Smutný sex švédských žen. Seriál Obnažené se s lehkostí dotýká strastí boomerů

Čtyři ženy na přelomu čtyřicítky a padesátky: Anette (Sofia Helin), Ellen (Julia Dufvenius), Nadia (Anja Lundqvist) a Martina (Elin Klinga). Střední třída. Stockholm. Scházejí se, jsou to kamarádky, respektive Anette a Martina jsou také sestrami. Anette pracuje v Agentuře pro veřejné zdraví a dělá různé výzkumy, momentálně zkoumá, jak jsou na tom Švédky středního věku se sexem, konkrétně zda jejich (zvýšená) nemocnost souvisí s kvalitou sexuálního života. Ellen prodává v autosalónu. Nadia pracuje v PR agentuře. Martina je spisovatelka, právě zveřejnila novou knihu a má už také za sebou rakovinu s ablací prsu. Každá z nich nějak naráží na „novou dobu“ s jejími trendy, nepsanými pravidly, tlaky; každá z nich už více či méně bolestně poznává limity svého života, uvědomuje si stereotypy, v nichž se pohybuje a iluzornost toho, že to všechno ještě může zásadně změnit k lepšímu.

Jistěže téměř každého čtenáře těchto řádek napadne, že Švédové natočili stockholmskou variantu newyorského Sexu ve městě. První dojem posiluje i fakt, že značka HBO vyrobila severskou sérii prakticky souběžně se sérií A jak to bylo dál…, která je pokračováním někdejšího Sexu ve městě (newyorské hrdinky už nejsou třicátnice, nýbrž padesátnice). Kromě toho se švédský produkt v nabídce objevil záhy poté, co byl seriál A jak to bylo dál... odvysílán. Úporně srovnávat oba tituly však není úplně produktivní – i když mají podobný půdorys a částečně se překrývají tematicky.

Sofia Helin a Danilo Bejarano coby manželé na terapii. Záběr ze švédského seriálu Lust, který česká HBO Max uvádí pod názvem Obnažené, foto: HBO Nordic AB

Jde o ty zužující se rty

Slovo lust, jež stojí v titulu seriálu, který v češtině nese název Obnažené, existuje ve švédštině, angličtině, němčině a v těchto jazycích má obdobný, respektive několikerý, do valérů rozprostraněný význam: touha, slast, chtíč, vilnost, chuť… V sérii Lust /Obnažené můžeme touhu (abychom zůstali u prvního z významů), sledovat v několika rovinách. Je tu touha a chtíč sexuální. Je tu touha po harmonii, která však hrdinkám uniká. Je tu touha po seberealizaci a sebepotvrzení, ale ani ty se úplně nedaří. Hrdinky, které do dospělosti vstupovaly v devadesátých letech, žily dlouho v přesvědčení, že až budou v tom věku, v němž jsou teď, budou se nacházet na profesním vrcholu, budou mít své jisté a budou svým okolím brány vážně.

Namísto toho k nim dnes a denně přicházejí signály, a to i od těch nejbližších, že jsou vlastně za zenitem. Mladší kolegyně a kolegové se na ně dívají s jistou blahosklonností. Dospívající děti nad nimi zvedají oči v sloup. Dostávají ťafky od rozšířeného ageismu, kteří ti, kdo jej uplatňují, nepřiznají, ale o to samozřejměji jej používají. Copak může mít smysl pro to, co se nyní sluší a patří, nějaká boomerka? Co se sluší a patří určují ti, kdo dobu „správně“ cítí – a náležitě ji přece cítí ti, kdo určují kulturní trendy. A tyto trendy rozhodně neurčují boomeři a boomerky, a proto musí být odkazováni do patřičných mezí.

Půdu pro soudobý ageismus praktikovaný v každodennosti samozřejmě připravil a prokypřil kult mládí s jeho adorací dynamismu, aktivity, zdraví, svěžesti. Tyhle komodity se totiž lépe prodávají. V seriálu to skvěle vystihuje scéna z autosalonu, v němž pracuje Ellen. Šéf ji přesune do oddělení rodinných aut s argumentem, že Ellen sice má vynikající výsledky při prodeji vozů v oddělení Lifestyle, ale chtějí zde víc navodit procit dobrodružství, vzrušení a mládí, pocit, „že je všechno možné, i když třeba není“. „Víš, jde o ten pocit, všem je tady kolem třicítky, ale tobě je pětačtyřicet,“ říká obtloustlý šéf. „Mickymu je padesát dva,“ oponuje Ellen. „Micky je muž a sportovec,“ argumentuje šéf a pak dojde na krutou věc: „V jistém věku se rty ženám tak nějak ztenčí,“ argumentuje a mlaskne staženými rty. Tím demonstruje nepřijatelnost Ellenina dalšího pokračování v oddělení Lifestyle a věc má za vyřízenou.

