Seriál Geniální přítelkyně se odvíjí ve jménu emancipace, Itálie a autenticity

Když se zkraje letošního února objevily první epizody třetí sezony Geniální přítelkyně, zůstala tuzemská kritika víceméně bez reakce. Zatímco první řada, odvysílaná koncem roku 2018, vzbudila poněkud rozporuplnou odezvu, nad další sérií, uvedenou o dvě léta později, už většina zlomila hůl. Diváky i recenzenty letos v lednu navíc zaujala jiná adaptace románu známé italské spisovatelky Eleny Ferrante s názvem Temná dcera. Tajemný a v mnoha ohledech nekompromisní film debutující režisérky a známé herečky Maggie Gyllenhaalové přitom řeší podobné téma jako hrdinky takzvané neapolské tetralogie.

I v Geniální přítelkyni neběží o nic menšího než o citelný rozštěp mezi mateřstvím a kariérou, který prožívá jak spisovatelka a vypravěčka rozmáchlé fresky vlastního života Elena „Lenú“ Grecová, tak akademička Leda v Temné dceři. Ačkoliv seriál mnozí vnímají jako audiovizuální utrpení a film naopak jako zdařilý převod jinak vzdorujícího díla Ferrante, obojí nám dává pocítit, jaké to je být mladou matkou a zároveň stoupající intelektuální hvězdou. A ve výsledku podvědomě chápeme, proč může potlačení mateřství přinést velkou životní satisfakci.

Margherita Mazzucco a Annarita Vitolo ve třetí sezóně Geniální přítelkyně – Příběhů těch, kteří odcházejí, a těch, kteří zůstanou, foto: HBO/RAI

Dostředivá síla Neapole

Geniální přítelkyně se však ryze intimní a osobní témata snaží provázat s italskými národními dějinami, což může představovat onen pomyslný kámen úrazu. Téměř všemi milovaná knižní předloha, sestávající ze čtyř svazků zasazených v Neapoli a klenoucích se od padesátých let minulého století přes dalších šest dekád, dovedla spojit různorodé perspektivy do jednoho celistvého vyprávěcího proudu. Třetí řada seriálu adaptuje předposlední díl tetralogie s názvem Příběhy těch, kteří odcházejí, a těch, kteří zůstanou. Do dění vstupujeme tam, kde nás finále předchozí série zanechalo – do jednoho chladného večera v Miláně, v němž Elena prezentuje svoji knihu a vzápětí odchází na večeři s rodiči svého (skoro) snoubence a s Ninem, svou tajnou láskou z dětství. Zdá se, že se svojí dlouholetou blízkou kamarádkou Rafaellou „Lilou“ Cerullovou, s níž vyrůstala uprostřed neapolského předměstí, už nenachází společnou řeč a dost možná se už nikdy nesetkají.

Lila totiž svůj potenciál zřejmě promarnila v nevydařeném manželství. Aby uživila malého synka, musí se spokojit se sebevíc podřadnou prací, kterou jí místní komunita, chycená ve spárech mafiánských bossů, dovolí vykonávat. Naopak Elena využívá příležitostí, které se jí naskytnou – opouští rodné město, studuje na univerzitě, napíše bestseller a za manžela pojímá zabezpečeného mladého akademika z respektované rodiny. Cesty obou přítelkyň se však znovu a znovu protínají, což svědčí nejen o síle vzájemného pouta, nýbrž také o schopnosti Neapole stahovat zbloudilé rodáky zpátky domů. A navíc tyto návraty nepřímo vypovídají o rolích matek a manželek, které i uprostřed společenských a politických změn musí mladé Italky vykonávat především.

Eduardo Scarpetta ve třetí sezóně Geniální přítelkyně – Příběhů těch, kteří odcházejí, a těch, kteří zůstanou, foto: HBO/RAI

Velmi individuální emancipace

V třetí sezoně zůstáváme se stejným obsazením jako v předchozí řadě. Margherita Mazzucco jako Elena a Gaia Girace coby Lila jsou se svými hrdinkami srostlé už od třetí epizody první sezony. Kontinuálně stejné tváře nenásilně podtrhují fakt, že nesledujeme tolik seriál o dívkách dospívajících do ženství, nýbrž o ženách pevně přikovaných ke svému rodišti. Jak Lenú připomíná její matka Immacolata: „Málo platný, holka, z tohohle břicha jsi vylezla, tak se nevytahuj.“ Jak matka, tak nejbližší přítelkyně vůči hrdince vystupují podobně, se směsí pýchy a opovržení. Obě zůstávají vůči jejímu románu chladné a trochu se za něj stydí; jindy si Immacolata nárokuje dceřinu inteligenci jako vlastní zásluhu. Ani jedna se sice nedovede z Eleniných úspěchů upřímně radovat, ale zároveň každý nezdar ubírá na významu i jim samotným.

Aby seriál zvládl obsáhnout epickou šíři předlohy, musí si nejednou vystačit s vizuálními zkratkami, které tváří v tvář košatosti psaného slova nemohou obstát. Přesto se tu a tam daří témata prozkoumávaná knihami v adaptaci pročistit a nenásilně zpřítomnit. Stejně jako dozrávají hrdinky, mění se rovněž Itálie; dokonce mnohem rychleji, než to zvládnou obě protagonistky. V první sezoně jsme se málokdy vydali za hranice čtvrti; o dvě řady později i na dříve zanedbané periferii každý vlastní automobil, a návraty domů tak komplikují nekonečné dopravní zácpy. Těžko bychom hledali výstižnější svědectví o poválečném ekonomickém rozmachu země, jemuž ovšem neodpovídal pokrok společenský.

