Krajinou mohyl, menhirů a starých pověstí českých s Petrem Stančíkem

„Jdi noho! posvátná místa jsou, kamkoli vkročíš…“ parafrázuji časoměrný verš klasikův. Vydáme se totiž na výlet do krajiny veskrze prastarodávné a pamětinosné. Takže odložte mobily i chytré hodinky a nezapomeňte si do batůžku přibalit pilku na bludné kořeny a mast proti nemrtvým!

Začneme jen kousek za hranicemi Prahy, v obci Horoměřice. Od turistického rozcestníku vyrazíme po zelené stezce severovýchodním směrem, až dojdeme k menhiru v železné ohrádce. Je to spíše menhirek než menhir, dnes je vysoký sotva metr. Zlí lidé ho totiž před lety poničili a urazili mu hlavu. Ale i on má svoje tajemství: V okolí se nachází spousta buližníků. Přesto dávní Obelixové zvolili pískovec, který sem museli přivézt z dálky. Nejbližší naleziště podobného pískovce je totiž až 5 kilometrů odsud. Buď tehdy neuměli tvrdý buližník opracovat, nebo se jim líbila nazrzlá barva slabě železitého pískovce. Kelti vědí.

Alšova vyhlídka nad Tichým údolím, foto: Wikimedia

Přejdeme rušnou silnici od Suchdola a ocitneme se v hájemství Kozích hřbetů. Buližníkový hřeben nepatří mezi velehory, jeho nejvyšší vrchol leží pouhých 299 metrů nad mořem, je však odsud nádherný výhled do kraje a se špetkou fantazie si tu dokážete představit pohanské obětiště. V roce 1928 tady skupina dělníků pod balvanem objevila poklad nádherně zdobených trojúhelníkových dýk z bronzu, jeden z nejvýznamnějších nálezů starší doby bronzové ve střední Evropě. Tak se dobře dívejte, kam šlapete, možná tu ještě něco zbylo.

Na konci Kozích hřbetů se potěšíme pohledem na prastarou Zapomenutou vrbu, přejdeme Únětický potok a zahneme doleva po modré stezce. Jen kousek dál, na břehu Dolního rybníka, odbočuje z cesty prudký stoupák na skalnatý Holý vrch, odkud si vychutnáme líbeznou Alšovu vyhlídku. Musíme uznat, že mistr Mikoláš, po němž se vyhlídka nazývá, byl jářku kabrňák, neboť sem často šplhával až do svého stáří. A snad právě tady nacházel inspiraci ke kresbám mamutů, neboť Mikoláš Aleš byl v Čechách zřejmě prvním umělcem, který vyhynulé chobotnatce zobrazil.

Levý Hradec, kostel svatého Klimenta, foto: ČTK / Jan Rychetský

Vrátíme se zpátky na stezku a pokračujeme stále po modré až na zahrádku Únětického pivovaru, kde svlažíme vyschlá hrdla. Po doplnění tekutin vyrazíme po silnici na severovýchod. Po pravé ruce mineme pole, kde archeologové nalezli pohřebiště ze starší doby bronzové, po němž byla pojmenována celá „kultura únětická“. Dorazíme na Levý Hradec ke kostelíku zasvěcenému svatému Klimentovi. Postavil ho tady po svém křtu na Velké Moravě sám Bořivoj I. – syn bájného knížete Hostivíta a první historicky doložený český panovník z rodu Přemyslovců. Je to tedy nejstarší křesťanský chrám v Čechách, a třebaže od svého vzniku prošel řadou přestaveb, dodnes z něj nevyvanul dech dějin. Inu, poprvé je to vždycky jen jednou. O kousek dál se z vyhlídky svaté Ludmily potěšíme pohledem na dobrodružně meandrující Vltavu a pak sejdeme dolů na zastávku Roztoky-Žalov, kde nasedneme na vlak.

Po krátké projížďce vystoupíme ve stanici Libčice nad Vltavou a po krátkém, leč hutném výšlapu do kopce dorazíme na zdejší hřbitůvek, kde se pohroužíme do modlitby před pískovcovou sochou Krista, dílem proslulého symbolisty a mystika Františka Bílka.

