V setmělém domě uprostřed noci. Nové Scény z manželského života výtečně aktualizují originál
Ačkoli se myšlenka předělat klasiku Ingmara Bergmana ze sedmdesátých let může jevit jako troufalá a svým způsobem zbytečná, izraelský tvůrce Hagai Levi ve svých Scénách z manželského života, které uvádí HBO, dokázal vytvořit zcela rovnocenného partnera legendárnímu portrétu konce jednoho vztahu.
Když v roce 1973 odvysílala švédská televize šestidílný seriál Ingmara Bergmana Scény z manželského života, zhlédla ho polovina obyvatel skandinávské země. A dopad byl drtivý. Manželské poradny byly náhle zahlcené dotazy. Dobová kritika se dovolávala potřeby uvodit seriál vysvětlujícím úvodem. Lidé měli zjevné obtíže odlišit fiktivní dílo od dokumentu a režisér Bergman musel údajně dát odstranit svoje číslo z telefonního seznamu, protože mu linky zahltili lidé zoufale bažící po odpovědích na své manželské útrapy. Dopad byl tak velký, že seriálu je dokonce dodnes připisován prudký nárůst rozvodů v roce 1974. Ten byl nicméně zapříčiněn spíše nově přijatou reformou rozvodového práva.
Co s sebou nese osvobození
V čem spočívala prudká hybná síla Scén z manželského života? Především Ingmar Bergman zbořil skrze masové médium několik velkých tabu, když se s precizností sobě vlastní zaměřil na párovou dynamiku, na rozchod jako zdroj sebepoznání a emancipace. Otevřeně se tu mluvilo o roli sexu v manželství, analyzoval se dopad dusivých společenských, rodinných a genderových norem na soužití a schopnost sebepoznání dvou lidí. Především však šlo o brilantně napsané, zahrané a precizně nasnímané drama dvou realistických charakterů, které v sérii kapitol projdou překotným osobním rozvojem. Tím oslovily široké publikum.
Zatímco Johan, „dobrý syn, manžel a otec“, vstupuje do manželské krize coby hybatel a jeho žena Marianne jako pokorná, manžela a patriarchální autoritu ctící oběť, v závěru sledujeme dvě bytosti částečně osvobozené od společenských norem a buržoazních představ rodičů. Osvobození s sebou ovšem nenese jen pocit svobody, nýbrž také samoty, ztracenosti a existenční tísně, kterou původně maskovaly pečlivě ztvárňované role. V závěrečné kapitole se tak postavy ocitají v metaforické šedé zóně „setmělého domu uprostřed noci na konci světa“, pronikavé metafoře změněného nahlížení na sebe sama i velmi specifického období života, kdy dokážeme reflektovat svou minulost, ztrácíme se v přítomnosti a bojíme se toho, co přinese budoucnost.
Téměř půl století po uvedení zůstávají Scény z manželského života, ve světě známé především v bezmála tříhodinovém filmovém sestřihu, vitální, stimulující a brilantní psychologickou sondou do turbulentního duelu dvou si blízkých, přitom vzdálených lidí. Ačkoli jsou ukotvené v „hermetickém světě“ dobových konvencí, na psychologické rovině nadále aktuálně vypovídají o problematické povaze jakéhokoli blízkého soužití, onoho obtížného hledání společného jazyka a umění zametat věci pod koberec.
Tradiční role jsou pryč
Je tedy zapotřebí v roce 2021 nové verze? Teoreticky ne. Ovšem pětidílná aktualizace Bergmanovy klasiky z dílny izraelského scenáristy a režiséra Hagaie Leviho (* 1963) tuhle odpověď sebejistě převrací v pravý opak. Tvůrce mezinárodně úspěšného formátu Terapie dokázal vstoupit do dialogu s Bergmanovou předlohou a najít ve známých konstelacích nové významy, které přesněji odpovídají současné podobě manželských a partnerských soužití. A podařilo se mu to bez toho, aniž by jeho verze působila odvozeně nebo významově ve vleku nedostižného originálu.
V Bergmanových scénách jsou role muže a ženy poměrně jasně ohraničené. Skvěle patrné je to ve scéně, kde se při návštěvě spřáteleného páru muži odeberou na skleničku do salonku a ženy napřed automaticky sklidí kuchyni, teprve pak se přidají. Sama Marianne má o osvobození se od maskulinní vůle a patriarchálních autorit jeden z nejpůsobivějších monologů. Téma opouštění zažitých představ mužů o ženách řeší nová verze tím nejradikálnějším možným způsobem. Nový pár je od nich osvobozený od samého počátku.
Mira je úspěšná korporátní manažerka, Jonathan vysokoškolský profesor, který jako ekonomicky slabší článek páru přejímá roli pečujícího rodiče. Podobně jako v Bergmanově předloze, tak Leviho Mira a Jonathan v prvním dílu reflektují svůj vztah pro oči druhých – místo novinářky tentokrát zaujímá doktorandka, která provádí rešerše na dizertaci o proměnách genderových rolí v manželství. Jonathan působí zcela sebejistě v tom, jak o vztahu mluví, Mira naopak nepřítomně. Příčinou zprvu není mladší milenec. Jedním ze spouštěčů manželské krize je „prosté“ zjištění, že pár čeká další dítě. A musí se rozhodnout, zda si je ponechá.
