Komentář: Město bez sexu. Zaopatřené newyorské padesátnice v éře zmatku

Na tu otázku se dá v zásadě odpovědět ano, byť s několika ALE… Zejména poté, co zhlédnete sérii celou. Nepíši to zde poprvé, ovšem odpustit si to nemohu: (Zlo)Zvyk současných (nejen) tuzemských médií při reflexi seriálů, které nejsou na streamu publikovány najednou, vcelku, spočívá v tom, že novináři uvidí jednu-dvě epizody, někteří se pak dokonce tváří, že mluví o seriálu jako celku, jiní aspoň přiznají, že soudí z „dosavadních epizod“, ale prakticky nikdo se už nevrátí k sérii, když je odvysílána celá, protože to už jsou na pořadu další seriály a není čas, chuť a energie se ještě ohlížet. To leda v nějakém odborném periodiku, kde recenze vycházejí i s několikaměsíčním odstupem, což nemusí až tolik vadit, neboť díla jsou na streamovacích službách nadále přítomna.

Trailer k seriálu, zdroj: YouTube

Když se roku 2000 v tuzemském vysílání (tehdy na ČT 2) objevila – s dvouletým odstupem od originálu – první série Sexu ve městě, bylo to setkání s produktem, který značně korigoval dosavadní představu, co a jak může televizní seriál vyprávět (i když ne tak radikálně, jako několik let předtím Městečko Twin Peaks). Sex ve městě byl seriál hutných, ironických, odlehčených, vtipných epizod tematizujících život tří singl třicátnic a jedné jejich o něco starší kamarádky ze spíše vyšší střední třídy v New Yorku. Vztahové eskapády ženského kvarteta a řeči o nich se sice odvíjely v přiznaně nadsazeném, téměř pohádkovém střihu, ale současně seriál poskytoval sociální a kulturní informace o New Yorku, potažmo o obecnějším posunu v životním stylu a společenské stratifikaci. Jestliže čím dál víc děl v jednadvacátém století tematizuje krizi mužství, najmě „bílého mužství“, potom Sex ve městě tuto krizi předvídavě naťukl, byť za cenu toho, že muži byli redukováni na více či méně použitelné „objekty“ a podivínské existence. A také: Sex ve městě ve svých prvních sériích odrážel ekonomický a kulturní optimismus, konjukturu západního světa devadesátých let.

Tady ovšem musím učinit osobní přiznání: vcelku záhy jsem od Sexu ve městě odpadl. Nejprve jsem seriál v červenci 2000 přivítal v Respektu, ale už v lednu roku následujícího jsem nad druhou sérií v témže týdeníku konstatoval: „Problémy kvarteta dobře zaopatřených žen znicotněly, téměř každá nerozhodnost či zmatenost Carrie & spol. se v druhé sérii udála proto, aby se příště mohlo pokračovat dál. Sex ve městě povadl z obrazu společenské skupiny na úroveň diagnostiky konkrétních, ‚nevyléčitelných‘ figur, jejichž představitelky se stávají vděčným námětem titulních stránek magazínů.“ V tom jsem se pak utvrdil, když jsem viděl celovečerní film Sex ve městě (2008) a pomyslně jsem si řekl: Už nikdy! Chtěl jsem si z celého toho projektu uchovat svěžest dojmů z první série…

Pan Božský v originále Mr. Big (Chris Noth) a Carrie Bradshaw (Sarah Jessica Parker). On však záhy odejde ze scény. Záběr ze seriálu A jak to bylo dál…, foto: HBO

A teď se tedy dámy vrátily, ve zcela jiné kulturní a společenské i ekonomické situaci, a také v neúplné sestavě. K Sarah Jessice Parker (ztělesňuje Carrie), ke Kristin Davis (hraje Charlotte) a k Cynthii Nixon (představitelka Mirandy) se nepřipojila Kim Cattrall (její Samantha byla nejživočišnější z kvarteta). Jediná britská rodačka z původní čtveřice hereček je o deset let starší než kolegyně a neměla potřebu se zapojovat do oživeného projektu, ostatně točí jiné seriály, jak ukazuje její filmografie. Dnes se tedy tři zbylé postavy věkově nacházejí (stejně jako jejich představitelky) někde v půli cesty mezi padesátkou a šedesátkou a někde mezi klimakteriem a menopauzou, jak o tom ostatně v seriálu hovoří.

