Kdo se komu zaprodal čili film Arvéd: souvislosti, rozpaky, hodnoty

Vojtěch Mašek (* 1977) vystudoval na FAMU scenáristiku. Dosud se kromě jiných projektů podílel na několika filmech (Křižáček, Okupace i další) jako spoluscenárista. Svou celovečerní režijní prvotinu nazval Arvéd. Tímto slovem si totiž Jiří Smíchovský vyšperkoval svoje celé jméno.

Trailer k filmu Arvéd, zdroj: YouTube

Kdo byl kdo

Titulní (anti)hrdina byl intelektuálně mimořádně obdarovanou osobností, neboť během studií v tuzemsku i v zahraničí dle všeho dosáhl několika doktorátů (z práv, filozofie, v Římě studoval v kněžském semináři teologii), mluvil přinejmenším sedmi živými i klasickými jazyky, navíc se vyznačoval mimořádnou pamětí, byl schopen obsáhle citovat z Bible, ale také z Dantovy Božské komedie. Ovládala jej ovšem nezměrná ctižádost, možná přesvědčení, že je předurčen k důležitým skutkům. Jenže jej semlely dvě totality, nacistická a komunistická, kterým se podřídil a sloužil. Za protektorátu udával „nevhodně smýšlející“ občany zvláště z okultistického prostředí a v časech nastupujícího bolševismu vystupoval jako účelový svědek ve zmanipulovaných politických procesech. Ale možná se s tajnými službami zapletl už dříve než za světové války, jak by o tom mohlo svědčit časté (a na první pohled sotva pochopitelné) střídání politické příslušnosti v dobách předválečných.

Ve filmu je hlavním protihráčem Jiřího Arvéda Smíchovského rovněž kdysi reálně žijící komunistický politický zpravodajec československého ministerstva vnitra, právník Štěpán Plaček (1909–1992). Střetávají se tu dva vzdělaní a ambiciózní fanatici, každý se svou vlastní vírou, každý se svým naprostým přesvědčením, že on vyznává to pravé učení. Jeden tedy okultismus, druhý komunismus. A jeden i druhý vnímají své počínání coby velkolepou hru s nabídkami, nástrahami a vydíráním, aniž si připouštějí, že sami jsou jen nástroji v rukách ještě mocnějších. Možná jsou jeden druhým fascinováni, dokonce snad jsou vzájemně zastupitelní ve svém počínání, až přestává být jisté, kdo z nich se více blíží k Faustovi a kdo zastává roli našeptávajícího Mefista.

Než se Plaček, jehož další osudy zůstávají pominuty (reálná fakta: V listopadu 1949 byl zatčen, proces se konal v roce 1954 a dostal 15 let, propuštěn byl roku 1957 a v šedesátých letech byl rehabilitován), stane obětí pekelného mlýnu, který pomáhal uvést do chodu, vymohl si u něho vězněný Smíchovský nadstandardní podmínky. Po ochráncově pádu (jemuž Arvéd dlouho odmítá uvěřit, považuje jej za další zkoušku mravní ryzosti) privilegia vězně Smíchovského rychle vadnou. Arvéd je záhy konfrontován s nenávistí spoluvězňů (donášel na ně) i bezohledností dozorců, kteří si na něm nyní mohou beztrestně  zgustnout.

Německý herec a Saša Rašilov ve filmu Arvéd, foto: CinemArt – Kristýna Strejcovská

V bludišti hermetikovy hlavy

Jiří Arvéd Smíchovský, jenž své okultistické poslání prožíval se smrtelnou vážností (dokonce se sám obřezal), zahynul za dodnes nevysvětlených okolností – nejspíš ubit, možná již zcela zhroucený do vizí vlastního časoprostoru, které se režisér pokouší vizualizovat. Pro týdeník Respekt Mašek sdělil, že „film by měl mít blízko k magickému realismu“. V časopise Cinéma se svěřil, že „film je vyprávěn jako bludiště Arvédovy mysli. Používáme vypravěčské postupy, které částečně evokují změněný stav vědomí našeho hrdiny, nejedná se o lineární děj, ale o přeskládání událostí, tak je vnímá a zkresluje stupňující se šílenství“. Bohužel zvolená vypravěčská struktura je dosti prvoplánová, mechanicky uplatňovaná, sebevzhlíživá, vystavená na odiv. Jako kdyby se režisér chlubil kompozičním umem a chtěl, abychom to obdivovali.