Nová linie o vztahu k mateřství zdůrazňuje, že Leviho verze se mnohem více věnuje dětem. U Bergmana jsou dcery nepřítomné, slouží spíše jako doplňkový motiv v duelu, v němž Johan a Marianne řeší na prvním místě sami sebe. Rodičovství v aktuálních Scénách hraje podstatnější roli, jako roznětka problémů i jako oblast, do níž se krize partnerů bolestivě promítá. Hagai Levi těží z toho, že některé problémy jsou méně palčivé než v sedmdesátých letech. Zatímco tehdy bylo opouštění příliš složité, v současnosti – plné patchworkových rodin a otevřených vztahů – podobný krok představuje sice traumatické, ale snáze dosažitelné řešení. Tentokrát je to Mira, kdo opouští společný domov a odchází hledat chybějící vášeň za mladším partnerem.
Osvobození se od genderových rolí, které je v nových Scénách z manželského života zcela přirozené, funguje i jako emancipace od Bergmanova originálu. Charaktery se podstatně hůře posuzují a schematizují. Zatímco Johan může dodnes sloužit jako archetypální příklad sobeckého, navenek suverénního, avšak uvnitř nejistého a slabošského muže, Mira svým rozhodnutím odejít za milencem tak snadné „předporozumění” nenabízí.
A stejně tak Marianne, která Johanovým odchodem dostává prostor k emancipaci, nemá v osobě Jonathana vděčný katarzní protipól. I americký akademik je spoutaný rodinnými kořeny, především svými ortodoxními židovskými kořeny, ale jeho postupná proměna má problematičtější povahu než v případě Marianne. Původně pečující otec a svědomitý manžel v sobě postupem času nachází bezohlednost a sebestřednost, která ho na konci paradoxně více sbližuje s Bergmanovým Johanem.
Nové trajektorie páru jsou jedním z faktorů, proč jsou nynější Scény z manželského života tak živým významovým posunem originálu. Slavné fráze, které byly vázány na genderové role („Neříkej mi, co cítím!“) náhle zaznívají v novém kontextu. Jejich univerzálnost zůstává, jen připomínají znatelný společenský posun. Nejpodstatnějším rysem minisérie Hagaie Leviho však zůstává schopnost vytvořit v povědomých souřadnicích dva zcela nové, aktuální a uvěřitelné charaktery, jejichž povahové rysy nejsou o nic méně realistické a konflikty o nic méně turbulentní než ty původní.
Je to jenom film?
Herci Jessica Chastainová a Oscar Isaac přinášejí zcela unikátní chemii, psychologickou komplexnost a ztvárňují vnitřní přerody, které jsou v některých ohledech ještě nuancovanější než v případě Liv Ullmanové a Erlanda Josephsona. Od nejjemnějších detailů, zdánlivě mimoděčných gest až po měnící se způsoby mluvy a vystupování jde o dechberoucí precizní portréty, které svou ambivalencí znesnadňují snadné morální soudy a schematizace. Hagai Levi režijně vyniká empatickou schopností zesílit jedinečné vibrace herecké dvojice. Práce se vzdáleností a detailem odkazuje ke stylu originálu, fyzické, kontaktní snímání i temnější barevné ladění kamery Andrije Parekha jsou nicméně velmi současné.
Seriál poutá pozornost i rámováním epizod, do nichž vstupujeme zbořením čtvrté stěny, když kamera dokumentárně provází herce na scénu a pak organicky přechází do samotného fiktivního děje. Sleduje, jak se herec noří do charakteru a kulisy se stávají realitou. Divák je upozorněn, že vše, co se děje, je striktně fikcí, což zejména v tenzním závěru nabízí úlevný efekt. Ale Levi tím především chytře komentuje povahu originálu, která od realistického zasazení přechází k téměř divadelně stylizovaným čistým interiérům, jež reflektují sílící odcizení obou protagonistů. Jedná se o další z malých ukázek toho, jak se nové Scény z manželského života bez epigonství a akademičnosti hlásí k Bergmanovu odkazu.
Mnohem podstatnější ukázkou soběstačnosti a suverenity Leviho minisérie je však jiný bergmanovský mechanismus. Čím víc se snažíte mluvit o povaze hrdinů a o vztahu Miry a Jonathana, tím více mluvíte o sobě. Časy, konvence a postavy se mění, setmělý dům uprostřed noci zůstává. A občas v něm přespáváme všichni.
Scény z manželského života / Scenes from a Marriage (USA, 2021, 5 epizod, celková stopáž 4 hodiny 50 minut)
Tvůrce a režie: Hagai Levi, scénář: Hagai Levi, Amy Herzog, kamera: Andrij Parekh, hudba: Jevgenij Galperin, Sacha Galperine, střih: Yael Hersonski. Hrají: Oscar Isaac, Jessica Chastain, Sunita Mani, Corey Stoll, Michelle Williams, Nicole Beharie, Tovah Feldshuh, Tre Ryder, Shirley Rumierk, Michael Aloni, Susan Pourfar, Daniella Rabbani, Anna Rust a další.
