Film Díra zkrátka plyne. Je elegickým zamyšlením nad životem na zemi i v podzemí

Michelangelo Frammartino (* 1968) dosud natočil tři celovečerní hrané filmy (před časem jsme mohli vidět jeho povídkový projekt Čtyřikrát, 2010) a pokaždé obrátil pozornost k životu v nejzaostalejších italských lokalitách. Dívá se na ně v minimalisticky plynoucích příbězích, které tvoří na pomezí dokumentu a hraného filmu.

Díra, zasazená do reálií počátku šedesátých let minulého století, se odehrává v Kalábrii, v oblasti na samém pevninském jihu. Pokrývají ji horské masivy, mezi nimiž se provozuje především pastevectví. Ostatně Díru uvozuje vrásčitá tvář starce dohlížejícího na stádo krav; slyšíme jeho „zvířecí“ zvuky, jimiž dobytek svolává – jako kdyby v nekonečném osamění ztratil schopnost používat lidskou řeč.

V níže položené vesnici probíhá život obdobně: Na tamější (a zřejmě jedinou) televizi, umístěnou na veřejném prostranství, publikum nehnutě zírá, ať černobílá obrazovka ukazuje reportáž z jízdy výtahem na newyorský mrakodrap či jakýsi trapný zábavní pořad. Je příznačné, že do češtiny jsou překládány vlastně pouze promluvy z přístroje, zatímco mluva související se zobrazovaným prostředím se omezuje na nepřekládané skřeky, útržky hovorů.

Život v kalábrijské vsi – a poté hlavně na odlehlých pastvinách – se dočasně protne s výpravou speleologů, již se vydali prozkoumat tamní jeskynní systém, který místní obyvatelstvo nejspíš nezajímá. Oba ty nesourodé světy spolu nenavážou kontakt. Do stanu odborníků nanejvýš nahlédne zvířecí tlama; jejich kresby, k nimž krávy nedůvěřivě přičichávají, rozfoukává vítr.

Přesto obě tyto syžetové roviny spojují, zdá se, tytéž rysy – dominuje výmluvnost skutku, samotná mluva není důležitá, beztak z ní zaslechneme úlomky. Navíc se tu vyskytne týž akcent: Stařec se ocitá na konci svého bytí, lékař mu již není s to pomoci; jeskyňáři po mnoha strastiplných sestupech do hlubin dorazí až na nejníže položené dno – a letmé pokrčení ramen naznačí, že i oni se ocitli na konci svého putování. Zatímco však pastevecký úděl je svého druhu individualizován do postav stařičkého otce a jeho syna, jeskyňářská výprava je prezentována coby blíže nerozlišitelný kolektiv, z něhož vybočuje pouze kreslíř, na jehož náčrty se občas podíváme.

Díra se vyznačuje až obřadnou pomalostí, kdy si přinejmenším cinefil může maně vybavit jiné proslulé italské počiny tohoto typu, kupříkladu Olmiho Čas se zastavil (1959) a Strom na dřeváky (1978). V těch ovšem tvůrce kladl důraz na vztahové záležitosti. Díra zprostředkovává dění bez tohoto zaujetí, spoléhá se na dlouhé, povětšinou statické záběry s výrazným dokumentaristickým potenciálem, ať se díváme na podmanivé přírodní scenérie či se v centru záběru ocitne tvář.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Režisér Frammartino (respektive objektiv jeho spolupracovníka, švýcarského kameramana Renata Berty) podmanivě, ale nikoli zálibně pohlédne na střechy bědných domků, nahlédne do pastevecké chatrče; obzvlášť prodlévá v (úchvatných) obrazech pastvin i srázů jak za denního světla, tak za soumraku; jednou se noří do mlhy, jindy je stíní oblaka. Ale vůbec nejvýraznější z Frammartinova/Bertova obrazového vyprávění jsou průhledy do jeskynních prostor, kam nedolehne ani záblesk slunečního paprsku. Věčnou tmu zde ruší pouze kužely světla vyzařované z přileb jeskyňářů.

Zkušený Renato Berta (je ročník 1945 a během uplynulého půlstoletí spolupracoval s mnoha význačnými režiséry – s Resnaisem, Godardem, Mallem nebo Rohmerem) se u povrchových záběrů rozhodl pro horizontální náhled zbarvený do syté zeleně, kdežto v jeskyních vynalézavě evokuje jejich kolmost – ať snímá provazový žebřík nebo prolézání stále obtížněji prostupných míst. Rozlohu právě objevovaného bludiště zprostředkovávají opakované pohledy na průběžné mapové zakreslování. Jak Renato Berta dostal do stísněných a obtížně dostupných míst kamerovou techniku i sebe sama, to mi zůstává záhadou.

Lze bez velké nadsázky tvrdit, že režisér rekonstruuje co nejpodrobněji události sice vzdálené, ale přitom takové, které by se bez velkých úprav mohly odehrávat v současnosti. Zvolený přístup se vyznačuje absencí zápletek, režisér nechce dojímat, pohoršovat se, kritizovat; přiklání se, jak jsem již naznačil, k observačnímu náhledu, který nevzrušeně zaznamenává dění. Součástí všedního koloběhu života je jak pastevecká existence, včetně smrti, tak rutinní sestup jeskyňářů, jejichž počínání tu neohrozí žádná nepředvídaná událost – prostě to proběhne. Díra se rovněž spoléhá výhradně na zvuky přírodního původu, a tudíž postrádá hudební podkres (pokud ten nezazní z nějakého přijímače).

Skupina jeskyňářů přijela do vesnice kousek od Neapole, aby prozkoumala jeden z nejhlubších jeskynních systémů v celé Evropě… Záběr z filmu Díra, foto: Aerofilms

Takže je jasné, že Díra žádá diváka netěkavého, schopného v kině koncentrace, zklidněného pozorování více či méně obyčejného konání bez děje. Ukazované události tonou v každodennosti oněch postav; řekněme, že tu pozorujeme sám život. Autenticitu umocňuje, že (ne)herci v tomto filmu vlastně představují sami sebe, což platí jak pro pastevce, tak pro jeskyňáře – pro potřebu kamery provedli své obvyklé činnosti.

Český plakát k filmu Díra, repro: Aerofilms