Procházka stínem (pražského) města s Jonášem Zbořilem

Úplně pochopím, pokud si řeknete, že na tuhle procházku, kterou tu vzápětí popíšu, nechcete jít. Nečeká vás na ní žádná speciální pamětihodnost. Je to jen cesta podél pražského Botiče. Běží místy, kterých si nikdo moc nevšímá, nebo nikomu nepatří. Je to procházka stínem města. Chodím ji už víc než patnáct let a pořád mě podivná zákoutí kolem Botiče nepřestávají bavit. Možná právě proto, že se tu zdánlivě nikdy nic neděje. Jestli jsem vás neodradil, můžeme vyrazit.

Pahorek tvořený uličkami Smolenská a Na stráni působí, jako kdyby si ho vymyslel Vojtěch Matocha pro svou třídílnou novodobou foglarovku Prašina, foto: Jonáš Zbořil

Začít můžeme třeba u parku Grébovka. Přímo naproti němu najdete úzkou, prašnou stezku, která se klikatí mezi ploty několika zahrad a stoupá směrem k nedalekému Vršovickému náměstí. Je to jedno z mnoha míst ukrytých ve městě, kde čas plyne trochu pomaleji než na hlavních třídách. Prospívá to jak místní flóře, tak starým stavením, pár jich tu ještě najdete. Bezejmenný pahorek tvořený uličkami Smolenská a Na Stráni působí, jako kdyby si ho vymyslel Vojtěch Matocha pro svou třídílnou novodobou foglarovku Prašina.

Ale zpátky dolů ke korytu Botiče, k potoku, který tak dlouho nikoho nezajímal, až se kolem něj semkly divné, neoblíbené části města. A hospody. TJ Lokomotiva Vršovice otevřela po pandemii až před pár týdny a já jejich provozní, tátu a syna, podezřívám, že zavírali s radostí. Kousek dál je restaurace U Břehu, kde donedávna nabízeli raritní točený Braník. Ten už tu není, ale pořád si s půllitrem můžete sednout na malý můstek a pozorovat, jak pod vámi pomalu teče Botič, nebo se vydat prozkoumat klidné uličky Magisterskou a Děkanskou, porozhlédnout se po kopci Kapitolu, kde roste třešňový sad. Kdo by ho v pražské Michli čekal!

Botičská stínadla

Na cyklostezce podél Botiče se schází spousta různých elementů. Sprejeři tu zkouší svoje skills, sem tam si lidi píšou vzkazy na asfalt. „Chybýte mi, sluníčka,” napsal tu někdo před lety, dodnes se ten zoufalý vzkaz nesmyl. A na zemi o kus dál najdete i rozcestník: ⬆Michle – ⬇Pikohood, ukazují šipky, přičemž ta druhá ukazuje směrem k Vršovicím. Ale když přejdete ulici Michelskou a zase se zanoříte do klidu botičských stínadel, najdete v zahradách naproti přes koryto potoka pár dřevěných boudiček. Podle místního spisovatele a starého pankáče Green Scuma stála v jedné z nich drogová varna. Nejspíš jenom spisovatelská fantazie, kterou si můžete užít v jeho knize Nuselskej punk, kterou ostatně napsal v místních nonstopáčích.

Na cyklostezce podél Botiče…, foto: Jonáš Zbořil

Kousek od pomyslné varny stojí stará synagoga, teď už stánek českobratrské církve, která zahradu sdílí s domem na půl cesty, příznačně pojmenovaným Maják. Několikrát jsem tu za letní noci viděl v altánu vysedávat mladou dívku nebo chlapce, tvář jim ozařovalo bílé světlo telefonu, na stole sklenička od hořčice a v ruce cigareta. A kdesi pod tím ve tmě zahrady pár zapomenutých židovských náhrobků.

Podobných míst ve stínu města najdete podél Botiče spoustu. Biolog Jiří Sádlo říká podobným lokalitám „rub města“. Jsou to oblasti, které nechceme vidět, nemají být vidět. Jsou to ekvivalenty světlíků a sklepů. To, že je nechceme vidět, že je schováváme, má svou výhodu. Když nad takovými místy ohrnujeme nos, dáváme jim prostor žít vlastním životem.

