Valašským Meziříčím se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou

Každý týden během července a srpna budeme přinášet tipy na vycházky, které pro nás sepsaly známé osobnosti a zároveň se můžete k výletům inspirovat na mapě projektu Artoulky, kde najdete kulturní a umělecké objekty či zajímavosti (sochy, reliéfy, stavby) z více než třiceti českých měst. Když se do některého z těch měst vydáte, nezapomeňte se stavit v místním informačním centru a vyzvednout si leták pro zdejší Artoulku.

Níže přinášíme první vycházkový tip, spisovatelka Alena Mornštajnová vás provede Valašským Meziříčím a zaměří se zejména na místa, kudy chodila její románová postava Hana ze stejnojmenného románu.

Valašské Meziříčí, Křížkovského ulice, foto: archiv Turistického informačního centra města Valašské Meziříčí

Ve Valašském Meziříčí žiji celý život, chodím po ulicích města, sleduji, jak se mění, ale nijak zvlášť nad ním nepřemýšlím. Vždycky mě víc zajímali lidé.

V roce 2014 jsem ale začala psát příběh, který s mým městem, jeho místopisem a především s historií úzce souvisí. Příběh dvou žen, které spojila tragická událost z roku 1954 – epidemie tyfu. Začala jsem si o svém městě a hlavně o jeho dějinách víc číst a od té doby se na Valašské Meziříčí dívám jinýma očima. Vidím je pohledem hrdinek své knihy.

Kdykoli mířím na náměstí, zastavím se před domem, do jehož zdí jsem umístila domov židovské dívky Hany. Vzhlédnu k jeho oknům a zahledím se na záclony, v létě lehce povlávající z vysokého okna v prvním patře.

Mám ráda i dům ve Stříbrné uličce, v němž v mé knize žila Mira a její rodina. V knize jsem mu přidala podkroví, kde se za druhé světové války skrývala Miřina maminka, aby unikla deportaci do Terezína.

V první, původní verzi knihy byl tento dům dokonce jedním z vypravěčů příběhu Haniny rodiny. Přiřkla jsem mu nejen nadhled, ale i lidské vlastnosti, a on sám o sobě v části, která v konečné verzi knihy není, říká toto:

„V roce 1938 to bylo právě dvě stě padesát let od chvíle, kdy jsem přišel na svět. Nejsem tedy tak starý jako nafoukaný dům U dvanácti apoštolů, který stojí doširoka rozkročený v koutě náměstí a myslí si, že turisté jezdí do města jen proto, aby se na něj podívali, ale zažil jsem už hodně. Nebyl jsem na světě, když město drancovali Švédové, ale pamatuju požár, který se mi jen se štěstím vyhnul, když se s Meziříčím loučili Prusové, a zažil jsem povstání Valachů proti vrchnosti.

Byl jsem svědkem, jak se město stalo velkým lazaretem po bitvě u Slavkova, a dodnes mám před očima stovky vojáků – francouzských, ruských i rakouských, které v Meziříčí pohřbili bok po boku v parku u soutoku dvou lhostejně plynoucích řek. Díval jsem se, jak se město znovu zvedá a rozrůstá, viděl jsem hrdost, s níž přijalo titul okresního města se sídlem hejtmana, berního úřadu a četnické stanice, ale i nelibost, s níž neslo přítomnost ženské věznice pověstné krutými podmínkami, které tam panovaly, přestože ji spravoval milosrdný církevní řád.

Do oken mi vítr vál kouř z nově založených Reichových skláren, ale daleko hustší dým mě vyděsil, když v roce 1865 hořel střed města a neochránil ho ani svatý Florián, jehož socha stojí přímo na náměstí. Tehdy mi omítky a střecha nasákly kouřem, ale jinak jsem vyvázl bez úhony, zatímco z domů na západní a jižní straně náměstí zbyly jen trosky.

