Sex, horníci a okultní knihovny. Lovecraftův odkaz žije v knihách Cosi z hloubi a Ta, co jde první

První z oněch dvou svazků je soubor povídek od nejfundovanějšího současného lovecraftologa S. T. Joshiho a druhým titulem je krátká delirická fantasy o tom, že heslo „práce je kořenem všeho zla“ platí i ve světě prastarých božstev a metafyzické magie. Obě knihy ukazují, že mistrův odkaz se má nadále čile k – nestvůrnému, chapadelnatému – životu. Bez ohledu na to, co by na obě knihy řekl mistr sám.

Velký expert, horší fabulátor

Jméno S. T. Joshi (* 1958) si zasvěcenější čtenáři budou nejspíš spojovat s několikadílným lovecraftovským povídkovým sborníkem Černá křídla Cthulhu. Rodák z Indie, který od čtyř let žije ve Spojených státech, je však v první řadě největším žijícím odborníkem na tvorbu H. P. Lovecrafta. Napsal monstrózní dvoudílnou knihu I Am Providence: The Life and Times of H. P. Lovecraft a k tomu množství dalších publikací a studií věnovaných dotyčnému autorovi a jeho universu.

Svým způsobem je Joshi protipólem dalšího zasloužilého badatele v oblasti lovecraftovské fikce – Roberta M. Price. Ten je teologem a zabývá se především otázkou, zda Ježíš Nazaretský byl reálnou historickou postavou (došel k závěru, že nejspíš nikoliv, a prohlašuje se za „křesťanského ateistu“). Zatímco pro Pricea je lovecraftovské bádání spíše vedlejším zájmem, do něhož promítá svou literární a teologickou erudici, Joshi se Lovecraftovi věnuje naplno v akademickém prostředí z pozice literárního vědce. A je mnohem radikálnějším ateistou, který se ve svých textech mnohdy příkře vyjadřuje vůči nadpřirozeným motivům v hororech. Stejně přísný je i na literární úroveň autorů, o nichž píše – zatímco Lovecrafta považuje za velkou literaturu, třeba o jeho podobně slavném kolegovi z časopisu Weird Tales Robertu E. Howardovi napsal, že má lajdácký a těžkopádný styl.

Joshiho povídky sebrané ve svazku Cosi z hloubi rozhodně nemají ambice soutěžit s tvorbou „profesionálních“ spisovatelů a nejspíš vznikly hlavně pro radost samotného autora. I tak je zajímavé, že je to vlastně týž typ literatury, který má Joshi u druhých tendenci shazovat. Ze všeho nejvíc jeho prózy připomínají pokusy začínajících hororových spisovatelů navázat na Lovecraftův odkaz. To je u autorů hororu poměrně běžné již od mistrových dob – sám Lovecraft totiž pomáhal vychovat celou generaci spisovatelů, s nimiž si nadšeně dopisoval a kteří chtěli přispět svými příběhy do jeho sdíleného světa temných božstev, mimozemských monster a zlověstných prastarých grimoárů. Mezi nimi byli i pozdější žánroví klasici jako Robert Bloch, Henry Kuttner nebo zmíněný Howard. A povídky v lovecraftovském stylu si na začátku svých kariér vyzkoušeli i další hororoví klasikové jako Ramsey Campbell nebo Stephen King. Ve velké části podobných povídek je patrný značný vliv Lovecrafta, nicméně pozvolna se vylupuje osobitý styl jednotlivých autorů a dobré nápady se v nich perou se začátečnickými literárními nedostatky.