Od zobrazení reálných událostí Mašek nenápadně přechází k obrazům vzniknuvším vinou narušené psychiky, jak se to odráží hlavně v repetitivním motivu „muže schovaného ve skříni“, která bývá v nejvypjatějším okamžiku otevřena, aby některý z protagonistů tak říkajíc prošel nastraženou zkouškou. Ne každá tato skříňová variace tvůrcům vychází. Jisté posmutnělé pousmání nad „snaživým“ a usilovným vyzněním vyvolávají i scény, v nichž Arvéd žadoní, aby mu Plaček sehnal knihy potřebné k magickým, ďábla vyvolávajícím obřadům, které se v cele pokouší provozovat k nemalému pohoršení svého spolubydlícího, převora dominikánského kláštera ve Znojmě Jakuba Antonína Zemka (1914-1989). Ten vůči Arvédovi vznáší výmluvný dotaz, proč se snaží zdůrazňovat právě své nejtemnější stránky, jako kdyby v jeho nitru žádné jiné neexistovaly. Rozpačitě rovněž vyznívají Arvédovy homosexuálními eskapády, kdy Plaček vyšle do hermetikovy náruče mladého a nevinně vyhlížejícího příslušníka StB, aby ten vypátral nejskrývanější informace; je to ostentativní, artistní i ploché.

Těsné sepětí mezi Smíchovským a Plačkem Arvéd vysvětluje úvodní okupační příhodou, kdy komunistu Plačka vyslýchají nacisté, aniž on do posledka tuší, že právě Arvéd mu zachrání život, neboť se vsadil, že se vyšetřovaný nepoddá nátlaku. To je ovšem pořádná autorská licence, taková událost se nepřihodila: Plaček, narozený v židovské rodině, unikal po celou válku zatčení, skrýval se před hrozícím transportem do Terezína. Stačí nahlédnut do podrobné monografie o Plačkovi, kterou před dvanácti lety publikoval historik Jan Kalous.

Rovněž prostředí okultistů, do jejichž obřadů v několika retrospektivách nahlédneme, postrádá bližší rozkrytí. Někteří „černokněžníci“ (jako Felix de la Cámara, jenž vyplodil námět k Vávrově komedii Dívka v modrém, 1940) vpluli mezi nacisty, zatímco jiní se postavili proti nim – dokonce se pokoušeli zaklít samotného Hitlera. Tuto bizarní sféru podrobně přiblížila Kristýna Bernardová v diplomové práci, která byla loni vydána knižně v nakladatelství Academia (Nacismus versus okultismus v protektorátu).

Martin Pechlát ve filmu Arvéd, foto: CinemArt – Maxim Stano

Ale i Plaček je velký osud

Arvéd upoutá v prvé řadě vizuálním uchopením: Kameraman Dušan Husár upřednostnil obrazy ponořené do ztemnělého zarámování bytových, kancelářských i vězeňských prostor – tonou ve stínech, až postavy, nanejvýš spoře osvětlené, mnohdy vnímáme jako siluety. Tuto stylizaci, evokující všudypřítomnou ponurost i tajemno, osobně vnímám coby svévolnou. Nastolený šerosvit postrádá hlubší opodstatnění, neboť sotva zpřístupní, namůže zastoupit dobová dilemata a traumata, zato téměř spolehlivě navozuje obecné „umělečno“, zacílené na publikum vybraných přehlídek a festivalů.

Režisér působivě pracuje se znepokojivými, snad až matoucími náznaky, jejichž význam postupně objasňuje. Přispívají k tomu i herecká uchopení jednotlivých postav. Zatímco ty vedlejší setrvávají ve víceméně jednostrunném vykroužení s jedinou zdůrazněnou vlastností (Martin Pechlát jako náhradní vyšetřovatel Šábe, Vojtěch Vodochodský coby mladičký estébák Vlastík, Jaroslav Plesl zpodobňující kněze Zemka, dále Marián Labuda ml. a Petr Čtvrtníček coby vězeňští dozorci), ústřední figury vykazují více proměnlivosti a plastičnosti. Michal Kern v titulní úloze ponejvíce spoléhá na klidně strnulý, jakoby stále vědoucí a malinko povýšenecký výraz v obličeji, jen málokdy narušený křečovitým smíchem v případě cynického žertu, ať již jej nastrojil sám nebo je naopak jeho obětí. Kernův Arvéd hovoří vesměs ztišeně, pouze ojediněle hlasem stoupá k výrazově přepjatému zoufalství, když se něčeho marně dožaduje nebo když jej naopak něco děsí. Saša Rašilov zdatně pojednal svého Plačka jako obratného našeptávače s medově svůdnými návrhy, jenž si s vězněm pohrává, dávaje mu pocítit svou moc i jeho bezprávnost. Avšak ne plně postihl – i proto, že mu scénář tuhle fazetu neotevřel – Plačkovu fanatickou neústupnost a příležitostnou bezcitnost.

Ostatně Plačkovy osudy považuji za výmluvnější co do reprezentace brutálního převzetí moci komunisty nežli figuru Smíchovského, který přímočaře ilustruje tezi, že ten, kdo sloužil nacistům, sloužil i komunistům. Plaček totiž strávil několik let (od konce roku 1949 do ledna 1954) v trýznivé vazbě, aniž by se k čemukoli smyšlenému přiznal (což mu možná zachránilo život), takže nakonec byl odsouzen „jen“ za prokázané zločiny (včetně podílu na vraždách), jichž se dopustil. Přesto – stejně jako Gustáv Husák v obdobné situaci – nadále věřil komunistickým idejím a své někdejší počínání obhajoval jako nezbytné při upevňování nového řádu.

Plakát k filmu, repro: CinemArt