O historii sexu prokrveným jazykem. Také ovšem dvě publikace mužů, jež varují před těmi, kteří varují

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Dobrá rada pana markýze a podobně

„Dílo markýze de Sade je, jak se dá čekat, hotová hostina poštěváčků. Ačkoliv Sade věnuje hodně času mučení klitorisu, dojde i na cunnilingus, prstění a spoustu tipů, jak s klitorisem zacházet, jako třeba, že máte ‚vždycky trvat na laskání klitorisu, když vám to dělá do zadku‘ a ‚Madame, nespokojte se sáním jejího poštěváčku; nechte svůj prostopášný jazýček proniknout do jejího lůna‘. Což jsou vynikající rady vlastně pro všechny.“ – Anglická historička Kate Listerová (* 1981) ve své Podivuhodné historii sexu nic neobchází, nechybí jí ironie různého kalibru a více než fyziologie ji zajímají historické kontexty, proměny vnímání sexu, a pohlavních orgánů zejména, v průběhu staletí. Dost mohutný poznámkový aparát ukazuje na podloženost autorčina výkladu, ovšem barvitý slovník, pro nějž překladatelka Petra Diestlerová musela nalézt množství českých ekvivalentů, má dost daleko ke standardnímu akademickému historickému pojednání. Tak třeba jedna z kapitol nese název Filckové frndy s podtitulem Dějiny vaginálních výplachů. Kniha je prostoupena řadou černobílých ilustrací, škoda jen, že nejsou o něco kvalitněji reprodukovány; jejich odstíny jsou o poznání méně syté než slova Kate Listerové, která přednáší na Trinity University v Leedsu.

Obálku zvolila pražská Paseka podle předloňského originálu, tedy původního návrhu značky cardesignstudio.com, repro: Paseka

Takže v klidu?

„Doufám, že v jádru často chaotických a matoucích debat o změně klimatu a dalších problémech životního prostředí stále přetrvává touha po oddělení vědeckých faktů od vědecké fikce a také po pochopení konstruktivního potenciálu lidstva. Cílem mé knihy je právě tuto touhu uspokojit,“ završuje úvod své předloňské publikace Apokalypsa nebude americký ekologický aktivista a publicista Michael Shellenberger (* 1971). Více než čtyřsetstránkový svazek je rozdělen do dvanácti kapitol (mj. Plíce Země nehoří, Šesté vymírání se odkládá, Velryby nezachránil Greenpeace, ale chamtivost, Jak ničíme přírodu, abychom ji zachránili, Falešní bohové pro zbloudilé duše), přičemž sto tiskových stran zabírá poznámkový aparát k nim. Pokud mohu z procházení jeho knihou soudit, Shellenbergerovi nejde pouze o akademický alarmismus, co se životního prostředí týče, nýbrž také o alarmismus k tomuto tématu jako takový – vzpomíná i různé celebrity, které varují před těžkými civilizačními dopady na životní prostředí. Autor prochází jednu oblast za druhou – mimo jiné stravování, obaly, jaderné elektrárny, pralesy, těžbu fosilních paliv – a vytahuje příklady přehánění, případně nenaplněných černých vizí. Jeho kniha je prostoupena kazuistikami. Autor odborné revize překladu a také doslovu, biolog Petr Pokorný, je při artikulování Shellenbergerova postoje střízlivý, byť i pražskému docentovi je alarmismus zřejmě rovněž docela protivný.

Ještě dvě informace o Shellenbergerovi z poslední doby, které česká edice nezmiňuje. Autor usiluje o politickou dráhu: Nejprve (roku 2018) byl demokratickým kandidátem na kalifornského guvernéra, letos kandidoval jako nestraník na guvernérský post znovu, opět neúspěšně. V roce 2020 si časopis Forbes nechal zrecenzovat Shellenbergerův článek, v němž propagoval svoji knihu (originální název zní Apocalypse Never), sedmi akademickými recenzenty a editorem z projektu Climate Feedback fact-checking. Závěr zněl, že Shellenberger „míchá přesná a nepřesná tvrzení na podporu zavádějící a příliš zjednodušující argumentace o změně klimatu.“