Zdaleka nejde jen o zasazení příběhu s pozadím takzvaných olověných let, tedy do éry politických nepokojů, extremismu a teroristických útoků. Záhy vytušíme, že navzdory plamenným diskuzím a vášnivým erupcím stále tradiční, paternalistická Itálie nedovolila ženám, aby redefinovaly sebe samy; své společenské a biologické role v souladu s osobními potřebami, tužbami a ambicemi. Seriálová Geniální přítelkyně navíc dokládá, že pro každou z nás emancipace znamená něco jiného. Eleně Grecové, která z hodné a poslušné dívky vyrostla ve spořádanou matku a manželku, osvobození přináší možnost dělat sice špatná, ale konečně vlastní rozhodnutí.

Margherita Mazzucco (jako Elena) ve třetí sezóně Geniální přítelkyně – Příběhů těch, kteří odcházejí, a těch, kteří zůstanou, foto: HBO/RAI

Sledujte ty tváře

Pro finální sezonu obsazení avizuje důležitou změnu, neboť se konečně dočkáme nejen hlasu, nýbrž i podoby herečky Alby Rohrwacherové, která Elenu ztělesní po třicátém roce života. Výraznou obměnu už přinesla letošní třetí sezona: Ty dvě předešlé vznikly pod vedením Saveria Costanza, nyní režii převzal další z veteránů italské kinematografie – Daniele Luchetti. V jeho pojetí už seriál nepůsobí toliko klaustrofobickým ateliérovým dojmem, ale spíše navozuje pocit ztracenosti ve velkém světě. Geniální přítelkyně nikdy nevynikala průbojným stylem, ale vždy zdatně kombinovala zlatavou nostalgii s realismem.

Právě autenticita představuje jeden z klíčových konceptů, s nimiž se vyplatí přistupovat k této v tuzemsku trochu zlopověstně vnímané seriálové adaptaci. Tento princip obestírá celý projekt od začátku, avšak některé jeho obrysy nemusí být zřejmé. V roce 2018 šlo o první počin koprodukovaný HBO a lokálními výrobci či televizními stanicemi, který nevznikal v anglickém jazyce. HBO sice společně s firmou Wildside přivedla na svět autorský seriál Paola Sorrentina Mladý papež, i ten však hovořil mezinárodnímu publiku srozumitelnější řečí. Ve světě, jímž se prohnala korejská Hra na oliheň, by tak mohlo zapadnout, že rozhodnutí ponechat veškeré promluvy v neapolském dialektu, kterým kolikrát nevládnou ani sami Italové, představovalo v kontextu seriálové tvorby HBO dosud nevídaný krok.

Přestože skutečná Neapol ustoupila ateliérové dekoraci, v jejích útrobách se pohybovala řada neherců, obsazených přímo z ulic metropole na jihu Itálie. Od schopnosti vystavět dramaticky klenuté a prokreslené figury se tady důraz přesouvá na vzezření a tváře, v nichž hledejme onu požadovanou autenticitu a uvěřitelnost. Spoléhání se na výmluvné fyzické rysy jednotlivých představitelů s sebou nese výrazný otisk neorealismu, jednoho z nejslavnějších období italské kinematografie. Ostatně i jiné ceněné italské televizní projekty, například Gomorra, se spoléhají na obsazení neznámými jmény a sociálně reprezentativními typy. U adaptace tak známé a milované předlohy, jakou Geniální přítelkyně bezesporu zůstává, by hvězdný casting do výsledného díla vnášel nechtěné kontexty a asociace. V případě takového obsazení navíc nejde o hledání esence krásy či ošklivosti, nýbrž o výraz a komunikativnost obličeje.

To platí hlavně pro ženské postavy v Geniální přítelkyni, protože právě ony se v průběhu času výrazně fyzicky mění: V důsledku nemocí, porodů, neuróz nebo zkrátka jen proto, že jsou závislé na libovůli mužů. Že v centru tohoto seriálu stojí hrdinky výmluvné, svobodomyslné a odvážné, to v kontextu italské populární kultury představuje důležitou přidanou hodnotu. Roli tu hraje nejen starší historie, ale také éra docela nedávná, spjatá s postavou Silvio Berlusconiho. Během vlády mediálního magnáta byla v televizi nejviditelnější ženskou figurou tzv. la velina – mladá, atraktivní žena, která sošně postává po boku staršího moderátora, a až na občasný vtip či jen smích především mlčí.

Sečteno podtrženo: Televizní Geniální přítelkyně vyrůstá z tradičních italských kořenů; některé se snaží zpřetrhat, jiné oživit, případně nechat vyrašit do nových směrů. Stejně jako dvojici hrdinek, tak i jejich audiovizuální osudy provází množství paradoxů: Slyšíme nesrozumitelné nářečí i klasicky krásný hlas známé herečky, pohybujeme se v kašírovaném ateliéru i v důvěrně zabydlených interiérech a učíme se číst někdy ztrhané, jindy strhující tváře.