Ozvěny filmových Varů: Östlundovo vyšinuté společenství jako metafora současnosti

Hned musím zdůraznit, že to, čeho se režisér ve Čtverci jen dotkl, zde rozvedl do obdivuhodné šíře – předestřel komplexní průřez společenským rozvrstvením. Jak bývá Östlundovým zvykem, i nyní splétá několik motivů, aby je pospojoval v jízlivý obraz blahobytné společnosti, která bez cizí úsluhy není schopna přežít. Ukazuje na absurditu, kdy se celebritou může stát kdejaký influencer jen díky tomu, že na internet zavěšuje hlouposti, které sdílí dostatečný počet uživatelů. Ale to stále není nic ve srovnání se společenstvím blazeovaných boháčů, kteří se plaví na přepychové jachtě…

Nějak se to rozhoupalo

V úvodních partiích této mnohačetné koprodukce, s mezinárodním hereckým obsazením (i proto je mluvená anglicky), režisér naznačuje polohu jízlivé „komedie mravů“. Sleduje namlouvající se dvojici influencerů (Harris Dickinson, Charlbi Dean Kriek) hašteřící se, kdo má za koho platit, kdo vydělává víc a kdo míň. Na lodi se pak dívka fotí v přitažlivých pózách, aby byla vzápětí náležitě sdílena na internetu. Vedle této dvojice Östlund zpodobňuje plejádu nudících se podnikatelů, často karikovaných ve své sebejisté bohorovnosti (mistrovsky vyhmátnutý obézní ruský zbohatlík, provázený manželkou i milenkou, jehož ztvárnil Zlatko Buric; pronikavě vykreslená dáma Iris Berben, jež je po mrtvici schopna vykřikovat jedinou německou větu). Obdobně však režisér nahlíží personál, vybízený kolektivním skandováním k co nejsvědomitějšímu plnění svých povinnosti – vždyť spokojenost zákazníka slibuje i tučnou odměnu.

Ubohosti, které dosud pouze problikávaly, vrcholí slavnostní „kapitánskou“ večeří, jíž se však kapitán lodi (představuje jej Američan Woody Harrelson, jediná vpravdě známá tvář v herecké sestavě), nedobytně zavřený ve své kajutě, vytrvale odmítá zúčastnit. Jenže vzedmuté vlnobití loď rozkolísá, takže ctihodně se tvářící hosty přepadají nevolnosti všeho druhu. Nejprve jen zvracejí či běhají na toaletu, postupně se však celý prostor promění ve slizké, výkaly a zvratky pokryté kluziště, na němž nelze udržet rovnováhu.

Mám to! Ruben Östlund s trofejí na letošním festivalu v Cannes, foto: www.festival-cannes.com – Patricia de Melo Moreira / AFP

Jak z němé grotesky vyznívá scéna, kdy zbědovaná dáma se marně snaží zachytit záchodové mísy, ustavičně smýkána po podlaze. Když se kaly vyvalí na povrch a začnou stékat po schodišti, když se utrhne celý záchod a putuje vstříc nevěřícně zírajícím lidem, nelze si nevzpomenout na Ferreriho Velkou žranici (1973), kde se čtveřice přátel rozhodla, že se ují, upije a usouloží k smrti, nebo na povídkovou rozlučku anglické skupiny Monty Pythonův smysl života (1983), zejména na restaurační epizodu s přejedeným návštěvníkem, který doslova exploduje…

Sekvence smolné hostiny je prvním vrcholem Trojúhelníku smutku. Završí jej přepadení piráty a výbuch, který plavidlo devastuje a ono se potopí. Takový zvrat zjevně odkazuje na (již od antiky známý) princip deus ex machina, nenadálý zásah osudu.

Procitnutí na ostrově

Následuje druhý vrchol, navenek méně výstřední, o to myšlenkově závažnější. Na ostrově porostlém bujnou vegetací se zachrání hrstka cestujících, kteří se o sebe nedokážou postarat. Zjistí, že se ocitli v situaci, kdy bohatství a sláva jsou k ničemu. Zachrání je postarší filipínská uklízečka Abigail (Dolly De Leon), jež jako jediná umí roznítit plameny i upéci rukama nalovené ryby. Díky tomu si vydobude vůdčí postavení. Jenže dojde k pouhé mechanické výměně rolí: Doposud muži považovali své protějšky za ozdobu, případně za vlastnictví. Když se na mocenský vrchol prodere sociálně znevýhodněná žena, začne si počínat naprosto stejně – vyžaduje poslušnost, úctu a přivlastní si mladičkého milence. Poselství je nelítostné: Ať moc uchvátí kdokoli, záhy se chová bezohledně.

Woody Harrelson ve filmu Trojúhelník smutku, foto: coproductionoffice.eu – Tobias Henriksson

Trojúhelník smutku (hned na počátku se dozvíme, že se tak označuje místo na čele vystupující od kořene nosu vzhůru, které v modelingu nemá zůstat zachmuřené) uchvacuje děním, takže na první zhlédnutí může ustupovat do pozadí stavba příběhu. Atraktivní výjevy kamera sleduje „nehnutě“, režie spoléhá na přitažlivost akce samé. Kdežto u subtilnějších scén, například při dialozích, kamera těží z protipohledů nebo se pohybuje – sleduje dotyčného jedince, sune za ním nebo před ním úzkými prostory, nejčastěji chodbou. Obraz nejednou panorámuje zvolené dějiště, viz scény hostiny i pobyt na ostrově, na němž přibývají nadhledy pozorující dění na pláži. Obraz a střihová skladba posilují významový dosah, aniž by kameraman Fredrik Wenzel (natočil i předchozí Östlundovy filmy) měl potřebu strhávat na vizualitu scén pozornost.

Jako přepychové plavidlo posloužila loď, jež kdysi patřila věhlasnému řeckému miliardáři Onassisovi. Ostatně v Řecku se natáčela i ostrovní sekvence, jež diváky vyléčí z iluze, že ztroskotat na neobydleném ostrově je jen tak. Znenadání a jakoby odnikud se na něm totiž vynoří černoch prodávající předražené cetky…

Jeden z plakátů k filmu Trojúhelník smutku, zdroj: IMDB