Do třetice všeho dobrého? Rozhodně to neplatí o Krobotově filmové režii

Miroslav Krobot (* 1951) vystudoval divadelní režii na brněnské JAMU. Tehdy, počátkem sedmdesátých let, mimo jiné asistoval režisérovi Evaldu Schormovi, nedlouho předtím vyhnanému z filmového Barrandova do divadelnického azylu. Krobot prošel oblastními scénami v Chebu a v Hradci Králové, v polovině 80. let zakotvil v pražském Realistickém (dnes Švandově) divadle. Jeho divadelní renomé rostlo. Téměř legendárními se staly kolážovité rozpravy o politickém i společenském údělu české společnosti, jak jej (spolu s dalšími režiséry) předestřel v představeních Res publica. Hostoval v Národním divadle; za tamní dramatizaci Roku na vsi od Aloise a Viléma Mrštíkových získal Cenu Alfréda Radoka. Od počátku devadesátých let učil na DAMU (Katedra alternativního a loutkového divadla). V roce 1996 se stal uměleckým šéfem Dejvického divadla, kam převedl svůj absolventský ročník. Záhy tam na sebe herecky upozornili Ivan Trojan, David Novotný, Martin Myšička, Igor Chmela nebo Klára Melíšková. Režisérsky scéně dominoval Krobot, ale vedle něho se prosadil i Petr Zelenka – mimořádně úspěšné Příběhy obyčejného šílenství na repertoáru vydržely celé desetiletí a navíc se dočkaly i filmového přepisu (2005).

Tím se dostáváme ke vztahu Krobot a film. Na divadle režíroval Muže bez minulosti, adaptaci snímku Akiho Kaurismäkiho. Tento finský tvůrce jej fascinoval, ze svého obdivu k němu se vyznal i v monografii věnované tomuto filmaři, kde s Krobotem vyšel desetistránkový rozhovor. Z filmu také čerpala inscenace Dogville, inspirovaná stejnojmenným snímkem Larse von Triera. Do povědomí filmového publika Krobot vstoupil jako popudlivý řidič z Účastníků zájezdu. Záhy jej k herecké spolupráci přizvaly režisérské osobnosti ze Slovenska (Martin Šulík), Polska (Agnieszka Hollandová), Maďarska (Béla Tarr). Svým vzezřením se Krobot otiskl i do animovaného filmu (Alois Nebel). K jeho nejnovějším hereckým položkám patří hasič Broňa v tragikomedii Kdyby radši hořelo.

Ve třiašedesáti letech debutoval jako filmový režisér – snímkem Díra u Hanušovic (2014). Následovalo Kvarteto (2017).  Stručně řečeno: Lépe byly přijaty osobité, (sebe)ironií sršící televizní seriály jako Čtvrtá hvězda (2014) a zvláště mystifikační Zkáza Dejvického divadla (2019), která si pohrává s prolínáním skutečných i fiktivních osobností týchž herců.

„Překreslený“ Miroslav Krobot v hlavní roli filmu Nebel, foto: Aerofilms

Tragédie v Olomouci

A nyní tedy Velká premiéra. Během premiérového týdne film uvedlo 156 kin, ale přilákal jen přes pět tisíc diváků. Tentokrát se autoři – s Krobotem na scénáři jako u předešlých filmů spolupracoval Lubomír Smékal, povoláním psycholog – pokusili v tragikomické poloze vylíčit osudy pražského herce Šnajdra (Pavel Šimčík se dočkal snad poprvé hlavní role), jenž dostal příležitost připravit zábavní stand-upové představení v Olomouci (do tohoto města Krobot zasadil i Kvartet). Jenže ústředního (anti)hrdinu provází řetězec trapasů, osobních i pracovních potíží, chodí mu výhrůžky, dokonce je v nočním parku přepaden.

Rázná, vztahovačná manželka Markéta (Klára Melíšková) jej podezírá, že ji ustavičně zlehčuje, nesnáší jeho mimoděčné grimasy, vyčítá mu naschvály a po marném pokusu vztah oživit prostřednictvím manželské poradny se Markéta zamiluje do svého psychologa (Jakub Žáček). Šnajdra nejrůznější trapasy pronásledují i v Olomouci, kde bydlí u své stařičké babičky (Iva Janžurová), kterou občas zachvátí nutkání pronášet sprostá slova, protože trpí Tourettovým syndromem. Překvapením, vědomě mnohdy trapným, není zdaleka konec…

Pavel Šimčík a Iva Pazderková ve filmu Velká premiéra; trailer k filmu, zdroj: YouTube

