na konci března téhož roku také udály první pokusy o surrealistická díla, vzniklá technikou automatické kresby.

Interiér kavárny Metro, repro: Časopis Český svět, ilustrace: Bety Suchanová

Kavárna Union

Legendárním a dnes zaniklým místem, kde se scházeli příslušníci několika tvůrčích generací, byla Unionka. Kavárna vznikla v barokním domě u Ratzenbeků na nároží ulic Národní a Na Perštýně už kolem roku 1820; nejprve nesla mnázev Vídeňská kavárna, později Union. Na rozdíl od nově zřízených prostorných kaváren sestávala z řady malých průchozích místností se starými pohovkami a rozviklanými židlemi kolem mramorových stolků. Káva prý nestála za moc (návštěvníci ji nazývali maglajs), podnik ale poskytoval prostor pro uzavřené debatní společnosti – schůzoval tu Klub Za starou Prahu, Klub architektů, Svaz výtvarných umělců Mánes, umělecká skupina Osma i sdružení užitého umění Artěl. Hosté se tu mohli potkat s Aloisem Jiráskem, Mikolášem Alšem, Josefem Myslbekem, z mladší generace pak s Jaroslavem Haškem, Josefem Ladou, Fráňou Šrámkem a s mnoha dalšími. Na tamějšího číšníka pana Pateru, který zde působil mezi lety 1907 až 1925, skládali básníci chvalozpěvy, a to nejen kvůli půjčkám na útratu. Když mělo dojít ke zrušení kavárny, napsal Karel Čapek roku 1923 v provolání za její záchranu: „Unionka je místo, kde – z piety nevyvětrán – tkví dech literárních a uměleckých generací. Je a měla by zůstat chráněnou rezervací. Měl by se zákonně chránit její tajný recept na záhadnou černou kávu, její vzduch, zápach kyselých rybiček na schodech, Paterův úvěrový systém, jeho poněkud příslovečné slovní formy, zkrátka celý genius loci – proto, že je to v pravdě locus genii.“ Kavárna zanikla v čase druhé světové války.

Pohled na dům, v němž sídlila kavárna Union, repro: Muzeum hlavního města Prahy

Kavárna Montmartre

Přicházíme do bohémštějšího podniku, než byla předchozí skupina kaváren, který má tu výhodu, že se v něm dodnes uchoval náznak někdejší atmosféry. Kavárna vznikla v domě U tří divých mužů v roce 1911 zásluhou kabaretiéra Josefa Waltnera. Proslula představeními, většinou improvizovanými, v nichž hráli také místní štamgasti, mezi něž patřil Jaroslav Hašek, „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch, malíř Zdeněk Kysela, který vymaloval část kavárny, spisovatel Eduard Bass nebo dramatik Emil Artur Longen. Hašek tu zakončoval své noční anabáze, dokud ho nevyhodili pro výtržnost a nezapověděli mu vstup, což barvitě popisuje v povídce Má tragédie montmartská. Tančilo se tu také tango – dochovaly se fotografie místního vrchního přezdívaného Hamlet s Emčou Revolucí, tanečnicí a tak trochu prostitutkou, která chodila v panských kalhotách a propagovala nutnost sociální revoluce. Montmartre zanikl ve třicátých letech. Znovu vstal z popela v roce 1999 a funguje dosud.

Emča Revoluce tančí s Hamletem tango, repro: Literární archiv Památníku národního písemnictví

Podnik u Kouckých

Luxusní hampejz, kde pracovala nejproslulejší prostitutka 19. století Antonie Havlová, řečená Tonka Šibenice. Její historii vypravuje Egon Erwin Kisch v črtě ze sbírky Tržiště senzací. Tonka byla v době svého zdejšího působení krasavicí a v podniku nejžádanějším děvčetem, k němuž chodili i šlechtici. V polovině srpna 1881 přišel ke Kouckým policejní inspektor a žádal na mamá, aby uvolnila nějaké děvče k trojnásobnému vrahovi žen Ferdinandu Prokůpkovi. Před popravou si jako poslední přání vymínil dámskou návštěvu. Tonce se odsouzence zželelo a dobrovolně se přihlásila. Od té doby už jí neřekl nikdo jinak než novou přezdívkou, kunšofti se k ní otočili zády a ona musela putovat do mnohem méně elegantního „pufu“. I tam se ale o historii dozvěděli a kolegyně se rády zbavily nevítané konkurence. Tonka tedy zamířila na ulici, na které zůstala celých třicet let. Kvůli projevu soucitu tak začal její konec, kterého byl Kisch svědkem, když ji potkal v omšelé Kavárně Melantrich. Podle příběhu, který sepsal, vznikla divadelní hra a několik filmů, poslední v roce 2001.

