Zbraň jako doplněk. Jak se dívat na módu devadesátých let?
Seriál České televize Devadesátky, který jde do finále, zvedl novou vlnu zájmu o devadesátá léta minulého století. Příběhy tehdejší mafie dostaly možnost znovu zacinkat zlatými řetězy a blýsknout se svým bohatstvím. První polistopadová dekáda byla zkrátka obdobím, kdy se překračovaly hranice. Ať už zákona, nebo stylu.
Hned na začátku se musím přiznat, že sama jsem toho z devadesátých let příliš nezažila. Patřím do generace, která začala módu řešit v období bokovek, takže moji představu o oné dekádě formoval seriál Přátelé. Devadesátky pro mě znamenaly modré džíny do pasu, bílé zakasané triko, účes „na Rachel” a hnědá rtěnka. Tváří v tvář pravdě jsem stanula až při otevření rodinných alb. Po revoluci jsme měli Západ rozhodně v čem dohánět.
I přes všechen tehdejší nevkus se k devadesátým letům rádi vracíme. Dlouho vysmívaný mullet (nebo chcete-li deka, připomínající barokní paruku) teď nosí influencerky na brunch stejně jako postarší štamgasti, když jdou večer na jedno. Podobně jsou na tom kožená saka a vesty, barevné lesklé košile nebo korzety (samozřejmě nejlépe vintage). Šusťákovky a ledvinky snad ani netřeba zmiňovat.
Kýč si devadesátky mohou obhájit. Po desetiletích komunistického konzumního nedostatku a šedi získala společnost prostor se nadechnout a každý dostal možnost vyjádřit svoji osobnost. Doba „neomezených možností” se zrcadlila mimo jiné v životním stylu, v oblékání, dekoracích, architektuře. Čím takzvaně „kontroverznější” podnikatel, tím zábavnější šatník.
Ivan Jonák s aligátorem Bohoušem v pořadu Vizitka, 1994, zdroj: iVysílání Bílý oblek a zbraň jako doplněk
„Symbol doby, symbol lobby,” zpívá v jednom ze svých ironických textů o Ivanu Jonákovi pražský rapper Labello. Jonák nejen svým vzhledem ztělesňuje devadesátá léta – možná až do té míry, že se stal karikaturou sebe sama; zejména pak po propuštění z vězení, kdy zůstal věrný estetice, kterou reprezentoval, když nastupoval k výkonu trestu.
Bílý oblek, nebo rovnou devět bílých obleků, protože „se hrozně rychle ušpiní”, vzorovaná košile s rozhalenkou a spousta zlata. Řetězy, prsteny, hodinky – všechno to muselo být obrovské, a kolik se toho na odulé tělo vešlo. Jako koruna outfitu kudrnatý mullet.
Jakkoli směšně by tahle kombinace mohla vyznívat, majitel pražského Discolandu Sylvie dával suverénně najevo, že se toho nebojí. Jeho fotka s dítětem na holé hrudi a zbraní v ruce se nám vypálila do sítnic podobně jako fotka nahé těhotné Demi Moore na obálce Vanity Fair. Jonák ze sebe dokázal udělat hvězdu, která společnost zajímá dodnes. Sledujeme, kdo se stal novým majitelem Discolandu a jestli se na místo, kde se scházeli politici i pop stars, navrátí dekadentní party. Čteme jeho paměti a dokonce se dokážeme dohadovat o jeho vině nebo nevině (Jonák byl odsouzený za objednávku vraždy své manželky Ludviky).
Oblek i mikina. Na party v devadesátkách jste mohli potkat všechno. Ivan Jonák s hudebníky Ladislavem Křížkem a Petrem Jandou v roce 1993, foto: ČTK – Michal Doležal Auta a zlato – prostě to žilo!
Knírek, kůže nebo šusťákovka a nepřekvapivě zase zlato. Antonín Běla nezapřel v devadesátkách svůj původ. Před revolucí tento Rom patřil k světským. I za totáče měl peníze a dával je na odiv. Přestože jeho syn Jaroslav Běla popisuje takzvaného krále podsvětí v sérii ČT Polosvět coby „slušného podnikatele”, pravda je taková, že kšefty se zbožím byly za komunismu protizákonné. Jako ostatní veksláci, i Antonín Běla přivykl pohybovat se za hranou. A zahájení „kontroverzního” polistopadového podnikání příliš nezměnilo jeho osobnost ani styl. Jen prostě přitékalo více peněz, které mohl ukazovat.
V době normalizace Běla vlastnil papalášskou Tatru 603. Po převratu se u Bělů doma točily pro běžného člověka nepředstavitelné sumy. „V těch devadesátých letech se to zvrtlo, protože přišly velký prachy, přišly neočekávaný možnosti… Pamatuju si, jak pan (František) Mrázek k nám nosil miliony svázaný páskama z banky,” vzpomíná v Polosvětě Jaroslav Běla. „V šestnácti nebo sedmnácti letech jsem měl nejnovější Mercedes, pětistovku. Prostě to žilo, no.”
Od Antonína Běly se mezi jinými učil zmíněný František Mrázek, fanoušek barevných obleků. Společná fotografie Mrázka, Karla Gotta a Františka Zelenického z ohlášení vzniku nadace INTERPO (založili ji Gott, Mrázek a Miroslav Provod, aby pomáhala rodinám policistů, kteří přišli ve službě o život) se v devadesátkových trendech přímo topí. Oversized obleky, divoké barevné kombinace, vzorované kravaty, kožené kufříky, zlaté pilotky, obrovské hodinky a prsteny. Správný devadesátkový business look.
Založení nadace INTERPRO. Karel Gott, František Zelenický a František Mrázek mají ukázkový podnikatelský look 90. let, foto: ČTK – Jaroslav Hejzlar Barevnost „běžného” světa
Příběhy z polistopadového podsvětí znějí natolik odtrženě od dnešní reality, až si občas musíme připomínat, že se to vážně stalo – takhle skutečně vypadali, skutečně kvůli jejich podnikání zemřelo tolik lidí, skutečně byli schopní vydělat tolik peněz. Je lákavé zobrazovat drama kolem nich se vším leskem a zrůdností. Skoro by se zdálo, že okolní svět byl podobně jako outfity detektivů v sérii Devadesátky naplněn jen šedí a nudou.
Jenže ta dekáda přinesla svobodu i pro vyznavače nejrůznějších hudebních stylů. Najednou nebyl problém mít dlouhé vlasy a flanelovou košili jako Kurt Cobain, být pankáč nebo dokonce skinhead. Milovnice Olgy Šípkové se nebály navléknout barevné elasťáky s trikotem. Móda zkrátka jako nikdy nevyjadřovala jen nakupené bohatství, ale i myšlenkový směr nebo prostě preference daného jedince.
Vhled do „obyčejných” šatníků nabízí například seriál Dušana Kleina z roku 1992 Hříchy pro pátera Knoxe. I tam se kromě vražd stáváme svědky divokých materiálů, barev a překvapivého vrstvení. Rozhodně se nedalo mluvit o minimalismu. Ale již v mezích normálnosti, jak to známe z dobových alb nebo ze sekáčů.