Velká premiéra se vyznačuje prvoplánovými karikaturami, ať již postihuje chod divadla (jehož ustrašeného ředitele, posedlého tajným sledováním zkoušek, se rozhodl ve svém obvyklém typologickém usazení ztělesnit sám režisér), nebo přibližuje Šnajdra v interakci s dalšími postavami. Na první pohled se zdá, že film paroduje obvyklá klišé o strastech umělců, jimž se hroutí umělecké záměry, avšak přemrštěné zápletky končí v trapnosti (viz třeba babiččina zpověď v kostele, kde ji ve zcela nevhodnou dobu zachvátí nutkání vyrážet ze sebe samé vulgarity). A vedle průhledu do divadelního provozu se film orientuje na milostné zápletky, jejichž prvky jako kdyby pocházely z romantických komedií, jen přetočených do zesměšňujícího melodramatu. Nebo to lze říci i takto: Milostné spletence vyznívají, jako kdyby vypadly z nějaké dávné francouzské frašky.

Herci občas jen matně tuší, co a jak vlastně mají hrát, mění se v mátožné stíny. Postavám schází uměřenost, ale především uvěřitelnost, zejména Pavel Šimčík si počíná bezradně a stejně jako Iva Janžurová vlastně jen předříkává příslušné repliky, občas proložené nečekanou grimasou (u Janžurové zase chtěně pronášenou vulgaritou). Křečovitá je konfrontace mezi pražskou (velkoměstskou) mentalitou a jejím olomouckým (provinčním) odrazem. Nepomáhá ani zasazení do reálných venkovních míst, ani scénograficky přijatelná řešení bytových i kancelářských prostor. Alespoň že prostředí divadla Krobot inscenoval uvěřitelně, ačkoli i sem pronikají nejrůznější pitvornosti. Kameramanská práce Martina Štrby svým barevným ani kompozičním řešením nepřesahuje standard běžných televizních projektů.

Pavel Šimčík ve filmu Velká premiéra, foto: Falcon

Velká premiéra snad chtěla pobavit deziluzivním vhledem do zákulisí (pseudo)umělecké tvorby, chtěla obnažit pózovitost i poplatnost šokujícím nápadům – ostatně Šnajdr hned na první schůzce prohlásí, že diváci na jeho představení určitě přijdou, protože v jeho druhé půli zamýšlí vystupovat nahý. Jenže posléze je tohle zapomenuto, jednotliví aktéři se během zkoušek střídají u mikrofonu a žvatlají. Pokud chtěl Krobot postihnout mantinely a nedůstojnou podobu stand-up zábavy, učinil nepřístojnou především vlastní výpověď.

Slova a škleby

Velkou premiéru považuji za velkou prohru. Nejsem sám: MF DNES označila tento film za „nejtěžší zklamání“, podle Lidových novin „nic tu nepůsobí přirozeně, problémy postav vypadají uměle a jejich řešení nepřesvědčivě“. Pro spravedlnost je však třeba citovat i recenzi na Aktuálně.cz, podle níž jde o „dosud nejlepší a nejvtipnější film Miroslava Krobota. Superlativ bohužel sráží, že režisérovy předchozí snímky Díra u Hanušovic a Kvarteto za moc nestály.“

Vyslovili se rovněž tvůrci. Pro Právo Krobot přiznal, že do filmů přenáší svoje divadelní postupy a že jej vždycky zajímalo, jak to dopadne na plátně, což zopakoval i v rozhovoru pro Lidové noviny. Svůj umělecký počin charakterizoval jako „film o divadle, o vztazích mezi lidmi, o hře a hravosti vůbec“. Pro Reflex uvedl, že na Pavla Šimčíka v ústřední roli myslel již při psaní scénáře. Totéž řekl v interview s redaktorkou Deníku N.

Sám Šimčík pro Právo vysvětlil, jak vytvářel své grimasy: „Mám určitý druh genetické predispozice struktury pojivové tkáně, takže dokážu různé části těla vytahovat, natahovat a hýbat s nimi zvláštním způsobem. Vyvolává to u lidí vřelou reakci, i když je to anomálie.“ O své postavě pro časopis Téma řekl, že „Pavel Šnajdr je určitě o něco větší ranař a nedělá takové kompromisy jako já“.

Miroslav Krobot v souvislosti s Velkou premiérou zkrátka poskytl řadu rozhovorů, ale dotyčný snímek vznáší docela velký otazník, zda má jako filmový tvůrce ještě co říct.

Plakát k Velké premiéře, repro: Falcon