S. T. Joshi na deset let staré fotografii (z října 2012), foto: Emily Marija Kurmis

Totéž platí pro Cosi z hloubi. Je to sbírka plná slušně načatých, ale nedotažených nápadů, polovičatých žánrových hříček a makabrózních popisů, jimž ovšem pisatel nedokáže vtisknout skutečnou sugestivnost. Když už se v nich něco opravdu povede, tak nějaká ta zdrcující teze o povaze našeho světa, která dělá čest lovecraftovské „kosmické hrůze“. To je případ první povídky Periodická hrozba, kterou Joshi napsal už roku 1980 a jež celkem koherentně, ale nepříliš objevně spojuje několik typických lovecraftovských vyprávěcích klišé. V příběhu Incident ve Ferney francouzští filozofové Diderot a Voltaire společně pátrají po tajemstvích sekty přistěhovalců z tajemného města Kingsport. Ten nápad sice slibuje spoustu třenic mezi oběma mysliteli a konflikty s lovecraftovskými kulty, avšak ničeho z toho se nedočkáme. Text Jakýsi omyl slibně propojuje motivy z Lovecrafta se současnou klimatickou katastrofou, jenže výsledek víceméně působí jako námět, z něhož by teprve měl vzniknout skutečně dramatický literární tvar.

Nejdelší text v knize, titulní próza Cosi z hloubi, je na jednu stranu přiznaná variace na Lovecraftovu Barvu z kosmu, na stranu druhou je vyprávěna z pohledu hrdinky a vyskytuje se v ní docela dost sexuálních scén, které u samotného Lovecrafta prakticky nenajdeme. Joshimu ani tyhle prvky příliš dobře neposloužily – myšlenkové pochody a jednání hlavní hrdinky jsou účelové a sexuální scény popisuje neohrabaným a nepatřičně archaizujícím jazykem. A kdybychom je z textu odpárali, nic moc zásadního by se nestalo a mohl by se třeba víc soustředit na to, v čem je působivý – v líčení atmosféry bezútěšného hornického městečka, v němž se neperspektivní životy místních obyvatel točí kolem nebezpečné práce v dole. V tomhle ohledu Cosi z hloubi připomíná některé, celkově však daleko působivěji napsané rané povídky Briana Lumleyho.

Joshiho texty jsou tedy ta nejtypičtější lovecraftovská fikce a nebýt několika moderních motivů, mohli bychom si myslet, že vznikly ve třicátých letech minulého století a že si jejich mladý autor se samotným mistrem hrůzy sám čile dopisoval.

Livia Llewellyn, foto: archiv spisovatelky

Vztek a fantazie

Naproti tomu útlá kniha Ta, co jde první od americké spisovatelky Livie Llewellyn (* 1963) se sytí z mnohem současnějších autorů navazujících na Lovecraftův odkaz. Je to temná fantasy odehrávající se v bizarním světě, kde se naše každodenní urbánní realita prolíná s černou magií, démonickými bytostmi a paralelními dimenzemi. Autorka se evidentně ohlíží po tradici žánru new weird spojenou především se jménem velkého Lovecraftova obdivovatele Chiny Miévilla.

Příběh o frustrované sekretářce v nakladatelství specializovaném na magické knihy, která se stane ústřední postavou velké metafyzické události, je plný sugestivních náznaků ukazujících, jak svět vyprávění může být členitý a neuchopitelný. V textu najdeme něco z kafkovské absurdity, ale především je to perfektní ztvárnění frustrovaného vzteku přelitého do delirické destruktivní fantazie, v níž vraždění splývá se sexem, přičemž spojovacím článkem je tu ostře nabroušený nůž. Bezmoc řadového zaměstnance korporátní mašinérie se tady prolíná s apokalyptickou vizí „okultního kapitalismu“.

Ta, co jde první možná nemá tak půvabně a zároveň perverzně snovou atmosféru jako předchozí – rovněž lovecraftovsky laděná – kniha nakladatelství Medusa Tráva od Anyi Martin. I tak je to zdatná ukázka toho, jak současné autorky a autoři umí vynalézavě aktualizovat a mutovat motivy, které nám zůstaly po mistru kosmické hrůzy H. P. Lovecraftovi.

Obálky českých vydání, repro: Carcosa, Medusa