Přečkal jsem požáry, povodně i války, které zuřily mimo mé zdi i uvnitř nich. Vybavuji si obličeje deseti generací svých obyvatel, pamatuji si vůně stoupající z jejich hrnců i slova šeptaná v peřinách. Slyším kroky lidí, kteří kráčeli po náměstí, vnímám ozvěny jejich myšlenek.“

Valašské Meziříčí, pohled na kostel sv. Trojice od hřbitova, foto: archiv Turistického informačního centra města Valašské Meziříčí

Zmiňovaný dům U dvanácti apoštolů ze 16. století je spolu s barokním mariánským sloupem a sochou sv. Floriána jednou z dominant meziříčského náměstí a upozorňují na něj všichni turističtí průvodci, a tak není divu, že na něj Miřin dům, zastrčený ve vedlejší ulici, tak žárlil. Ale skeptický tón mu byl prostě vlastní. Posuďte sami:

„Jsem starý, hodně starý. Stával jsem na vysokém břehu řeky a shlížel do údolí ještě v dobách, kdy se Meziříčí nazývalo městem, ale ve skutečnosti bylo jen větší vesnicí, v níž každý znal každého. Základy mám vrostlé hluboko do země a moje střecha trčí vysoko nad ostatní. Jistě, nejsem tak vysoký jako kostel v sousedství a nevidím ani přes střechu domu, který se ve své pýše nazývá zámkem, i když byl roky pouhou věznicí, ale jsem mnohem větší než tolik ceněný dům U dvanácti apoštolů, který se krčí v koutě náměstí. Jen já vidím tak daleko, dozvím se všechno, co se ve městě stane, vítr mi donese ozvěny všech hlasů a z chvění země věznící mé staré základy vycítím každou radost i žal všech obyvatel svého města, minulých, současných i těch budoucích.
Vím, pamatuju a můžu vyprávět.“

Miřin dům je skutečně místo, odkud je vidět na řeku Bečvu a na pravý břeh, kde stávala synagoga. Synagoga jakýmsi zázrakem přežila druhou světovou válku, ale v padesátých letech ji zbourali. Oficiálním důvodem byl špatný technický stav budovy. Nebylo divu, že ze židovské komunity, čítající okolo dvou set lidí, se po válce nevrátil nikdo, kdo by se o synagogu mohl starat. Dnes na jejím místě stojí památník židovským obyvatelům Meziříčí, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Jsou na něm slova Hana a Mira Hellerovy, jména dcer předsedy židovské obce ve Valašském Meziříčí, pana Karla Hellera. Obě v dětském věku zahynuly při likvidaci českého rodinného tábora v Osvětimi.

Valašské Meziříčí, pohled na zámek Žerotínů od Bečvy, foto: archiv Turistického informačního centra města Valašské Meziříčí

Často na ně myslím. Když přecházím přes meziříčské náměstí nebo parkem Botanika a vidím na lavičkách posedávat spokojené osmdesátníky, kteří měli šanci naplnit svůj život, říkám si, že kdyby nebylo zrůdností druhé světové války, mohly tady Hana s Mirou ještě být. Možná by seděly vedle sebe a vzpomínaly by, jak si hrály na zahradě jejich domu v Králově ulici, v blízkosti meziříčského gymnázia.

Odtud je jen kousek k řece Bečvě. Po chodníku lemujícím její břehy se v mých představách v předválečných letech procházela hrdinka mé knihy Hana se svým Jaroslavem. Kdyby se nevyhýbali lidem, mohli by dojít až ke kinu, které je stále na stejném místě, i když zmodernizovanou budovu by ti dva asi nepoznali. Procházeli se pod zámkem Žerotínů, o kterém mluví ve výše uvedené pasáži Miřin dům. Během své historie byl opravdu vším možným – a dokonce i zmiňovanou ženskou věznicí, v níž byla vězněna vražedkyně Maryša, jejíž osud popsali bratři Mrštíkové.

Ano, od té doby, co jsem o svém městě napsala knihu, mám k němu blíž. Ale tak to asi bývá – vše, čemu věnujeme čas a pozornost, k nám potom víc patří.