Místa docela neromantická…, foto: Jonáš Zbořil

Další staré osady najdete o kus dál – v Záběhlicích, jedné z nejhezčích pražských čtvrtí, minimálně co se pravého břehu týče. Kousek za Hamerským rybníkem (mimochodem další fajn místo na oběd, pivo nebo skleničku vína ve sklípku naproti) stoupá nenápadná, rozbitá cesta do svahu, na který se lepí řada starých domků. Nad jejich střechami se tyčí zateplené paneláky Zahradního Města a na druhé straně údolí svítí neony pankráckého Manhattanu.

A po Záběhlicích pokračujte na Kozinovo náměstí, asi nejmenší náměstí v celé Praze, možná i republice. Tvoří ho kus plotu a vrata od garáže. Na Koziňáku byste určitě s autem nezaparkovali. Nemohli byste si tu dát ani sraz, víc než dva lidi se sem skoro nevejdou. Určitě mu nikdo tak familiárně neříká – Koziňák. O tom náměstí neví ani ryby, které kolem něj proplouvají v Botiči.

Mimochodem z Kozinova náměstíčka vedou schody nahoru ke starému hostivařskému kostelu a hospodě Na Kačabce, která má fajn zahrádku a dobře tu vaří.

Místo činu: Botič

V okolí Botiče jsou taky místa docela neromantická, ta mám snad ještě radši než zbytky pražských vesniček. Tovární sklady, vlaková seřadiště, halabala položené pláty asfaltu. O tahle místa se zajímají snad jen lidi, kteří tady plánují někoho odkráglovat nebo se alespoň zbavit těla. A Radan Haluzík, autor knihy Město naruby.

Není tu umění, ani moc zábavy, foto: Jonáš Zbořil

Jak poznáte, že jste na nebezpečném území? Třeba podle názvů ulic. Místa, která mám rád, mají adresy jako je U Seřadiště, Běžná, Nedokončená, Kablo. Tady dům kultury nenajdete. Ani galerii. Nejspíš ani sochu. Není tu umění ani moc zábavy. Lidé tu vlastně nemají co pohledávat. Přesně proto tu jsem. Abych si to, co tu není, vymyslel. Myslím, že stejně uvažují i tvůrci detektivek a true crime podcastů.

Ideální místo činu se podle mě nachází na několikaúrovňové křižovatce civilizačních vymožeností u Záběhlické. Pod vámi hučí Botič v betonovém korytu, za vámi odstavené vlaky z vlakového depa Praha-Jih, nad vámi jeden most železniční, jeden dálniční. Spousta hluku, spousta tmy. Z nádražních tlampačů někdo pouští tajné vzkazy.

A dobře by se tělo schovávalo také poblíž Michelské plynárny. Kdosi mi vyprávěl, že pod plynárnou byl velín všech pražských jaderných krytů. U brány do areálu stojí sousoší muže a ženy, již hrdě nesou pochodeň, která se občas rozhoří opravdovým plamenem. Že by znamení, kdy je třeba se schovat?

Jen kousek od plynárny je jediná další socha mého výletu. Je docela nenápadná. Pohozená v křoví. Má představovat bezdomovce, kterých tu je asi dost. Autor? Podle mě Epos 257, který mimochodem v knize zmiňovaného Radana Haluzíka má o Botiči celou kapitolu.

Slum a džungle

A už jsou tu poslední dva tipy. Kdo by to byl řekl, že tak běžná procházka podél potoka nabídne hned dva cizokrajné zážitky. Kousek od Botiče můžete ještě pár let narazit na největší a nejspíš jediný pražský slum. Slatiny. Vznikl jako kolonie bývalých trestanců, dnes je to spíš zahrádkářská osada. Ale kdyby měl Aleš Palán chuť řešit samotáře ve městě, klidně by mohl pátrat právě tady. Každopádně Slatiny tu nejspíš dlouho nezůstanou. Rozsáhlou, tajuplnou zónu Prahy, kterou ze všech stran obklopuje hradba z dálnic, železnic i bažin, chce město zničit a postavit tu drahé domy. Před více než sto lety se sem přitom báli chodit i četníci.

A je třeba zmínit džungli – tu má Botič taky. Jakmile na chvíli opustí přísný řád města, někde za Záběhlicemi, začne se potok radostně kroutit. Kolem jeho meandrů vyrostla divoká džungle, buš, prostě něco, co jinde v Praze – a troufám si říct ani v jiných městech – neuvidíte.

Pokud se vám bloumání podél divných míst zalíbí, můžete pokračovat dál. Botič se vám odvděčí jednou úplně normální atrakcí. Totiž Hostivařskou přehradou, kterou prochází. Užijte si koupání!