V jakémsi meziprostoru se však nacházejí i jinak. Carrie žije se svým Panem Božským, v originále Mr. Big, ale ten se v seriálu příliš neohřeje – záhy z něho zmizí. Takže je vlastně znovu single. (Je dobově symptomatické, že představitel Pana Božského, Chris Noth, byl shodou okolností v týdnech, kdy byl seriál A jak to byl dál… globálně nasazen, obviněn nezávisle dvěma ženami, že je v letech 2004 a 2015 sexuálně napadl a znásilnil. On vše popřel.) Charlotte žije v relativně spokojeném manželství, svědomitě pečuje o rodinný krb, ale dospívající dcery (jedna z nich adoptivní) jí dávají zabrat a manželé s nimi nemohou najít společnou řeč. Krásné středostavovské představy o harmonii se jim bortí i proto, že jedna z dcer si náhle přenastaví gender, nechce být oslovována jako dívka. V asi největším zmatku se ocitá Miranda, která přijde na to, že je umořena ve velmi poklidném, podle ní mrtvolném manželství s pravidelnými mlčenlivými večery u televize. Na stará kolena se vrhne na studia, kde zjišťuje, že je kulturně zcela „mimo“, a posléze prožívá vzrušení s o dvě generace mladší nebinární osobou Che Diaz, která uvádí „odvázaný“ podcast, do něhož vstoupí Carrie jako v zásadě boomerská sloupkařka, která je však ochotná se ve výrazu a v používaném jazyku takzvaně polepšit a hovořit, jak současnost žádá.

Cynthia Nixon a Sarah Jessica Parker v seriálu A jak to bylo dál…, foto: HBO

Už jen výrazivo, slovník, který zde při popisu používám, signalizuje obecný kulturní a společenský posun od přelomu tisíciletí. Do veřejného diskursu, do výraziva se valí jeden identitární termín a požadavek za druhým, s dramatickou rychlostí se mění pravidla, co se sluší, a co nesluší veřejně říkat. To vše je pro Carrie, Charlotte a Mirandu velmi znejišťující. Kromě fyzického stárnutí tak na ně doléhá i stárnutí kulturní, odsun na vedlejší, trpěnou kolej. Každý dobový hlavní proud, a ten současný není výjimkou, má tendenci vytěsňovat vše, co není „jeho“, na okraje. Paradoxem nynější situace je, že střední proud se zaklíná empatií a hlásá prostor pro každou individuálnost, ale zároveň bez skrupulí nastoluje ageismus a má výsměch a pohrdání pro každého, kdo nemluví jeho jazykem. Generační kastování sice používá laskavou tvář, ale tvrdou ruku. Pluralita ano, ovšem vy vykopávky, vy dinosauři – nezaclánějte!

Carrie, Charlotte a Miranda se v tomhle plácají a snaží se dostihnout dobu. Marně. Působí při tom rozpačitě, směšně, smutně, trapně. Soukolí přítomné doby si je podává ve své měkké krutosti: stárnutí není vítanou a respektovanou komoditou. Zejména Miranda je k uzoufání, když běhá za Che jako pejsek. Divák po celý seriál neví, zda Kristin Davis u své Charlotte její diblíkovství i snahu dostát rodinným i jiným rituálům a obrousit každou konfliktní hranu podává s ironií nebo zcela vážně; každopádně je cítit určitá nepatřičnost a nedůstojnost v chování té figury. Carrie se výrazivem snaživě přizpůsobuje v podcastu Che, protože chce být ve veřejném prostoru nadále slyšet. Co Carrie fakticky cítí, jestli se v nové době opravdu našla tak, jak se u stolu s mikrofonem u podcastového studia nakonec tváří, těžko určit. Vychází z toho obraz zmatené doby, který ovšem ani sám dost dobře neví, jak se k tomu všemu, čeho se letmo dotýká, postavit. Jedinou jistotou a trvalkou hlavních figur – Carrie především, pak Charlotte a do jisté míry i Mirandy – se tak jeví být pěkné kousky ze šatníku, které jim slouží coby ochranný oděv před nepříjemně často dotírajícími pocity, že se pod nimi prolamuje led.

Sarah Jessica Parker, Kristin Davis, Cynthia Nixon a Kim Cattrall v první sezóně seriálu Sex ve městě (1998), foto: HBO

Kromě seriálu jako takového se v nabídce HBO nachází i sedmdesátiminutový snímek Fabiena Constante nazvaný A jak to bylo dál… Dokument. Poskytuje vyčerpávající informace o preciznosti a opulentnosti kostýmní výpravy, nabízí záběry z natáčení, občas se tvůrci a protagonistky k něčemu v souvislosti s přípravou natáčení vysloví. Ale prakticky vůbec se tu nemluví o smyslu či, chcete-li, o přesahu natáčené věci, o tom, co má ambici vyslovit; nanejvýš padnou zmínky o pocitech té či oné figury. Jde tu především o přebujelou přehlídku předmětů a prostředí a vypovídá to i něco důležitého o existenci toho seriálu jako takového.