Hřbitov v Libčicích, náhrobek rodiny Fischerovy se sochou Krista od Františka Bílka, foto: Wikipedie

Pokračujeme po žluté turistické značce jihozápadním směrem a po pravici mineme lesík s mohylníkem Chýnovský háj. Zdejší mohyly už dávno nejsou, co bývaly v dobách své slávy, nahlodal je zub času i zhoubná píle zdejších rolníků, ale stále ve svých útrobách střeží kosti dávných hrdinů a velmožů. Pokud projevíte patřičnou úctu a pokoru, můžete se projít mezi mohylami. Kdo by tu však hlučel, selfieroval nebo dokonce trousil odpadky, toho mrtví vtáhnou pod zem a bude jim navždy sloužit v podobě fexta.

Mohyla na vrchu Krlíš, foto: Pamatkový katalog

Po silnici dojdeme do Turska, kde se kousek od náměstí pokocháme baroknímu zájezdním hostincem, jenž zbudoval Carlo Lurago pro řád Křižovníků s červenou hvězdou, což je jediný český rytířský řád, proto ho máme rádi. Jen co by jitrnicí dohodil na jih, odsud stojí mohyla Krlíš, v níž je pochován hrdina Tyr (či spíše Tur), pod jehož vedením Čechové porazili kmen Lučanů v mytické Lucké válce. Bitva probíhala v nedalekém obětním háji s keltským jménem Ers, který je odsud pěkně vidět přes starou cestu ku Praze. Krlíš je v současnosti ostudně zarostlý jedovatým býlím i posetý jehlami feťáků, leč citlivější duše se tu dodnes mohou vnořit do hřejivého zřídla praenergie. Tady je ta pravá chvíle vytáhnout z batůžku starého dobrého Jiráska a přečíst si tu nejkrásnější ze starých pověstí českých – o zbabělém Neklanovi a bojechtivém Vlastislavovi, jenž „po veveřici bral i po černé kuně z rádla, a když se mu opřeli, musili platit daň nejen za sebe než i za pobité“. A také o magickém souboji dvou krásných čarodějnic a uřezaných ušních boltcích.

Vytrhnuvše se z rozjímání pokračujeme na jihozápad do osady Podmoráň, dnes součást obce Úholičky. Od zdejšího viaduktu je krásný výhled směrem vzhůru na domy a domky vtroušené mezi skalami v údolíčku Podmoráňského potoka. Po dokochání projdeme pod viaduktem a zahneme vpravo do zastávky Úholičky, kde se navlačíme (po vzoru nalodíme). V Kralupech nad Vltavou přestoupíme na lokálku do Loun, města Měsíce, jednoho z pěti měst, které bude uchráněno před apokalypsou, alespoň podle proroctví kališnických chiliastů. Tam však nedojedeme, neboť vystoupíme už v Klobukách.

Po silnici směr Telce dorazíme ke Zkamenělému pastýři, což je náš největší a zároveň nejpůvabnější menhir. Obejmeme jeho hrubý pískovcový povrch a vstřebáváme tellurické proudy. Na trávníku za vkusnou palisádou si můžeme uspořádat piknik a vstřebat nějaké živiny.

Nedostavěný chrám Panny Marie v Panenském Týnci, foto: panenskytynec.cz

Od Zkamenělého pastýře pokračujeme přes Telce do Panenského Týnce, kde vyhledáme nedokončený a navíc vypálený gotický chrám Panny Marie. Potěšíme se pohledem na dodnes zachovaný jižní portál a monumentální kamenné pilíře ve stěnách kněžiště. Připomínají mi prsty obří ruky, sahající po nebi.

Z posledních sil se doplazíme do pradávné obce Peruc, kde se u zdi zdejšího zámku napijeme z Boženiny studánky. Právě tady kníže Oldřich spatřil sličnou Boženu Křesinovu, peruc prádlo. Což bylo dobře, neboť z toho setkání povstal kníže Břetislav I., zvaný Kosmou „český Achilles“. A tady je výletu konec, což ocení zejména naše achillovky.