Pohřbívání velkého tlustého černého „hada“. Anja Lundqvist a Johan Widerberg coby bezradní rodiče. Záběr ze švédského seriálu Lust, který česká HBO Max uvádí pod názvem Obnažené, foto: HBO Nordic AB

„Proč už nestačí ‚homo‘ nebo ‚bi‘?“

Obnažené, které byly uvedeny i na letošním Berlinale, bez jakéhokoliv apriorismu tematizují svár mezi biologickými potřebami a sociálními konstrukty, karikují tradiční machismus i vybuzenou korektnost a proměnu slovníků. Showrunnerem i scenáristou série byl Frans Milisic Wiklund (* 1989), ale spoluúčastnicemi jeho showrunnerství byly i všechny čtyři hlavní představitelky; režie se ujala zkušená a s herečkami generačně spřízněná Ella Lemhagen (* 1965), za kamerou stála Josephine Owe (* 1987).

Obnažené není žádné drama, běží o komediální seriál, nadto o dost vtipnější a méně vypulírovaný než A jak to bylo dál… Důležitý je tu společenský rámec, který bere v potaz právě švédskou realitu a pověst této země coby předvoje kulturního liberalismu včetně sexuality a vztahu k ní. Seriál naznačuje, že dneska z toho zbyl mýtus; současnost je šedivější a svázanější. Ve Švédsku, stejně jako jinde v západním světě, panují trendy spjaté s moderními technologiemi a neustálým kulturním „převzorkováváním“, jemuž od určitého věku, od jisté životní fáze prostě nelze vyhovět, nelze je stíhat. „Jsem nebinární pansexuál,“ oznamuje dospívající syn zmatené Nadie a jejímu manželovi, kteří nevědí, o čem je vlastně řeč. „Napřed jsem myslel, že jsem asexuál. Pak jsem se klonil k demisexualitě, ale ne k autosexualitě. Když jsem poznal Loveho, zdálo se mi, že jsem možná transsexuál. Ale nejspíš jsem jen genderově fluidní, Moje zájmeno je pořád ‚on‘. Nebo ‚oni‘. Obojí jde. Prozatím. Vy jste oba prostě dyadický, že jo?“ končí syn svůj monolog. „Proč už nestačí ‚homo‘ nebo ‚bi‘? Jako v devadesátkách,“ ptá se pak kvarteto kamarádek, když probírají terminologii, kterou Nadiu zaskočil syn.

Martina je při veřejných projevech rozhodnou a apelující feministkou, ve vlastním soukromí však bolestně prožívá manželovu nevěru a razantnost jejích postojů ochabuje. A Anette, jejíž manželství po sexuální stránce už prakticky nefunguje, zjišťuje, že ji Ellen vlastně docela přitahuje…

Skrze postavu spisovatelky Martiny je tu ironicky pojednána i Švédská akademie rozhodující o literárních cenách a grantech. Nejen v literárním motivu se Obnažené potkávají s jinou švédskou sérií, Láska a anarchie, kterou předloni uvedl Netflix. Oba tituly drží prst na tepu doby a ukazují ztrátu švédské kulturní výjimečnosti pod náporem globalizačních tlaků. Když se tedy máme vrátit k úvodní paralele mezi Obnaženými a seriálem A jak to bylo dál…, pak švédských osm necelých půlhodinovek je komornějších, méně sentimentálních, jaksi domáčtějších, ale také političtějších. A to nejen proto, že v seriálu se kromě jiných vyskytuje ministr zdravotnictví, který je nadšen z výzkumu, na němž Anette pracuje. „To je bomba! S něčím takovým se dají vyhrát volby. Tenhle výzkum vyvolá mediální bouři,“ dynamicky gestikuluje před kolektivem Agentury pro veřejné zdraví holohlavý padesátník a výsledky výzkumu silně zjednodušuje, aby se daly náležitě využít při kampani v politickém boji.