Obálku zvolilo pražské Argo podle originální edice knihy Apocalypse Never: Why Environmental Alarmism Hurts Us All (2020), repro: ČT art

Budeme bohatí, budou klimatizace

Celosvětově známý dánský statistik Bjørn Lomborg (* 1967) přišel se svým zatím posledním titulem Falešný poplach předloni – tedy v témže roce, co Michael Shellenberger zveřejnil práci Apokalypsa nebude. Své varování před klimatickými panikáři Lomborg rozdělil do pěti částí o celkem šestnácti kapitolách. Výklad prostupují, jak se na statistika sluší, grafy. Oba autory v pohledu leccos spojuje: Rovněž Dán kritizuje za přístup ke klimatické tematice média, cituje z nich a dodává, co se podle něho v té či oné věci dělo fakticky. Tyto partie jsou si v obou publikacích velmi podobné. Ani Lomborg nepopírá, že ke změně klimatu dochází, avšak tvrdí, že člověk je tvor velmi adaptabilní a že když v některých částech světa bude nesnesitelné horko, lidé si opatří více klimatizací a jiných prostředků, než je tomu dnes. Neboť: „… svět během století dramaticky zbohatne. A to bude platit i při změně klimatu – budeme i tak mnohem bohatší, i když o trochu méně, než bychom byli bez globálního oteplování.“ Zatímco ovšem Shellenberger se ve své knize svěřuje, že se stal vegetariánem, protože se domnívá, že je to sice malý, nicméně jistý dílek ohleduplnosti vůči Zemi, Lomborg píše, že hromadný příklon k vegetariánství toho moc nevyřeší, že výroba masa není tak strašlivá zátěž pro Zemi, jak se říká a píše. Základní teze Dánova přístupu se dá formulovat takto: Podstatné je, abychom jako lidstvo byli bohatší. Když HDP utěšeně poroste, pak se budou nacházet řešení i na citelně oteplené planetě. Ta je nyní ve stadiu, že se otepluje tak jako tak, tudíž neutrácejme horentní sumy za to, co tento trend zmírní pouze nepatrně, zato s vyčerpávajícími náklady. „Situaci lidí ve světě můžeme zlepšit daleko více, když uvolníme obchod, vymýtíme tuberkulózu a zajistíme jednodušší přístup k výživě, antikoncepci, zdravotnictví, školství a technologiím,“ píše ke konci Falešného poplachu Bjørn Lomborg.

Obálku vyhotovil Michal Puhač podle návrhu Pavla Růta, repro: ČT art

Bondyho třináctka a – tečka

A nyní něco menšího, levnějšího, „nevzdělávajícího“, něco beletristického, staršího a – našeho. Závěrečný svazek volné řady próz spisovatele a filozofa Egona Bondyho (1930–2007). Od roku 2006 v této řadě úhrnem vyšlo třináct knih s celkem devatenácti autorovými prozaickými texty (+ s několika dramatickými skeči). Poslední svazek obsahuje dvě prózy z konce sedmdesátých let: 677 a Afghánistán. „Z celého Bondyho prozaického díla jsou právě tyto dva texty dnes snad nejobtížnější, a to navzdory tomu – ba možná právě proto –, že byly ve své době psány jako ‚kratochvilné čtení‘, ‚rozmarný příběh‘, slovy autorovými ‚oddechovka‘ (677), či jako poněkud méně útěšný pendant, vskutku v jistém smyslu druhý díl Invalidních sourozenců, ve své době nejpopulárnější a také nejvýše oceňované Bondyho prózy (Afghánistán),“ uvádí v doslovu editor celého projektu Martin Machovec. V obou textech se totiž mísí odkazy ke skutečným figurám pražského undergroundu sedmdesátých let s dystopicko-utopickou fikcí. Machovec však v komentářích osvětluje kdo je kdo, reprodukuje i některé dobové fotografie, takže se čtenář může při „luštění“ o co opřít.

„Grafická úprava a foto na obálce ReDesign, Petr Krejzek,“ stojí v tiráži svazku, repro: Akropolis