Dvě strany téže ulice

Hostinec U Zelené žáby

Proslulá staroměstská kořalna, kam prý chodil i král Václav IV. a svou odměnu za stětí 27 českých pánů tu podle legendy propil kat Mydlář. Zavítal sem také vlámský malíř Pieter Bruegel, který prý rád popichoval hosty, až nastala mela, při níž umělec studoval grimasy a gesta bojujících. „To provozoval i po jiných hospodách, takže se říkalo, semlela-li se někde rvačka, že tam byl jistě ‚Breighel’. A tohle jméno se udrželo v pražském podřečí ve slově ‚brajgl’, o jehož významu nemá žádný Pražák pochybnosti,“ píše novinář a spisovatel a ovšem také mystifikátor Karel Ladislav Kukla ve své knize Pražské bahno pojednávající o pražské spodině konce 19. a začátku 20. století. V domě U Zelené žáby, sídlící v ulici U radnice, je pohostinství dodnes, ovšem poněkud ekluzivnějšího typu než kdysi.

Obraz Pietera Brueghela Vesnická rvačka z roku 1610, zdroj: Wikipedia

Batalión

Přímo proti Zelené žábě býval přízemní krámek s kořalkou, poslední štace zoufalců, tuláků a propuštěných vězňů, kteří však překvapivě pevně stáli při sobě. „Když bylo nejhůř, vydal se i v nejhorších mrazech jeden z nich do ulic bos; boty, které někde dostal, pak prodal a peníze propil s kumpány,“ píše Václav Cibula v Pražských postavičkách. Na slávě Bataliónu jako klanu pražského podsvětí se přičinil Karel Kukla i kabaretiér Leopold Šmíd, který o podniku vytvořil ve své době populární jednoaktovou hru.

Dům U Dvou arkýřů

Směrem k bývalému židovskému ghettu koncentrace podniků se špatnou pověstí houstla. Židé se už od dob Josefa II. mohli usazovat mimo hranice ghetta a značná část jeho původních obyvatel se skutečně postupně odstěhovala. Nahradila je chudina obou vyznání. Ta tu živořila až do asanace, která postupně probíhala od konce 19. století a vytvořila prostor pro novou výstavní Pařížskou třídu a její okolí. V domě U Dvou arkýřů, který se nacházel na rohu Maiselovy ulice (která původně vedla jinudy než dnes) a Kostečné, se odehrává děj prózy Josefa Veselého Zánik pražského ghetta, jež barvitě líčí život v této čtvrti a její obyvatele, kteří museli čelit katastrofě zániku místa, kde žili za levný nájem (a pravda, v dost děsivých hygienických podmínkách) dlouhá léta a kde si vypomáhali se sousedy ve sdílené bídě.

Západní strana Úzké ulice po roce 1896, zbořena o 9 let později, foto: J. Eckert, ilustrace: Bety Suchanová

Hostinec U Dejlů

Mnoho podniků pochybné pověsti při boření starého židovského města zaniklo, i když se nacházely mimo samotný asanační obvod. Plánovači, kteří chtěli vyříznout nehezký vřed ze středu města, asi vycítili možnost zbavit se i dalších nedostatečně výstavních míst. Hostinec U Dejlů se nacházel v Rybné čp. 732. Jako další podobné podniky byl rozdělen do částí dle majetnosti návštěvníků: v přízemí byl výčep, lokál, herna a kasino, v podzemí noclehárna a společenská místnost v jednom, kde se zdržovaly různé existence z pražského podsvětí. Sem se jednou v přestrojení vydal i Karel Ladislav Kukla a zhlédl tu divadelní představení pro obveselení nocležníků psané ve směsici zlodějského argotu a pepické hantýrky s názvem Doběhnuté numero. Pro představu uvádíme úryvek – dialog strážníka se zlodějem z Kotců: „Zinkaři, dejch’s kornout, kachle, s hlaváčema máš teď machle; pět holajzen kovář namele, v hákovně je zobec šklebede!“ (Kamaráde, ukradls šaty, boty, teď ti nadejde oplétání se soudci; přísný rada tě zavře na pět měsíců, v žaláři je jídlo odporné!) „Nemel pantem, kosný numero! Když zatluču mlejn, jsem sklářskej, tys na mě moc krátkej, smíchovskej!“ (Nemluv nazbyt, milý policajte! Když při trestním líčení všechno zapřu, budu čistý jako sklo, tys proti mně tuze slabý a nezkušený!)

Rozpálenými letními ulicemi Starého Města jsme se prošli cestou, kterou nejprve rozhodně kráčely a posléze už jen těžkopádně vrávoraly některé pozdější kulturní veličiny a celý zástup bezejmenných flamendrů. Praha byla a pořád zůstává matkou hledačů vznešených věcí i nočňátek, co po ní bloumají bez cíle…